Článek
Jako nastupující redaktorka jsem „vyfasovala“ masopustní víkendovou službu a vydala se na Doudlebsko, kde má tradice masopustní obchůzky staletou tradici. Po příjezdu jsem nevěděla, co dřív. Auto označené logem redakce nám „zatáhly“ maškary a oba s fotografem jsme museli ven „vykoupit se“. Naštěstí nás to vyšlo celkem lacino - tancem a srdcem namalovaným rtěnkou na tvář.
Místní to měli horší, maškary je oblévaly směsí octa a voňavek typu „Živé květy“, co chvíli někoho posadily na stoličku a jaly se ho holit tubou břitvou, což obnášelo pokrýt mu celou tvář pěnou, včetně očí a vlasové části. Dalším se zas barvily vlasy na modré, zelené či růžové odstíny sprejovými barvami. Do toho se každou chvíli ozvala rána jako z děla - což znamenalo, že se střílely konfety z miniaturního děla, které si táhly masopustníci s sebou.
Až po chvíli, kdy jsem se už rozkoukala, mi místní vysvětlovali, že každá z postav má přesně určenou funkci. Třeba v Ločenicích na Českobudějovicku procházelo vsí osm koledníků, každý (kromě prvního a posledního) s vysokou kytkou neboli vysokým kloboukem zdobeným 365 barevnými květy z papíru symbolizujícími dny v roce.
Prvním byl Masopust oblečený do střapatého obleku z ústřižků barevných látek. Nosil cep, brašnu přes rameno a černou masku se špičatým červeným nosem. Druhý byl Hejtman, který měl hůlku a halapartnu (dlouhou tyč s bodcem, která se podobala kopí užívanému římskými vojáky ve starověku. Podobným byl prý na kříži probodnutý i Ježíš. Tady se na něj místo lidského napichovalo vykoledované uzené či špek).
Třetí v pořadí šel Rychtář, který nosil rychtářské právo propůjčené na celý den starostou. Jen díky tomu mohla koleda nerušeně procházet obcí a vstupovat do jednotlivých domů. Čtvrtým byl Konšel s maketou pušky, pátým Tancmajstr, který provedl hospodyni, šestým Žitný a sedmým Vovesný. Poslední osmý, zvaný Moučný, byl oblečený opět ve střapatém úboru a nosil šavli, aby koledu řádně ohlídal.
Postupně se ke „klasickým“ postavám přidávaly ještě další - třeba medvěd, bába s nůší, ras nebo kobyla. Nebyla nouze ani o muže převlečené za ženy - jeptišku, povětrnici nebo klevetnici.
Až koncem 20. století bylo prolomeno tabu, že skutečné ženy do masopustní obchůzky nepatří, ale mají čekat na koledníky pěkně doma, a počastovat je štamprlí něčeho na zahřátí, čerstvými koblihami a hlavně - něčím mastným, od klobás, přes uzené až po slaninu. Na konci obchůzky se pochovala basa a začal 40denní půst trvající až do Velikonoc.
Někde byla koleda tolerovaná i za komunistického režimu coby součást folklóru, jinde se dělala skoro na zapřenou. Vzpomínám si, jak nám muži z jedné maličké vísky na rozhraní českobudějovického a českokrumlovského okresu vyprávěli, jak se sjíždějí z celé republiky, aby si oprášili znalost místního šavlového tance, případně zaučili někoho nového. Když nám ho pak předvedli, byla to poměrně náročná choreografie plná otoček, shybů či výskoků. Až později jsem při četbě Zíbrtových Veselých chvil lidu českého zjistila, že právě tahle tradice sahá původně až do doby předkřesťanské a přivolávalo se jí jaro. Obdobný mužský tanec se dodnes mj. provozuje v některých částech Anglie.
Modernizace masopustních masek
Po přesídlení na jih Moravy jsem se těšila na proslulé fašánky, pekla a chystala pohoštění, ale pak se srazila s obecní realitou. Zdejší obchůzka si se starými tradicemi moc hlavu nelámala. Masky sice jsou, jenže spíš do moderna. Jednou u nás zvonilo stádo dvounohých sudokopytníků s realistickými vemeny, jindy parta Indiánů a kovbojů, a příště kankánové tanečnice, sem tam nějaká s plnovousem či knírem. Sice se občas objeví medvěd, ale klidně v doprovodu tyranosaura a jednorožce. Zkrátka, obchůzka se koná, ale nějak to není to pravé ořechové.
Ovšem letos mne koledníci totálně „rozsekali“. Protože jsme se minuli, když u nás byli osobně zvát, nechali nám ve schránce tištěnou pozvánku. Její součástí byl i QR kód, kterým mohou obyvatelé přispět na fašankový průvod i večerní merendu ve společenském sále.
Při sobotní pouti vsí se místo obvyklé harmoniky a trumpety už z dálky ozývaly divné zvuky, což se vysvětlilo po přiblížení průvodu. Namísto živých hudebníků se letos v rámci úspory vezl na trakaři obří reproduktor a z něj se linuly discohity. Inu, vývoj se prostě nezastaví, jen je škoda, když se odněkud vytrácí původní význam svátku i jeho symbolika ve prospěch čirého „blbnutí“.
Pro další informace:
Čeněk Zíbrt: Veselé chvíle v životě lidu českého, Vyšehrad, 2006
