Článek
František ale přišel na svět už v létě 1182 do rodiny poměrně movitého obchodníka s luxusními látkami, který si z ciziny přivezl kromě zboží i manželku, konkrétně z Francie. Když se jim narodil syn, dostal při křtu jméno Giovanni Battista (Jan Křtitel).
Malý Honzík zpočátku vyrůstal jako ostatní děti bohatých měšťanů v městečku, které obklopovaly zbytky starořímských hradeb, nad ním čněl hrad a kolem se rozkládaly vinice. Z ulic to měl jen pár kroků do přírody, což jej později hodně ovlivnilo. Protože kromě rodné řeči uměl od maminky i francouzsky a možná se tím sem tam vytahoval nad kamarády, dostal přezdívku francesco (malý Francouzek), kterou později začal používat místo svého jména.
Kolem puberty začal svým rodičům dělat pořádné vrásky na čele. S dalšími mladíky z místních movitých rodin dali dohromady partu „zlaté mládeže“, která se chtěla jen bavit a moc se neohlížela po tom, kolik jejich zábavy stojí. Navíc mladí muži snili o kariéře rytířů, což je dovedlo k účasti na ozbrojené výpravě vůči nedaleké Perugii. Ostatně v rozdrobené krajině dnešní Itálie, kde války jednotlivých měst byly na denním pořádku, nic překvapivého.
Devatenáctiletý František byl při výpadu ale zajat a celý další rok se důvěrně seznamoval s perugiijsou šatlavou. Než se Assisi se sousedy domluvila na podmínkách propuštění neúspěšných nájezdníků, prodělal mladík blíže nespecifikovanou nemoc, která přehodila výhybku jeho života.
Po návratu domů se rozhodl vypravit do Říma, jenže tam zažil „kulturní šok“ - na jedné straně lesk a nádhera církevních staveb, krásná roucha prelátů a okázalá reprezentace papežského státu, který byl v té době na samém vrcholu evropské hierarchie světských panovníků, na druhou obrovská bída v ulicích symbolizovaná stovkami žebráků před každou z bazilik i kostelů.
František se rozhodl radikálně - rozdal všechny své peníze, vyměnil si šaty s jedním ze žebráků a do rodného Assisi se vrátil jako asketa hlásající chudobu. To se ovšem nesetkalo s velkým pochopením a řada jeho sousedů si začala myslet, že mladému Bernadronovi nejspíš definitivně přeskočilo. Proto se mladý muž vydával na toulky po okolí, při kterých dle legend hlásal své názory raději divokým zvířatům a ptákům.
Originál kříže sv. Damiana visí v kostele v Assisi. Původně byl umístěn níž, proto je malba na dolním okraji nezřetelná od zvyku věřících jej na znamení úcty políbit.
Jedna z jeho cest jej přivedla do polorozbořeného kostelíka sv. Damiana, kde objevil velký (výška 2,1 m; šířka 1,3 m; tloušťka 10 cm), výrazně pomalovaný kříž ve tvaru písmene T. Jedná se o ikonický artefakt inspirovaný syrskou tradicí křesťanů z 1. tisíciletí po Kristu, který se do Assisi patrně dostal v souvislosti s některou z křižáckých výprav.
Uprostřed sice tradičně visí ukřižovaný Ježíš Kristus, ale má otevřené oči a dívá se na svět kolem sebe s nadějí. Kolem něj stojí tři Marie, Jan Křtitel i římský setník, který jako první po ukřižování přijal názor, že šlo o zázrak.
Nad Kristovými pažemi se vznáší andělé, nad jeho hlavou je v kruhovém medailonu opět Ježíš, ale tentokrát už vstupující na nebesa, k čemuž mu žehná boží ruka i zástupy světců. U nohy ukřižovaného je malý kohout, který připomíná trojí zapření sv. Petra, budoucího prvního papeže, jak mu to sám Kristus předpověděl. Lem celého kříže pak tvoří bordura z mušlí.
František se začal k nezvyklému kříži modlit a tehdy prý byl osvícen myšlenkou, že musí obnovit nejen zdejší zchátralý kostelík, ale celkou církev. Začal kolem sebe shromažďovat první pomocníky, se kterými nejen hlásal, ale i fyzicky naplňoval své přesvědčení po chudé a pomáhající církvi. Kromě opravy kostelíka se starali i o malomocné a celým svým životem i vírou nastavovali zrcadlo spíš materiálně založeným spoluobčanům.
Během své práce sepsal František regule nového řádu a díky nepopiratelnému charismatu se mu podařilo přesvědčit papeže Inocence III., aby je v roce 1209 schválil. Oficiálně šlo o Řád menších bratří, které ale zanedlouho všichni znali jen jako „františkány“. Na první pohled byli rozeznatelní prostým, volným tmavě hnědým hábitem s kapucí přepásaným hrubým provazem se třemi uzly a doplněným obyčejnými koženými sandály.
Klášter a kostel sv. Damiana v italském Assisi
Zpočátku byli příslušníky řádu výhradně muži, ale to se změnilo v momentě, kdy se k řádu přidala další rodačka z Assisi, devatenáctiletá Chiara Offreducio di Favarone. Zbožná dívka, která spolu se svou matkou a mladší sestrou vykonala pouť nejen do Říma, inspirovala Františka, aby sepsal řádová regule a kromě menších bratří v nich určil místo i pro „menší sestry“.
Z Chiary se stala Klára a ženy si vybraly pro svůj další život právě obnovený kostel a klášter sv. Damiana. Proto se jim také nejprve říkalo „damianitky“, až později, po smrti své zakladatelky Kláry se na její počest začaly označovat za „klarisky“.
Ani Klára nepostrádala silné charisma, díky kterému se jí dařilo přesvědčit o nutnosti vzdát se pro víru a Boha světských statků řadu často majetných a urozených žen po celé tehdejší Evropě. Jednou z nich byla i česká princezna Anežka, několikrát zklamaná neúspěšnou sňatkovou politikou svého otce a bratra , kdy se podle nich měla stát anglickou královnou či dokonce římskou císařovnou. Nakonec se ambiciózní dívka rozhodla pro ještě významnějšího muže - s podporou bratra, krále Václava I., přijala řeholi a stala se nevěstou Kristovou.
Sv. Anežka Česká
Původně měla v plánu založit svůj vlastní řád, nakonec si ale - na základě dopisování se sv. Klárou - přisvojila zásady chudých bratří a sester a na jejich principech vybudovala klášter a špitál sv. Františka na Starém Městě v Praze. Stejně jako František a Klára byla za to svatořečená, jen na rozdíl od nich si musela „počkat“ až do roku 1989.
Klára ji v cestě mezi svaté předběhla o víc než 700 let, přízviska „svatá“ se dočkala už dva roky po své smrti, v roce 1255. Dodnes patří mezi nejoblíbenější světice a papež Pius XII. ji v roce 1958 dokonce jmenoval patronkou televize.
Ještě rychleji to stihl samotný sv. František z Assisi, který zemřel vyčerpáním a slepý ve svých 44 letech v roce 1226 na zemi v kapličce Porcinkule nedaleko od rodného města. Ta je dnes součástí baziliky sv. Františka a jde o jedno z nejvýznamějších poutních míst na světě, které nechybí ani na seznamu památek chráněných UNESCO.
Kaple Porcinkula v bazilice sv. Františka v Assisi
Svatořečený byl už v roce 1228, ale jeho význam je živý dodnes. I proto vyhlásil současný papež Lev XIV. letošní rok za rok sv. Františka připomínající nejen 800 let od jeho úmrtí, ale i to, k čemuž by měla směřovat nejen moderní církev a její věřící, ale všichni - k uskromnění, smíření a úvaze, že jsou i vyšší hodnoty než vlastní prospěch.
Když už jsme ale u moderního života, bylo by zajímavé vidět, jak by se sv. František prosadil dnes. Myslím, že by nebyl bez šance třeba na poli charity nebo marketingu. Ostatně, byl to právě on, kdo věřícím zhmotnil narození Ježíška, když pro ně v roce 1223 zinscenoval první živý betlém, kde kromě svaté Trojice nechyběla ani živá zvířata. A vezměte si, že jeho příklad ochotně následujeme i po dlouhých osmi stoletích každé Vánoce.
Pro další informace:
