Článek
Když pak podobné zprávy zaslechli třeba i od listonošky, brali vše jako pravdivou věc. Řeč je o akci, kterou na přelomu 80. a 90. let spustil na slovenském venkově Felvidéki Magyar Közművelődési Egyesület (FEMKE, 1883 - 1919) neboli Hornouherský vzdělávací spolek.
Ten nabízel chudším rodičům, že některé z jejich četných dětí může na náklady spolku odjet do bohatší „dolní země“ neboli dnešního Maďarska, kde je k sobě na čas přijme zdejší rodina. Díky tomu se dobře naučí státní jazyk, každý den dostane najíst, ale hlavně se bude moc vyučit i řemeslu, a pak se vrátí zase domů.
Zpočátku to celé vypadalo velmi lákavě, ovšem jen do chvíle, než 13. srpna 1892 uveřejnily Národné noviny na hlavní straně článek nazvaný Slovenští sirotci. Mělo jít údajně o dopis 14letého chlapce, jednoho z 15 dětí z Liptovské Lužné, adresovaného jeho rodičům.
Psalo se v něm, že je jejich pěstouni nedali ani do školy, ani že je nepřijali doopravdy do rodiny, ale jednají s nimi jako s otroky. Chlapec měl mít tělo samou modřinu, nemůže se ani pořádně umýt, žerou ho vši a navíc se mu místní vysmívají, když se ráno a večer modlí. Nadto měl on i další děti z Lužné dostávat málo jídla, takže musí krást ovoce a kukuřici. V závěru úpěnlivě prosí, aby ho rodiče vysvobodili, že jinak umře žalem, protože je tím „nejopuštěnějším v celém světě“. Chybělo to nejdůležitější - chlapcův podpis.
Článek vzbudil obrovskou vlnu nevole a výsledkem bylo, že do Lužné se vrátilo jedenáct dětí. Sice se po čase čtyři vrátili zpátky k pěstounům, ovšem zpráva o případu už se šířila jako oheň bez ohledu na fakta. Úřady se pokoušely ověřit, kdo vlastně dopis původně psal a předal ho novinám, což se nikdy nepodařilo, ale fámy se - bez ohledu na pravdu - už vydaly vlastní cestou.
Nepomohlo, ani když se místní farář vydal na vlastní náklady prověřit celou věc přímo na místo, ale nic z uvedeného od očitých svědků, včetně samotných dětí, nezjistil. Byla pravda, že děti pomáhaly v rodinách, což ovšem bylo obvyklé i pro vlastní potomky pěstounů, a od dětí z Lužné se to bralo jako malá splátka za ubytování a stravu.
Než se celá věc uklidnila, přilila olej do ohně brožura vydaná v několikatisícovém nákladu v Praze Hlas k rodičům slovenským, popisující údajné utrpení dětí a přidávající výhrůžky matkám, že odesláním svých potomků do Uher „slouží Satanovi“ a že Uhrové chtějí schválně všechny pomaďarštit, aby vylepšili „svou krev“.
Úřady sice zasáhly a distribuci brožury zakázaly, přesto přicházela na konkrétní adresy ještě několik měsíců poté. Spisek nabádal čtenáře, aby nevěřili vůbec nikomu - ani rychtáři, ani učiteli, ba ani knězi, protože všichni „páni“ chtějí, aby se děti odnárodnily a byly pro slovenský národ ztracené.
Slovenská rodina na konci 19. století
Proti anonymnímu Hlasu vyšla další brožura, pod kterou už byl ale podepsaný konkrétní autor. Karol Petras v ní vyvracel skazky o pomaďaršťování, naopak vyčítal přívržencům panslavismu (názor, že všechny slovanské národy se mají spojit pod nadvládou ruského cara), které podezíral z autorství Hlas k rodičům slovenským, že schválně chtějí, aby se slovenské děti nedostaly ke vzdělání a byly tvárnější v rámci panslavistické propagandy.
Naneštěstí se celá kauza potkala se snahou úřadů o zakládání školek pro mladší děti, aby nezůstávaly doma samy, když jdou jejich matky pracovat na pole. To bylo v té době obvyklé, pokud nežil v rodině někdo staršího věku, kdo by na ně mohl dávat pozor.
Postavení dítěte v 19. století nebylo zdaleka takové, jako dnes, zvlášť na venkově. Stále se na něj nahlíželo spíš jako na zmenšenou kopii dospělého a teprve se začínaly objevovat první studie, které braly na zřetel specifika lidského vývoje i potřeby batolat a nejmenších dětí nejen co do materiálního, ale i duševního zabezpečení a správného vývoje.
Uherský stát si to vyložil po svém a povinnost zřizovat „opatrovny“ malých dětí přenesl na samosprávu i s nařízením udělat přesný soupis občanů ve věku 3 až 6 let. Ačkoliv to zástupci samosprávy rodičům vysvětlovali, zejména matky jim nevěřily a spojily si soupis s hrozbou, že jim budou děti odebrány a násilně pomaďarštěny.
Proto, když měl sběr dat probíhat v roce 1893 v obci Osada, vyvolalo to mezi místními paniku. Postupně se seběhlo na šedesát žen, které po úředníkovi požadovaly, aby jim seznam vydal. Totéž se opakovalo o dva týdny později, když do vsi přijel okresní písař se dvěma četníky. Tehdy se ženy dokonce na obranu svých dětí vyzbrojily motykami a žádné argumenty, včetně hrozby pokuty či vězení, s nimi nehnuly.
Nejinak se vedlo i ve větší obci Ústí na Oravě, kdy v domě cestáře vznikla hádka. Dotyčný otec křičel na úředníka, že mu „vzdělaní lidé řekli, aby nedovolil zapsat své děti na seznam, protože pak mu budou odebrány a převychovány v jiném náboženství, budou je mučit, a nutit je pít karbol.“
Podle úředního záznamu se na to seběhlo na 150 žen a 8 mužů, které uvádí místní úředník i jmény. Dotyčného prý honili po vsi, a když se schoval v jednom domě, vylomili dveře a násilím mu seznam sebrali.
Tady postupovaly nadřízené úřady trochu opatrněji. O dva týdny později si okresní úředník počkal v neděli na obyvatele před kostelem a klidným hlasem jim vysvětlil, že sezam má být opravdu pořízen výhradně kvůli zřízení školky.
Ani on však nenarazil na pochopení. Místní na něj začali křičet, že nevěří jemu ani nikomu jinému, včetně učitele či faráře, ale „jen Pánu Bohu na nebi, kdyby k nám promluvil“. Tím došlo k absolutnímu kolapsu místní i státní autority - a to na základě dnes bychom řekli „hoaxu“.
Úředník oslovil občany před kostelem
Celkově bylo v rámci programu „dočasné adopce“ do maďarských rodin nakonec předáno během necelých 10 let jen cca 400 dětí. Velký problém byl i v odlišné víře rodin, kdy se rodiče obávali, aby jejich potomek v jiném religiózním prostředí (katolíci x protestanté) „nepřišel o duši“.
Výsledkem byla horší možnost uplatnění kvůli neznalosti úřední maďarštiny, což řada Slováků před 1. světovou válkou nakonec řešila radikálně - odchodem do Ameriky. Tam se paradoxně stejně byli nuceni naučit alespoň základy jiného jazyka - angličtiny. Takových vystěhovalců byly tisíce, a jen menší část z nich se později ještě vrátila domů.
Pro další informace:
Richard Pražák: Dějiny Uher a Maďarska v datech, Libri, 2010
výzkum Ladislava Vörösa, PhD., Historický ústav Slovenské akademie věd
Dejiny.sk
