Článek
Psal se právě rok 1923, kdy dcera vojenského důstojníka z Grenoble a vůbec první absolventka filozofické fakulty na tamní univerzitě v oboru francouzská a anglofonní literatura, prožívala další ze ztrát ve svém životě.
Nejprve ji opustila její první láska. Student práv Émile Guerry po několika měsících námluv naznal, že by se chtěl raději věnovat duchovní cestě, a přestoupil do semináře. Ani druhá láska nedopadla - když coby dobrovolnice za 1. světové války poznala v lazaretu lehce zraněného vojáka Florencyho, oba se do sebe zamilovali. Jenže po několika týdnech se musel uzdravený mladík vrátit na frontu, kde podruhé už takové štěstí neměl.
Největší ranou krátce po tom, co dostala zprávu o Florencyho smrti, ale bylo úmrtí otce. Suzanne i její mladší sestra se kromě žalu musely vyrovnat i se španělskou chřipkou, kterou obě onemocněly, ale - na rozdíl od miliónů dalších - se z ní naštěstí vyléčily.
Do třetice se Suzanne zamilovala do mladého právníka, kterému po pár měsících byl diagnostikován neléčitelný nádor na mozku. Mladá žena je zoufalá a pomůže jí, když se ze svých pocitů vypíše v básnické sbírce Zde je tvůj život, kterou vydává v nakladatelství Pigeonnier (Holubník) u básníka François-Paula Aliberta.
Suzanne v Čechách chyběl výhled na Alpy, na který byla zvyklá v Grenoble
Trvá to ale celý rok, než se autorce dostane do ruky dopis z Československa, kde se jí jakýsi Bohuslav Reynek představuje coby překladatel a výtvarník a žádá ji o svolení, zda by mohl její verše převést do češtiny. Podle rodinných pamětí mladý básník náhodně objevil sbírku v pražském knihkupectví Topič. Mohl jej ale také získat od svého přítele Josefa Floriana, s jehož nakladatelstvím Dobré dílo se sídlem ve Staré Říši byl už v té době pravidelně v kontaktu a pracoval pro ně.
Suzanne nabídka zaujme a když se o pár měsíců později i osobně seznámí s drobným, o tři roky mladším mužem z daleké střední Evropy během jeho cestovní zastávky v Grenoble, rozvine se mezi nimi čilá korespondence. Postupně od ryze literárních témat stále častěji směřuje i k osobnějším poznámkám, které u mladíka vyvolají dojem, že o něj má Francouzka zájem i jako o muže. Dodá si odvahy a písemně jí nabídne sňatek.
Suzanne váhá, zvlášť, když dalšímu osobnímu setkání v roce 1925 předchází ještě dvě žádosti o ruku z okruhu grenobelské společnosti, která ale oba odmítá. Během léta pak s Bohuslavem probírá pravidla případného soužití - ona trvá na tom, že část roku by trávili ve Francii, část na jeho rodovém zámečku v Petrkově, který si představuje jako ekvivalent zámků, které zná ze své domoviny.
Modrý pokoj - místo kulturních setkání
Bohuslavovi se budoucí manželku nakonec podaří přesvědčit a dne 13. března 1926 uzavírají sňatek. Jde o tak skromný obřad, že se z něj nedochovala ani jediná fotografie. Po pár týdnech svatební cesty na jih Francie zamíří novomanželé na Vysočinu, kde na Francouzku čeká další šok.
Místo zámečku, jaký si vysnila, vidí spíš usedlost s věžičkou, kolem „nádvoří“ prostory pro hospodářská zvířata, zahradu obkrouženou plotem, a pak už jen širá pole a louky. Nejdřív si nedovede představit, že by tu měla trávit 6 měsíců v kuse. A to ani v případě, že jí Bohuslav se svými rodiči přetvoří jeden z pokojů do „zámecké“ podoby.
Suzanne záhy po příjezdu onemocní a Bohuslav se snaží, aby až se uzdraví, kolem ní byl pokud možno pořád někdo, s kým by mohla mluvit o literatuře a umění ve své mateřštině. Naštěstí má mezi českou meziválečnou kulturní společností celou řadu přátel, kteří to splňují, a tak se Suzanne alespoň intelektuálně v Petrkově nenudí. Dokonce začíná přicházet i na chuť zdejší zahradě, kterou v příštích letech pomocí semínek ze své domoviny začne přetvářet v alespoň náznak francouzského parku.
Rodina Reynkových v roce 1930
Časem se jí podaří nejen založit bylinkový záhon, ale vypěstuje tu i chřest a další pochoutky, které učí jíst svou rodinu. Ta se postupně rozrůstá o dva syny - Daniela (1928) a Jiřího (1929). Rodině se pravidelně vrací na zimu do Francie, ovšem jen do doby, než se nad Evropou začínají stahovat mračna. V roce 1938 se Suzanne odhodlá odjet do Grenoblu bez synů a po návratu na Vysočinu působí sklesle.
Ještě větší ránu pro její křehkou psychiku přestavuje zrada Francie na přelomu září a října, kdy se spolu s Anglií nepostaví proti Hitlerovi za Československo. Natolik už se sžila s českou krajinou, že jí okradení o část území hluboce bolí.
Narcisový kruh před Suzanninou oblíbenou kamennou lavičkou
To ovšem netuší, že trable teprve začínají. Během války přichází rodina o část zvířat, včetně Bohuslavových milovaných ovcí, a na čas musí Reynkovi dokonce svůj milovaný Petrkov úplně opustit. Po návratu v květnu 1945 začínají s jeho obnovou, ale znovu přicházejí o velkou část během poválečných let. Bohuslav musí být zaměstnán jako pastýř ovcí, na vlastní tvorbu mu zbývá v postupně se rozpadajícím zámečku jen nemnoho času.
Suzanne ale nejvíc trápí, když o možnost studovat přijdou její nadaní synové. Sice se je podaří vyvázat alespoň z vojenské služby, ale jsou nuceni místo intelektuální práce živit se v případě Jiřího jako krmič prasat, které družstvo chová přímo v prostorách zámečku. Pro Daniela je k dispozici „jen“ volant náklaďáku, takže pracuje coby řidič u Pozemních staveb.
Do toho Suzanne postupně přichází o možnost mluvit s francouzskými přáteli, když je zrušeno a rozprášeno francouzské centrum v Praze, odkud si pravidelně půjčovala nové knihy i časopisy. Nedostává se ani financí na cesty do divadla a na koncerty a postupnou devastací prochází i její milovaná zahrada.
Básnířka má sice jako cizí státní občanka šanci vyjet do rodné Francie, ale s nevyřčenou hrozbou, že už jí nebude umožněn návrat. Proto se rozhodne zůstat a uzavřít se ještě víc do sebe. Dokonce si s pomocí synů zřizuje vlastní „poustevnu“ za kuchyní. Pookřeje jen, když na Petrkov přijíždějí přátelé, včetně vrstevníků jejích synů.
Rodina během letního pobytu v Petrkově u Suzanniny oblíbené kamenné lavičky
Pár měsíců před smrtí šťastně vítá, když ji navštíví mladičká Francouzka Annick Roy, se níž může rozmlouvat o nových knihách, které vycházejí, nebo o hudbě, která se poslouchá v její domovině.
Výměnou za manželovy originální grafiky, které si ve Francii našly řadu ctitelů, se rodině během 60. let dostává v omezeném množství balíčků „vzácného“ zboží, jako jsou kvalitní káva či další, v reálném socialismu nedostupné „lahůdky“. Největší radost má Suzanne na Vánoce 1963 z nového županu, který jí „dovolí, abych s menší úzkostí pomýšlela na tvrdou zimu.“
Expozice věnovaná v Petrkově památkám na Suzanne Renaud
Do své vlasti už se Suzanne nikdy nevrátí, umírá 21. ledna 1964. I když si přála být pohřbená v rodné Francii, úřady jejím synům vzkazují, že to nepřipadá do úvahy. Ti jí proto alespoň dají na poslední cestu na hřbitov do Svatého Kříže do rakve stříbrný bretaňský křížek, který předchozí podzim dostala ke svým 74. narozeninám od francouzské přítelkyně. Bohuslav přežil svou manželku o 7 let, oba jejich synové umírají na podzim 2014 v rozmezí 3 týdnů. Všichni jsou pochováni společně ve Svatém Kříži.
Po Suzannině skonu se ukáže, že v závěru života se v ní probudila opět chuť vyjadřovat se ve verších. Její básně - ať už v originále nebo v překladu syna Jiřího - jsou nejkrásnějším vyznáním nejen rodné zemi, ale i zemi „adoptované“.
Po roce 1990 vycházejí, stejně jako dopisy, které si Suzanne vyměňovala se svým manželem i s přáteli, ve francouzském nakladatelství Romarin a v českém nakladatelství Petrkov, které vede Suzannina vnučka Veronika.
Nejoblíbenější místo, kde Bohuslav Reynek tvořil - kuchyně s kachlovými kamny, vlevo dveře do pokoje, který si pro sebe vyhradila Suzanne
Osudy česko-francouzského páru se inspiroval i scénárista a choreograf Martin Dvořák, který na základě jejich textů vytvořil multižánrové představení Snění z Petrkova. V něm svou tvář a hlas propůjčila Suzanne herečka Klára Havelková (dříve Trojanová).
Samotný Petrkov se od roku 2021 stal součástí Muzea literatury (dříve Památník národního písemnictví) coby Česko-francouzské kulturní centrum. Kromě expozice zasvěcené rodině Reynkových - Renaud nabízí i řadu výstav, koncertů a kulturních programů. Ty v autentických prostorách zámečku i zahrady získávají přímo na magické atmosféře.
O chystaných výstavách a akcích informují plakáty přímo na plotě kolem zámeckého parku
Pro další informace:
Lucie Tučková: Suzanne Renaud / Petrkov 13, Paseka, 2013
