Článek
Když se na přelomu 60. a 70. let připravovali Američané k cestě na Měsíc, dělo se tak s vědomím velkého úkolu, který jim vytýčil v té době už několik let mrtvý prezident J. F. Kennedy. Navíc tu byla touha „oplatit“ Sovětům jejich triumf při vyslání první družice a prvního člověka na oběžnou dráhu.
I proto se hodně spěchalo a ne každý krok při vývoji a výcviku vesmírné posádky byl bohužel do důsledku domýšlený. Vůbec první měli na povrchu Měsíce stanout v začátkem roku 1967 členové Apolla 1 ve složení Virgil „Gus“ Grissom, Edward Higgins White a Roger Chaffee. Ti ale uhořeli v lednu při požáru své lodě během nácviku v Cape Canaveral na Floridě. Osudným se jim stala 100% kyslíková atmosféra uvnitř plavidla a jiskra z poškozeného vedení, která ji zapálila. Ze všech tří průkopníků nezbylo během pár sekund téměř nic. Do zamýšleného ostrého startu tehdy zbýval pouhý měsíc, když se všechno muselo přehodnotit a začít znovu.
Na první stopu na Měsíci si lidstvo muselo počkat až do 20. července 1969, kdy na jeho povrch poprvé vystoupili členové posádky Apollo 11 Niel Armstrong a Buzz Aldrin. Po nich se to povedlo ještě pětkrát a chvíli to vypadalo, že se časem na Měsíc bude létat pomalu jako na dovolenou.
Jenže náklady byly příliš vysoké i pro Ameriku, a proto v roce 1972 přišlo utlumení celého měsíčního programu na neurčito. Ještě předtím se astronautům podařilo dopravit na Zemi několik set kilogramů měsíčního prachu i hornin. Na „oplátku“ nechali přímo na naší přírodní družici nejen 6 amerických vlajek (za každou úspěšnou misi jednu), ale i techniku, boty, sáčky s vlastním biologickým odpadem či osobní předměty, jako třeba rodinné fotografie.
Soška „Padlý astronaut“ a plaketa se jmény mrtvých kosmonautů a astronautů
Ovšem nejzajímavější věc dopravil na povrch Měsíce velitel mise Apollo 15 David R. Scott. Jak později vzpomínal autor pouhých 8,5 cm vysoké sošky „Padlého astronauta“, belgický výtvarník Paul Van Hoeydonck, měl každý ze členů misí Apollo povoleno dovézt na Měsíc v kapse skafandru něco čistě osobního.
Zatímco jeho kolegové volili třeba zmíněné rodinné fotografie, Scott se rozhodl uctít památku všech, kteří sice do vesmíru mířili, ale z různých důvodů přišli o život. Nerozhodovalo, zda to bylo při přípravě nebo až po návratu z kosmu. Proto na malou kovovou plaketu, kterou nechal vyrobit, přibyla k osmi Američanům i jména šesti občanů Sovětského svazu, kteří zahynuli mezi lety 1964 - 1971. Nechybí ani vůbec první člověk ve vesmíru Jurij Gagarin, který zemřel při leteckém neštěstí.
Správně by mělo být z každé země jmen osm. Jenže chybí Valentin Vasiljevič Bondarenko. Ten zemřel už v roce 1961 na následky popálenin 3. stupně, které utrpěl po 15denním testu v přetlakové komoře. A také tu není ani Grigorij Grigorjevič Něljubov, který byl vyřazen z výcviku kosmonautů kvůli problémům s alkoholem a výtržnictví a později spáchal sebevraždu skokem pod vlak. Jenže Sověti tajili osudy obou mužů až do 80. let, kdy se veřejnost poprvé dozvěděla víc i o odvrácené straně dobývání vesmíru pod rudou vlajkou se srpem a kladivem.
Vzpomínkou na všechny byla i drobná soška stylizovaná do zjednodušené lidské siluety. Kvůli váze i schopnosti odolávat okolnímu prostředí ji atverpský rodák Paul Van Hoeydonck vyrobil z lehkého hliníku. Povolení k tomu, aby umělecký artefakt „Fallen Astronaut“ mohl opustit Zemi, musel tehdy vydat sám americký prezident Richard Nixon, kterému prý vadila jediná věc - že jeho autorem není Američan.
Instalace levitujících Ikarů v bruselském metru
Jestli po obnovení programu cest lidí na Měsíc přibude i další umělecké dílo nebo tam rovnou vznikne celá galerie, to je zatím „ve hvězdách“. Každopádně o snu člověka létat bez technické podpory doslova jako pták snil sochař Paul Van Hoeydonck celý život. Svědčí o tom i jedna z jeho dalších instalací, kterou obdivují cestující bruselským metrem.
Nad jejich hlavami se tam vznáší jako ve stavu bez tíže hned několik plastik lidských těl, které dostaly označení Ikarové. Autor jediné lidské sochy ve vesmíru zemřel vloni v květnu, jen pár měsíců před tím, než by se dožil rovné stovky let. A až do konce svých dnů litoval, že on sám se nikdy do vesmíru podívat nestihl.
Pro další informace:
Karel Pacner, Antonín Vítek: Půlstoletí kosmonautiky, Epocha, 2009
