Článek
Když císařovna Marie Terezie zavelela, že se jde sáňkovat, málokdo z jejích dvořanů by si dovolil protestovat. Ale tehdejší sáňkování vypadalo poněkud jinak, než jak si ho představujeme dnes, a rozhodně to nebyla kratochvíle pro malé děti.
Před vídeňským palácem se seřadilo v přísné dvorní hierarchii několik desítek saní, do nichž usedly dámy a řídili je pánové napůl sedící, napůl stojící nad nimi. Pak se veselý průvod, který se všemožně kroutil a zatáčel (odtud označení „carousel“ neboli kruh či kolotoč), vydal ulicemi do přírody.
Používaly se při tom speciální karuselové sáně. Můžete si je představit jako poměrně dlouhé a přitom úzké loďky z lipového dřeva doplněného v detailech ořechem a švestkou, ližiny pod nimi byly pro změnu z jasanu. Saně byly často zlacené nebo vymalované v barvách rodu. Pořídit si je bylo otázkou cti, i když nešlo o levnou záležitost. V dnešních cenách by vás vyšly přibližně jako nový automobil střední třídy.
Původní karuselové vybavení zahrnovalo kromě vlastních saní i postroje a pokrývky na koně zdobené ručně vyšívanými erby majitelů
Na sedátko uvnitř loďky se i s širokou krinolínou posadila dáma, pán si obkročmo sedl za ní na vyvýšený stupínek, odkud také opratěmi řídil zapřaženého koně, který měl postroj celý pošitý rolničkami. Udržet se na stupínku vyžadovalo už pořádné mistrovství v balancování, zvlášť když se se saněmi zatáčelo.
Občas byli koně stylizováni do kostýmů, třeba jako jednorožci. To se jim připevnil na čelo speciální spirálovitý roh z mořského kytovce narvala jednorohého, který mohl mít na délku i přes 1 metr. Když nebyl po ruce pravý, klidně si mohli šlechtici vypomoct i „fejkem“ - rohem vysoustruženým ze dřeva. Dodnes se několik takových dochovalo mj. ve Švédsku. Jindy tvořily ozdobu paví nebo pštrosí péra, která se volila v rodových barvách, aby ladila s čabrakou a pokrývkou.
Kůň „oblečený“ do karuselové pokrývky pošité rolničkami a s ozdobou z pštrosích per
Nezřídka docházelo při karuselových vyjížďkách ke kolizím či plašení koní, na které bylo té vřavy kolem až moc. Občas, když do sebe saně narazily, mohlo jít i o život, ale naštěstí k fatálním úrazům docházelo jen výjimečně.
Obvykle se nejelo nijak rychle a když už se saně vyklopily, pak osádka skončila v závěji. Navíc ihned přiskočil sluha, který každé saně pěšmo doprovázel, aby svým pánům pomohl zpátky na nohy.
Dřevěnou hlavu Turka musela jezdkyně srazit během jízdy z podstavce
S karuselovými výlety na saních byly spojeny i „jízdy zručnosti“, kdy dáma musela upraveným kopím třeba sbírat věnečky z chvojí nebo shodit hlavu Turka. Samozřejmě ne opravdovou, ale věrně vyrobenou ze dřeva, včetně turbanu a mohutných knírů.
Nejen ta, ale i dvoje zlaté a dvoje stříbrné saně a postroje rodu Schwarzenbergů se dochovaly na zámku Hluboká nad Vltavou. Během 50. let 20. století se zlatá dvojice přestěhovala do Českého Krumlova, kde byla zrestaurována a stala se součástí expozice v barokní konírně a sedlárně na V. nádvoří.
Karuselové saně vystavené v konírně českokrumlovského zámku
Pro další informace:
K. Cichrová: Mobilita nobility. Schwarzenberská sbírka historických dopravních prostředků, NPÚ, 2015
