Článek
Rozhodnutí mít na úřadě vlastního zástupce, který zná jejich problémy z první ruky, je bohulibé, zvlášť když je právě širší střed Brna domovem pro řadu spoluobčanů hlásících se k romské národnostní menšině.
Brněnské ulice Cejl, Bratislavská nebo Francouzská jsou ne vlastní vinou takříkajíc zakletou čtvrtí. Kdysi vznikala jako místo pro ubytování stovek dělníků z textilek, díky nimž se pro jihomoravskou metropoli vžilo označení „moravský Manchester“, a během posledního století prošla značnou turbulencí.
Nejprve tu svorně bydlely české, židovské i německé rodiny, což padlo s koncem války, kdy právě zdejší ulice dostaly řadu zásahů během několika vln bombardování Brna. Po vyhnání nejprve židovské a posléze i německé části obyvatel dostali zdejší byty v často pavlačových domech, které i na přelom 40. a 50. let 20. století už byly notně zastaralé, zejména Romové, z nichž chtěl nový stát pod vedením komunistické strany „vychovat“ řádné občany tím, že jim zakázal řadu po staletí předávaných zvyků a nutil je přizpůsobit se většině. Ideální tak, aby doslova splynuli s Čechy.
Do čtvrti se investovalo jen minimálně, úřady počítaly s tím, že časem projde celá radikální sanací a místo starých pavlačáků vyrostou panelové domy, ulice se narovnají a vznikne tu čtyřproudá Svitavská radiála. Na atraktivitě místu nepřidávalo ani sousedství s nechvalně proslulou káznicí na Cejlu, kde se během války i krátce po ní odehrávaly kruté osudy vězňů, včetně poprav.
Káznice na Cejlu obklopená ulicemi Brnoxu
K přestavbě mělo dojít už v 60. letech, nejvíc byla blízká realizaci v letech 80., ale pokaždé z ní sešlo. Výsledkem bylo čím dál tristnější ghetto, které se stalo synonymem pro nebezpečnou lokalitu. To, že se sem postupně začal vracet život, je zásluhou nejen města a developerů, kteří začali postupně některé z domů opravovat či nahrazovat novostavbami, ale i dílem výtvarnice Kateřiny Šedé.
Právě ona stála u zrodu svérázného průvodce BRNOX a doslova detabuizovala celou oblast, kterou paradoxně dělí jen pár desítek metrů od výstavní čtvrti Černá pole, kam denně míří stovky zahraničních turistů zvědavých na slavnou vilu Tugendhat.
Z Bratislavské 41, kde si s pomocí zástupců z místní organizace ANO Brno-střed, zřídil zkušebnu a nahrávací studio místní podnikatel ve stavebnictví a hudebník Denis Dirda (což zmiňuje v poděkování na svém facebooku) se jmenovaný rozhodl zamířit do komunální politiky právě v barvách strany současného premiéra Andreje Babiše.
Podle vlastního vyjádření by se Dirda chtěl zaměřit zejména na teenagery a dát jim v nových prostorách, kde zkouší se svou funky kapelou 4GypsySoul, šanci také si vyzkoušet něco nového.
Jedním z jeho hlavních hesel na plakátech je „Lepší život pro Romy“. Na své potenciální voliče apeluje, aby se mu ozvali zejména matky samoživitelky a nemocní lidé, kterým by chtěl zprostředkovat sociální byty. Zároveň slibuje mj. romské sportovní středisko, na kterém už má pracovat s dosluhujícími zastupiteli a s místostarostkou za ANO.
Denis Dirda na oficiálním materiálu hnutí ANO
Zkrátka Denis Dirda má šanci přilákat v Brně k ANO i nové voliče. O to je smutnější, že na oficiálním plakátu s logem ANO je jeho jméno uvedeno chybně - místo Dirda je tu prezentován jako Darda.
Zpočátku jsem si myslela, že může jít třeba o jeho hudební přezdívku, byť v souvislosti s oficiálním materiálem to nebývá zvykem, ale u marketingových kouzelníků vládnoucí strany by bylo možné cokoliv.
Nikde jsem ale zmínku o takové eventualitě nedohledala. Navíc plakát už několik dnů visí na oficiálních facebookových stránkách ANO-Brno střed i na osobní stránce pana Dirdy a k opravě se evidentně nikdo zatím nemá. Což mi právě v tomhle případě přijde jako úplně školácká a navíc dost smutná chyba.
Pro další informace:
