Článek
Když po roce 1850 začaly v brně růst jedna textilka vedle druhé jako houby po dešti, málokdo tušil, že jednu z nich za čas povede venkovský učitel.
Byl jím Mořic/Moric Fuhrman, rodák z nedalekých Ostrovačic, kde přišel na svět v roce 1852 do židovské rodiny. Vzhledem k tomu, že se dobře učil, vysnili si pro něj rodiče kariéru učitele, což jim nejprve jako poslušný syn splnil, ale ne nadlouho.
Od tabule a křídy jej to táhlo k cestování a podnikání. Jako obchodní zástupce se dostal až do Ruska a po návratu nastoupil k firmě Löw-Beer působící ve Svitávce v oboru zpracování vlny a výroby látek. Podle vlastních slov se právě tam naučil všechno, co později zúročil ve vlastním podnikání.
K němu se dostal v roce 1885, kdy se společníkem Hermannem Pollakem založili svou první menší továrnu. Mořicovi bylo jasné, že konkurovat zavedeným společnostem, včetně Löw-Beerových, by byla čistá profesní sebevražda. Proto se rozhodl vsadit na úzký sortiment, který ale dokázal vyrábět ve výjimečné kvalitě.
Továrna Fuhrmann na brněnské ulici Cejl 72
Později svého společníka vyplatil a postavil se jen na vlastní nohy. Tím, co firmu Fuhrmann proslavilo, byly módní plyše z koňských žíní, luxusní krimr - napodobenina kožešin s dlouhým vlasem, ale především „perské koberce“. Moderní pojetí interiéru posledních let 19. století se inspirovalo v Orientu a toužilo po barevných pokrývkách podlahy, které jakoby vystoupily z ilustrací k pohádkám 1000 a 1 noci.
Jenže skutečné, ručně vázané peršany dosahovaly astronomických cen, což si mohl dovolit opravdu málokdo. Proto když Fuhrman přišel se svými koberci Muskabat (levnější varianta z juty) a Jorgestan (dražší verze z vlny), udělal doslova díru na trhu. Jeho koberce se neprodávaly pouze v Rakousku-Uhersku, ale brzy se vyvážely do celého světa, včetně paradoxně i do samotných zemí Orientu.
Za své obchodní úspěchy získal dokonce řád od císaře Františka Josefa I. a také byl zvolen viceprezidentem Spolku vlnařských průmyslníků Moravy.
Moříc Fuhrman na jediném dochovaném portrétu
Vždy elegantní selfmademan a gentleman, za kterého se Fuhrman pokládal, si ovšem stále víc uvědomoval nepatřičnost situace, když musel partnery z celého světa vítat ve svém bytě uprostřed továrny na ulici Cejl a ubytovávat je v hotelech.
Proto se v roce 1903 odhodlal investovat do nákupu i na tehdejší dobu obrovského pozemku sousedícího s parkem Lužánky. Zároveň pověřil vídeňského architekta Alexandra Neumanna, aby mu vypracoval projekt na rodinnou vilu v módním secesním stylu doplněnou soukromým parkem. Výsledkem byla vila s fontánou, pergolami a altánkem na konci parku, do které se rodina stěhovala v roce 1905. Sám Mořic se ale novým rodinným sídlem mohl kochat jen necelých pět let.
Poměrně nečekaně totiž zemřel v roce 1910 ve Vídni na komplikace po operaci žaludečních vředů, kdy mu bylo rovných osmapadesát let. Kromě podniku světového jména rozšířeného o výrobní závod koberců v Hlinsku po něm zůstávají i dva sotva zletilí synové - pětadvacetiletý Hans a jedenadvacetiletý Heinrich. Pro vysvětlení - hranice zletilosti v Rakousku-Uhersku byla v té době stanovena právě na 21. narozeniny.
Otec ještě oba stihl prozíravě zapsal jen pár dnů před nástupem na osudnou operaci coby spolumajitele firmy, ale znamenalo to, že se do podnikání museli pustit jen s velmi omezenými zkušenostmi. Přesto se jim podařilo udržet firmu nad vodou a dokonce ji i rozšířit. Ovšem nebylo by to možné bez radikálních rozhodnutí, včetně prodeje rodinné vily.
Fuhrmanova vila krátce po dokončení
Jako zájemce se jim ozval jistý Alfréd Löw-Beer, majitel textilek ve Svitávce a v Brněnci, který dostal na koupi tip od své starší sestry Cecilie, sídlící v sousedním domě, dnes známém jako Arnoldova vila. Bratři dobře znali značku Löw-Beer nejen z otcova vyprávění, ale i z vlastních postřehů z moravského textilního světa, proto vyšli prodejci vstříc a ten se sem stěhoval po úpravách v roce 1913.
Kromě manželky s sebou přivedli i své děti, včetně dcery Grety, která v roce 1928 získala po sňatku s Fritzem Tugendhatem horní část zahrady. Na ní si nechala podle projektu Ludwiga Mies van der Rohe postavit vlastní rodinnou vilu Tugendhat, kam se i bezmála sto let po jejím otevření sjíždějí turisté z celého světa.
To už ovšem bratří Fuhrmanovi měli úplně jiné starosti. Jejich společné podnikání totiž nebylo právě harmonické a podle pamětníků končilo nejen hádkami, ale minimálně jednou dokonce i pěstním soubojem.
Přesto firma Fuhrmann prosperovala, zvlášť když ve 30. letech zariskovala a začala vyrábět zcela nový materiál - lehkou a pružnou látku žerzej. Zájem předčil očekávání, švadleny a krejčí totiž začali novinku používat nejen na dámské šaty, ale i na oblíbená letní „Fuhrmannova saka“, která byla vzdušnější a lehčí, než do té doby používané materiály.
Robert Fuhrman v době svých studií
V roce 1914 se Hansi Fuhrmannovi a jeho manželce Valerii narodil syn Robert, který měl přestavovat už třetí generaci textiláckého rodu. I když se rodiče později rozvedli, a matka se s ním i mladší dcerou Dorotheou přestěhovala do Vídně, kontakty s otcem se nepřerušily. Robert absolvoval střední školu ve Švýcarsku, kde se projevil jeho talent na jazyky. Poté si doplnil vzdělání na brněnské textilní škole i praxí v anglické textilce, a následně se začal zapojovat do otcova a strýcova podnikání.
Na dva roky musel svou kariéru přerušit jen v letech 1935 - 37, kdy absolvoval povinnou vojenskou službu a získal důstojnickou hodnost, ale poté už se naplno pustil do řízení podniku, zvlášť když bylo jeho otci a strýci po vyhlášení protektorátu bráněno vstoupit do továrny.
To už se ale nad celou rodinou začínala stahovat mračna. Jako první vycestovali do Anglie malí synové Heinricha Fuhrmanna, později se to podařilo i jejich rodičům, kteří pak společně strávili válečná léta v Šanghaji a později v USA.
Hans se i přes Robertovo naléhání rozhodl v protektorátu zůstat i se svou druhou manželkou, což se nakonec ukázalo jako osudová volba. Sám Robert stihl pod záminkou obchodní cesty odjet do Anglie jen pár dnů před vypuknutím 2. světové války.
Mladý muž se vzápětí přihlásil do vojska, kde působil u obrněné brigády jako mechanik. Po vylodění u Dunkerku sloužil coby nadporučík až do konce války a byl oceněn Československou medailí za chrabrost.
Robert Fuhrmann během 2. světové války
Do uniformy se oblékla i jeho mladší sestra. Původně sice studovala ve Vídni scénografii. Pro výtvarné umění jí nadchly barevné vzory na rodinných kobercích, které vídala odmalička. Těsně po anšlusu Rakouska měla absolvovat kulisami a výpravou pro „Sen noci svatojánské“ v malém divadle v Schönbrunnu, kam už ale coby Židovka nebyla ani vpuštěna na premiéru.
Ani Dorothea, která si později zvolila umělecké jméno Dorrit Dekk, nezůstala v Evropě a díky sňatku s jihoafrickým fyzikem Leonardem Klatzowem se dostala do Anglie. Jejich manželství ale nemělo dlouhého trvání, Leo nedlouho poté zahynul při leteckém neštěstí.
Dorothea se rozhodla prázdno ve svém životě zaplnit prací a přihlásila se doby dobrovolnice do Ženské královské námořní služby. Díky znalosti němčiny byla zařazena do tajného oddělení „Y“, které mělo za úkol zachycovat německé šifry, luštit je a překládat. Spolupracovala díky tomu i se slavným dešifrovacím pracovištěm v Bletchley Park, kde se podařilo prolomit tajemství kódovacího stroje Enigma.
Dorothea „Dorrit“ Fuhrmannová s armádními kolegy z tajné služby „Y“
Zatímco Dorrit zůstala po válce v cizině, kde se věnovala grafickému designu a specializovala se zejména na návrhy plakátů, Robert se hned, jak to bylo možné, vrátil do Brna a pátral po svých příbuzných, včetně otce.
Dokonce si kvůli tomu nechal v několika novinách i otisknout inzerát, ale jeho hledání naráželo na nedostatek informací či možná na neochotu cokoliv z tragické cesty jeho blízkých do Terezína a později pravděpodobně i do Osvětimi sdělit. Po čase se musel smířit s tím, že otce ani další členy rodiny už nejspíš nikdy neuvidí. O to intenzivněji se vrhl do obnovy podniku.
Inzerát „REPATRIANTI“, kterým Robert marně hledal své příbuzné. Nikdo z jmenovaných válku nepřežil. Hans je uveden jako Jan.
Ačkoliv řada židovských rodin přišla o svůj předválečný majetek se zdůvodněním, že když se coby občané Československa hlásili při sčítání obyvatelstva v roce 1930 k německé národnosti, vztahují se i na ně Benešovy dekrety, Robert Fuhrmann patřil k nemnoha výjimkám.
Díky svému válečnému angažmá a vyznamenání od prezidenta republiky se vrátil do svých provozů v Brně i v Hlinsku coby „národní správce“ a pokoušel se navázat tam, kde v roce 1930 skončil, včetně vývozu výrobků do ciziny.
I přes celou řadu překážek, které musel řešit, si Robert našel čas na lásku. Zamiloval se koncem roku 1945 do Ilvy Kučerové, kterou si už po půl roce vzal za ženu. K brzkému sňatku přispěl i fakt, že jejich kontakty byly složité. U Kučerů v Malém Beranově neměli zavedený telefon, takže IIva musela běhat k příbuzným, když jí Robert telefonoval. K upozornění, že je její milý „na drátě“, sloužil stříbrný zvonek, kterým její babička zvonila na Ilvu z okna.
Ilva a Robert Fuhmrannovi na svatebním snímku z června 1946
Zvonek se v rodině Fuhrmannových uchovává dodnes jako cenná relikvie, protože si jej manželé odvezli do exilu, kam v roce 1948 odjeli i s ročním synem Zdeňkem.
Mladší syn Fuhrmannových Michael, který už se narodil o dva roky později v Kanadě, zvonek na závěr přednášky o svých předcích předvedl posluchačům, kteří si ho přišli poslechnout do vily postavené před víc než 120 lety jeho pradědečkem. Pozvali jej sem pořadatelé už pátého ročníku Štatl fest, kteří se snaží vracet povědomí o bývalých obyvatelích Brna. Díky čím dál bohatšímu bohatému programu se jim to daří na výbornou.
Kromě přednášky došlo mj. i na osazení nového „stolpersteinu“ neboli kamene zmizelých, který nově před vilou na brněnské ulici Drobného připomíná Hanse Fuhrmanna.
Kámen zmizelých připomínající Hanse Fuhrmana nově instalovaný před vilou na brněnské ulici Drobného
Pro další informace:
výstava „Celý svět chodí po Fuhrmannových kobercích“ v prostorách zahrady Vila Löw-Beer, Brno
přednáška Michaela Fuhrmanna o jeho předcích v rámci festivalu Štatl fest, 28.8.2026, Brno
