Článek
Po částečné stabilizaci politické situace v Anglii na přelomu 15. a 16. století, kdy občanská Válka růží skončila sňatkem potomků obou znepřátelených linií - Jindřicha Tudora a Alžběty z Yorku, přezdívané „poslední bílá růže“, se zdálo, že se zemi blýská na lepší a hlavně klidnější časy.
Sice se sem tam vynořili lidé, kteří o sobě tvrdili, že jsou zmizelými bratry královny, a tudíž mají větší nárok na trůn, ale Jindřich VII. si s nimi poměrně rázně poradil a uhasil povstání hned v zárodcích.
Alžběta sama se stala matkou dvou synů, kteří se dožili dospělosti, což mělo zaručit kontinuitu vlády. Jako dobrý tah se jevily i zásnuby a následně sňatek následníka trůnu Artura Tudora s Kateřinou Aragonskou, dcerou sjednotitelů Španělska Isabely Kastilské a Ferdinanda I. Aragonského, nejmocnějších evropských panovníků té doby.
Jenže pak se šťastný vývoj zadrhl. Artur zemřel v mladém věku, aniž by jeho žena čekala potomka. Jeho otce Jindřicha VII., který mezitím rovněž ovdověl, napadlo, že by si Kateřinu vzal za ženu sám.
Z toho nakonec sešlo, každopádně Kateřina i její bohaté věno v Anglii už zůstalo. Novým manželem španělské princezny se totiž stal mladší bratr jejího manžela - princ Jindřich, kterého zná historie jako mocného, ale zároveň i kontroverzního Jindřicha VIII.
Manželům se narodila zdravá dcera pokřtěná Marie, jenže pak se rodinné štěstí přetrhlo v sérii několika potratů či porodů mrtvých dětí. Jindřich byl sice trpělivý, ale když se mu narodil zdravý syn Jindřich FitzRoy z nemanželského vztahu s Elizabeth „Bessie“ Blount, naznal, že je třeba situaci radikálně řešit a „zbavit“ se manželky, která už se blížila vyššímu rodičovskému věku - pětatřicítce.
Složitou konstrukcí s odkazem na biblické „nepojmeš manželku bratra svého“ chtěl docílit rozvodu. V tom momentě tvrdě narazil jak u papeže, tak i u samotné Kateřiny. Rozluka se táhla léta a mezitím se na scéně objevila královnina dvorní dáma Anna Boleynová. Když se - za cenu rozchodu s církví - konečně podařilo původní manželství rozloučit, konal se nový sňatek. Ale ani Anně se nepodařilo dát králi syna - její prvorozená dcera Alžběta zůstala jediným živým potomkem z druhého manželství, další dvě děti se narodily předčasně a mrtvé.
Jindřich VIII. na idealizovaném portrétu přibližně z doby, kdy se počtvrté ženil
Jindřich už se v takové situaci nemínil „zdržovat“ dalším rozvodem a nechal Annu obvinit z cizoložství, což pro ni znamenalo rozsudek smrti - byla popravena na nádvoří londýnského Toweru. Jako milost jí král objednal spolehlivého kata z Francie, který jí zbavil života stětím mečem rychle a bez komplikací, což nebylo vždy tak samozřejmé.
Jen deset dnů poté si už Jindřich bral za ženu další anglickou šlechtičnu Janu Seymourovou. S ní se konečně dočkal ve svých šestačtyřiceti letech prvního legitimního syna pokřtěného Eduard. Radost z novorozence zkalila po 12 dnech smrt jeho matky na sepsi organismu známou jako „horečka omladnic“.
Ani chlapec nepatřil k nejsilnějším, a tak se Jindřich opět dostal pod tlak, aby se „pojistil“ dalším mužským potomkem. Samotnému už se mu do čtvrtého ženění nechtělo, ale nechal se přesvědčit svým „premiérem“ Thomasem Cromwellem. Obratný a všehoschopný politik si dal za cíl oženit svého panovníka s protestantskou princeznou, aby se mu podařilo upevnit nedávno založenou anglikánskou církev, díky které se Anglie vymanila z vlivu papeže a katolíků.
Proto jeho volba padla na druhou dceru vévody Jana III. Klévského, který byl příznivcem a mecenášem filozofa a humanisty Erasma Rotterdamského. Své dcery ovšem držel protestantský vévoda poněkud zkrátka, neučily se jazyky, tanec ani hru na hudební nástroje, a měly i omezený přístup ke knihám, což je limitovalo v rozhledu i konverzaci.
Jindřich vyslal ke klévskému dvoru, kde po Janovi III. převzal vládu jeho syn Vilém, poselstvo, v němž nechyběl ani dvorní malíř Hans Holbein mladší. Tomu se podařilo vladaře přesvědčit, aby mohl pro svého krále Annu namalovat. Vznikl tak její idealizovaný portrét, na základě něhož se Jindřich nechal přesvědčit ke sňatku v zastoupení, jak bývalo v té době zvykem.
Anně se dostalo rychlokurzu angličtiny od budoucích dvorních dam, které ji doprovázely na cestě do nového domova. Když se s netrpělivým králem poprvé setkala ještě před oficiálním představením, nemohla si nevšimnout, že je z ní zklamaný. Pětadvacetiletá dívka měla obličej poznamenaný neštovicemi, byla poměrně vysoká, a navíc postrádala rafinovanost žen přivyklých na mužskou společnost. Do svého odjezdu žila prakticky izolovaná na hradě Burg jen se svou matkou.
Hrad Burg, kde Anna vyrůstala s matkou a starší sestrou
Přesto se Jindřich překonal a oficiálně potvrdil manželský slib 6. ledna 1540. Svatební noc ale dopadla katastroficky. Jindřich, který v té době trpěl otevřenou ranou na noze, otylostí a možná i impotencí, se nechal slyšet, že ho nevěsta nezaujala ani zepředu, ani zezadu a podle povislých prsou a „dalších znaků“ usoudil, že možná vůbec není pannou. Navíc jí tituloval „vlámskou kobylou“, což na srdečném vztahu novomanželů také dvakrát nepřidalo.
Po příjezdu do Londýna si král zchladil žáhu na Thomasi Cromwellovi, kterého jen nedlouho předtím povýšil na nejvyššího královského komořího a hraběte z Essexu. Vyslyšel Cromwellovy četné nepřátele u dvora a nechal ho zatknout, vyšetřovat pro velezradu a následně i popravit.
Mimořádně schopný Cromwell měl u dvora tolik protivníků, že se jeho smrt oslavovala ve velkém. Navíc v ní nechyběl bizardní prvek - kat byl buď nezkušený nebo opilý, každopádně neovládal popravčí sekeru tak jistě, aby usekl hlavu jednou ranou. Nebohého odsouzence nakonec musel dekapitovat jeden z katových pomocníků.
V té době - ani ne půl roku po svatbě - navrhl Jindřich Anně rozvod, oficiálně z důvodu „nenaplnění manželství“. Ta se nejprve zhroutila při myšlence, jak s ní naloží po návratu domů její bratr, který si od svazku s Anglií sliboval posílení vlastního vlivu v Evropě, ale nakonec - při vzpomínce na tragický konec Anny Boleynové i čerstvý zážitek s Cromwellovou zpackanou popravou - raději souhlasila.
Výměnou za to dostala nejen dva paláce, rentu a služebnictvo, ale i titul „milovaná králova sestra“ a přístup ke dvoru. Anna začala žít bohatý život plný hudby, knih a společnosti. V dobrém slova smyslu jí stouplo sebevědomí, takže si dokonce troufla smířit panovníka s oběma jeho zavrženými dcerami, které byly do té doby ve vyhnanství ode dvora a Jindřichovi je nikdo nesměl připomínat.
Jindřich, když už nebyl nucen se Anně věnovat coby její manžel, ji dokonce začal respektovat, a poté, co se doučila nejen anglicky, ale díky četbě získala i slušný přehled, ji rád zval na přátelská setkání při sklenici vína. Zlé jazyky tvrdí, že nikdy nezůstalo jen u jedné sklenky a Anna prý přišla dobrému vínu na chuť.
Coby „králova sestra“ se už nikdy nevrátila do Klévska a zůstala do konce svých dnů v Anglii, kde platila za úctyhodnou matronu. Ke konci života se z ní dokonce stala katolička, což byl patrně vliv její nevlastní dcery Marie, která se po smrti svého bratra Eduarda VI. a vlastním nástupu na trůn snažila vrátit Anglii ke katolickému náboženství. Pro svou horlivost doprovázenou popravami zatvrzelých protestantů si dokonce vysloužila nelichotivý přídomek „Krvavá Marie“.
Westminsterské opatství v Londýně
Anna přežila svého bývalého manžela o 10 let a zemřela v roce 1557. Jako jediné z manželek Jindřicha VIII. se jí dostalo té pocty, že je uložena přímo ve Westminsterském opatství, nedaleko hlavního oltáře.
Pro kontext:
