Článek
V minulých staletích se zpravidla těhotenství maskovalo oblečením a nebylo-li zbytí, dotyčná dáma se uchýlila do soukromí. Samozřejmě, pokud k tomu měla podmínky a zázemí. Jestliže se cokoliv nezdařilo, nebylo pak třeba příliš vysvětlovat.
Moderní doba udělala z těhotenství věc veřejnou. O to víc je pak vidět, když vše nevyjde podle představ a miminko odejde dřív, než by mělo přijít. Je to v nedávné době případ herečky Sáry Donutilové, a nejnověji i její kolegyně Veroniky Arichtevy, které musely sebrat tolik síly, aby svou ztrátu veřejně oznámily. Možná ani netušily, jak může být jejich zpráva terapeutická pro ženy, které mají stejnou zkušenost.
Před dvaceti lety se něco podobného stalo i v mém nejbližším okolí. Tehdy se jednalo o dvojčata, z nichž jednomu začala odtékat plodová voda v polovině těhotenství. Druhé dítě se vyvíjelo normálně, dotyčná proto byla přijata na oddělení rizikového těhotenství, kde se jí pokoušeli vytoužená miminka udržet co nejdéle. Dařilo se šest týdnů, pak ale přišel zlom a spustil se porod/potrat.
Nejhroznější pocit ovšem byl, když se příbuzná dozvěděla, že bude rodit spontánně. Asi neexistuje horší chvíle, než si být vědoma, že na konci celého porodu se místo euforie z nového človíčka dostaví jen pocit absolutní prázdnoty, sebeobviňování a smutku.
V týdnech po porodu se snažila dát dohromady, zkoušela horší (alkohol) i lepší (mluvení, pohyb) postupy, jak se s celou tragédií vyrovnat. Co jí ale pomohlo nejvíc, to byl okamžik, kdy se potkala s další ženou, která si prošla stejnou zkušeností - porodem a prázdnou náručí. A po čase s další, a pak ještě s jednou. Ano, i přes mimořádnou prenatální a neonatologickou péči i ve 21. století některé děti bohužel umírají, ještě než se mají narodit.
Všem zmíněným tehdy hodně pomohlo, že mohly svou bolest sdílet s někým, kdo si prošel stejnou cestou. Přece jen, okolí má rádo spíš šťastné konce a často neví, jak má se ženou „ne-matkou“ (ale i s dalšími členy její rodiny) po podobné zkušenosti mluvit.
Hlavně prosím neříkejte věty jako „Jste ještě mladí, budete mít další.“ nebo „Čas to zahojí.“ případně „Hlavně, když ty jsi v pořádku.“ Spíš zkuste nabídnout, ať se dotyčná vymluví ze svých pocitů. A nechte ji, aby se s miminkem rozloučila po svém. I to jí pomůže tragédii odžít a jít dál.
Chcete happy-end? Máte ho mít. Všechny ženy zmíněné v textu se svých vytoužených dětí dočkaly.
