Článek
Na jednu stranu se sice nově vzniklé Československo snažilo šetřit, kde se dalo a odnesl to životem zmařeným atentátníkovými výstřely i jeho první ministr financí A. Rašín, na druhé bylo politikům jasné, že bez vzdělání a zdraví nemá žádné budování nového státu smysl. Zvlášť na to apeloval první prezident Tomáš Guarrigue Masaryk, který měl zkušenosti z celého světa, zejména ze Spojených států amerických.
I pod jeho inspirací vznikl v Brně v roce 1922 projekt na zbrusu novou budovu Okresní nemocenské pojišťovny, která zabírala téměř celý blok v nově vznikající části Veveří. Sousedy jí dělaly nejen moderní činžovní domy, ale zejména budovy vysokých škol.
Průčelí nezapře funkcionalismus okořeněný špetkou egyptské monumentálnosti, korunované gigantickým sousoším 7 mužských postav nazvaným Zdraví
Jen přes ulici vyrostla dvacet let před tím česká vysoká technika (dnes stavební fakulta VUT), za dalších 6 let byl naproti přes park, který dřív sloužil jako vojenské cvičiště položen základní kámen budoucí právnické fakulty Masarykovy univerzity. V roce 1937 pak přibyl ještě slavný „Rohlík“ neboli prohnutá budova, kde dnes sídlí Univerzity obrany.
Mladý architekt Jindřich Kumpošt zvolil pro budovu Okresní nemocenské pojišťovny poměrně nestandardní půdorys písmene A, kde přepážku uvnitř vnitrobloku tvořila krátká spojnice. Do ní byly situovány laboratoře pro vyhodnocování odebraných vzorků a také zasedací síň. Důvodem byla jednoduše vzdálenost - aby to z obou hlavních křídel bylo přibližně stejně daleko.
Pohled přes Zahradníkovu ulici od Björnsonova sadu
Podle původního rozvržení byly ordinace situovány jen do přízemí a prvního poschodí. V dalších 5 patrech byly kanceláře a také 56 dvou až třípokojových bytů, které na svou dobu představovaly opravdu moderní a velkoryse pojaté bydlení.
V jedné z prvních staveb, které vznikly po založení Československa v Brně, nechybělo ústřední topení, sedm stanic pneumatické (potrubní) pošty, dokonalé vybavení lékařských ordinací či automatická telefonní ústředna, která samočinně propojovala 75 telefonních stanic uvnitř objektu.
Masarykova busta se vrátila na centrální schodiště
Samotná stavba vyrostla mezi lety 1923 - 24, o tři roky později začal na navazující parcele v Zahradníkově ulici vyrůstat druhý objekt - ambulatorium, které bylo uvedeno do provozu 1.9.1928.
Už od začátku se počítalo s napojením stávající i nové „bílé“ budovy, byť za cenu nutnosti propojit části nestejně výškově členěných budov schodišti. Kvůli tomu z části budovy „zmizelo“ 5. patro a dodnes ho nenajdete ani v některých z výtahů, které polikliniku obsluhují.
Ambularitorium - pohled z ulice Veveří
Důvodem bylo odlišné rozvržení funkčnosti nového objektu, který měl sloužit nejen k ambulantní péči, ale byla sem situována i část operační a lůžková čítající na 70 míst. Kromě chirurgického oddělení tu sídlil i ústav pro fyzikální terapii, rentgenové pracoviště či přednášková místnost. Od roku 1937 byl dokonce připojen Léčebný ústav Okresní nemocenské pojišťovny.
V roce 1949, kdy zanikaly jednotlivé zdravotní pojišťovny v důsledku centralizace, byl objekt převeden do majetku Krajského národního ústavu zdraví a byl zrušen operační sál i celá lůžková část. Zmizela také hlavní pokladna nebo třeba výplachovna. Naopak se většina objektu postupně přeměnila na ordinace a další specializovaná pracoviště, mj. kalmetizaci (očkování proti TBC).
Pohled z Nerudovy ulice od stejnojmenné tramvajové zastávky
Během 50. let byla poliklinika Zahradníkova převedena pod Městský národní ústav zdraví a díky tomu se stala majetkem města Brna. Čas si na ní postupně vybíral větší a větší daň. V roce 2010 byla vyhlášena za národní kulturní památku a rozběhla se její rozsáhlá rekonstrukce.
Ta trvá už bezmála dvě desítky let a dodnes není zcela ukončená. Budově, která v době svého vzniku byla největší stavbou v Brně, se vrátila nejen její původní barva, ale změnila se celá řada využití jednotlivých místností pro potřeby moderní diagnostiky a léčby, včetně rehabilitace.
Při vstupu hlavním vchodem zaujme návštěvníky nejen zářící červeň dveří, ale i barevný strop v kontrastu s jinam vesměs bílými interiéry celé polikliniky
Jindřich Kumpošt, který se stal první českým městským architektem (1920-1925), zanechal ale po sobě mnohem víc, než jen obdivuhodnou a dodnes funkční polikliniku Zahradníkova.
Kromě vznosných staveb se snažil řešit i důstojné bydlení pro pracující, pro které navrhl mj. kolonii rodinných domů Obecně prospěšného stavebního bytového družstva zaměstnanců Úrazové pojišťovny dělnické „Domicilium“ na ulicích Černopolní, Fišova a Schodová, jen pár kroků od slavné vily Tugendhat. Podobných družstevních ulic či domů později navrhl víc v různých částech Brna.
Pohled do vnitrobloku s kratším spojovacím ramenem
Podle jeho návrhu vznikla i řada nájemních domů, městská noclehárna na Bratislavské ulici, ale i úřadovny Zemědělské a hypoteční banky, čerpací stanice na Hybešově ulici, hotel Grand u Hlavního nádraží, či kasárna 5. leteckého pluku na Olomoucké ulici. Zkrátka, kam se v Brně obrátíte, narazíte dodnes na Kumpoštovy stopy.
A to se ani nezmiňuji o dalších pracích, které vznikly v Boskovicích, na Pálavě, v Tišnově nebo v Olomouci, Prostějově či ve Vyškově. Ne nadarmo byl v roce 1937 dekorován za svou práci v Paříži zlatou medailí na Mezinárodní výstavě umění a techniky v moderním životě.
Kumpoštova vila
Pro sebe a svou rodinu navrhl už v roce 1922 vilu v právě osidlované tzv. Masarykově čtvrti na Žlutém kopci, jejíž součástí byl i jeho ateliér. Potomci žijí v Kumpoštově vile dodnes.
Pro další informace:
