Článek
Přitom jen během 20. století měla tahle klasika zapsaná i na mezinárodní seznam UNESCO hned dvakrát namále. Ale pojďme pěkně po pořádku.
Kůň patřil k panovnickému dvoru odnepaměti, ovšem ve Vídni to mají dokonce černé na bílém. Už v roce 1565 se poprvé objevuje listinná zmínka o venkovní jízdárně a místu určeném pro turnaje v sousedství dnešního zámeckého komplexu Hofburg na Josefském náměstí, kde se také měli cvičit koně pro dvůr podle speciální „španělské školy“.
V té době se rakouští Habsburkové zhlédli ve svých úspěšnějších příbuzných vládnoucích „říši, nad kterou slunce nezapadá“. Díky četným zámořským državám (včetně Karbiku a části amerického kontinentu) šlo patrně v té době o nejbohatší královský dvůr v Evropě, a to nejen díky Kryštofu Kolumbovi a dalším odvážným mořeplavcům.
Co tehdy přicházelo ze Španěl, to bylo zkrátka „in“ - od oblečení, přes stolování, architekturu, ale i výchovu. Ne nadarmo se i čeští šlechtici doslova prali o možnost vyslat své potomky jako doprovod habsburských princů (včetně Rudolfa II.) na španělský dvůr, případně si brali španělské dvorní dámy za manželky.
Mimochodem, to byl i případ Vratislava z Pernštejna, kterému bylo dovoleno pojmout za choť příbuznou španělských panovníků Marii Manrique de Lara y Mendoza, přijíždějící do země coby doprovod královny Marie Španělské, budoucí manželky Maxmiliána II. Jednalo se o zbožnou dámu, která si s sebou přivezla i voskovou sošku Ježíška, kterou později její dcera Polyxena věnovala pražským kamelitánům a dnes se k ní modlí dokonce i politici o déšť. Ano, jde o celosvětově proslulé Pražské Jezulátko.
Ideální lipicán na malbě z 18. století od F.F. de Hamiltona
Ale zpátky ke koním. I u nich se projevila zmíněná španělská móda, a tak si arcivévoda Karel nechal v roce 1580 dovézt do vsi Lipice (dnes ve Slovinsku) první hřebce a klisny, kterým se tu dostalo přímo královského zacházení. Pozorným šlechtěním byl vypěstován ideální lipicán - kůň, který se rodí s černou srstí a postupně se do dospělosti přebarvuje do zářivé bílé. Navíc jde o mimořádně učenlivé a trpělivé plemeno, které zvládne i zcela „nepravděpodobné“ skoky a kroky předepsané právě španělským řádem. Ti nejlepší ze zdejších koní se postupně dostali nejen do Vídně, ale i na další královské dvory, coby vzácné dary.
Při velkolepé barokní přestavbě Hofburgu došlo i na lipicány - v křídle sv. Michala byla vybudována zimní jízdárna s velkorysým zázemím (1729-35). Pod projektem jsou podepsáni otec a syn Fischerovi z Erlachu, mistři propojení účelnosti a krásy staveb, včetně třeba jízdárny v Lednici nebo zámku ve Slavkově u Brna.
V jezdecké škole probíhala nejen výuka koní, ale i šlechtické omaldiny, včetně císařských potomků obojího pohlaví, kteří tu měli za úkol bravurně zvládnout práci s koňmi. Šlo o lekce, které bychom my dnes označili ve výchovném programu jako tělocvik.
Za Marie Terezie se prostory luxusní jízdárny využívaly nejen pro slavnostní jízdy, tzv. karusely, ale i na plesy či dvorní maškarní bály. Až později se taneční zábava přesunula do jiných prostor Hofburgu uzpůsobených pro tento typ kratochvíle, a jízdárna se stala čistě záležitostí pro výcvik a ukázky schopností koní a jezdců.
Bývalý klášter Piber se stal útočištěm lipicánů
V době panování jejího syna Josefa II. získali císařští koně „letní byt“. Stal se jím v roce 1789 bývalý klášter ve štýrském Piberu, kam byl nově umístěn hřebčín. Dodnes se sem část vídeňských lipicánů pravidelně přesouvá, aby načerpala síly před dalším pobytem v hlavním městě.
Kupodivu přežila vídeňská španělská škola i bouřlivá léta 19. století, kdy konkurenční školy zanikaly jedna za druhou v důsledku politických změn napříč kontinentem, a vaz jí nezlomil ani nástup páry či později automobilů.
Školu v té době vedla po generace rodina hlavních štolbů Weyrotherů, a jejich jméno sem přitahovalo řadu nadšených jezdců nejen z Evropy, ale i ze zámoří. V té době se také poprvé pozvaní hosté začínají chodit dívat na tréninky zvířat, což ještě podnítilo zájem o vídeňské lipicány.
Ostatně, když se panovník rozhodl někomu z příbuzných věnovat právě koně z chovu v Lipici, bralo se to jako mimořádný projev přízně. Sám František Josef I. se dokonce na lipicánském hřebci Maestoso Cerbero nechal vyvézt ke korunovaci uherským králem v roce 1867 na vrch v Budě.
Lipicáni se těšili vždy velkému zájmu znalců, kteří za nimi neváhali cestovat ani přes oceány
S nástupem 20. století měli ale lipicáni hned dvakrát doslova na kahánku. Poprvé v roce 1918, kdy se rozpadlo Rakousko-Uhersko a tím se přerušily vazby s Lipicí coby chovatelskou stanicí mimo nástupnické Rakousko. Z výstavního stáda o 241 koních se rázem stalo „stádečko“ s pouhými 97 zvířaty.
Díky nasazení zaměstnanců jízdárny v čele s Mauritiem Heroldem se podařilo vyjednat převedení hofburské stáje pod ministerstvo zemědělství a zůstat tak unikátním celkem s výchovou i výcvikem. První veřejné vystoupení hofburských lipicánů se poté uskutečnilo přímo před hradem už v roce 1919 jako poděkování rakouskému lidu, který si prostřednictvím vlády císařské lipicány „adoptoval“.
Ještě nebezpečnější situace ale nastala za druhé světové války. Tehdy byli koně z Vídně ustájeni právě v už zmíněném klášteře v Piberu, kde od roku 1920 působil po ztrátě zázemí v Lipici nově i hřebčín. Jenže s postupem fronty z východu se dohodl tehdejší šéf španělské hofburské školy Alois Podhajsky s generály Wehrmachtu pro evakuaci koní do St. Martinu v Horních Rakousích a později do šumavské Hostouně.
Tam už byli shromážděni další vzácní oři napříč celou Evropou, včetně nesmírně cenných chovných hřebců arabských či hřebce jugoslávského krále Petara. Dohromady tvořili stádo o cca 700 kusech. Starali se o ně zajatí američtí a britští vojáci, což později hodně ulehčilo situaci.
Generál Patton na vídeňském lipicánovi Favory Africa, kterého Hitler plánoval věnovat japonskému císaři Hirohitovi.
S blížící se frontou ale přestalo být bezpečno i tam. Proto se německý veterinář Rudolf Lessing odpovídající za Hostouň odhodlal riskovat vlastní život a spojil se s nepřítelem. Tím byl poručík jezdectva Charles Hancock Reed, velký milovník koní, který už o cenném živém „kontrabandu“ věděl. Lessing vyjádřil upřímné obavy z toho, že pokud by celé stádo padlo do rukou Rudé armády, nejspíš by skončilo jako proviant pro hladové vojáky, čemuž Reed rozuměl, a proto začal plánovat unikátní manévr, jak koně dostat do bezpečí.
S posvěcením dalšího milovníka ořů, generála Pattona, zařídil Reed 28. dubna 1945 převoz mladých koní a hříbat pomocí nákladních vozů do bezpečí v Bavorsku, které už bylo pod kontrolou spojeneckých vojsk. Dospělá zvířata musela po svých.
Oparace „Kovboj“ byla ukázkovou akcí tzv. „Pattonových duchů“ - jednotky, která měla bohaté zkušenosti s průniky na nepřátelské území. Ovšem obvykle v motorových vozidlech. Pro její příslušníky to tedy byla opravdová „jízda“, když každý dostal za úkol dopravit do bezpečí zvířata představující skutečný poklad. Reed osobně odjel právě na hřebci krále Petara.
Pamětní deska v prostorách návštěvnického centra Španělské jezdecké školy v Hofburgu
Celé zachráněné stádo bylo oceněno na 3.000.000 dolarů a nejlepší z koní byli - coby válečná kořist - odvezeni později lodí z Janova do USA, kde se stali vítaným zpestřením chovu americké armády.
Přesto se většina vídeňských lipicánů vrátila domů. Nejprve do klidu v klášteře Piber a od roku 1952 i do Vídně. První obnovené veřejné vystoupení se uskutečnilo o tři roky později - 26. října 1955, čímž hofburští lipicáni přispěli k oslavě státního svátku - vzniku Rakouské republiky.
I oni se - stejně jako císařovna Sisi - stali symbolem propojujícím moderní zemi pod Alpami s jejími historickými tradicemi, a od roku 2010 dokonce patří mezi kulturní dědictví na seznamu UNESCO. Každoročně stojí tisíce turistů frontu na vstupenky, ať už na dopolední tréninky nebo podvečerní představení slavné španělské jezdecké školy.
Španělská škola je pro lipicány jako stvořená
Pro další informace:
Frank Westermann: Zvíře nadzvíře. Tragédie dvacátého století v osudech koně - lipicána, Host, 2012
