Článek
Když se v roce 1707 spojila Anglie se Skotskem a výsledkem se stala Velká Británie, stála v jejím čele právě ona. Anna Stuartovna dnes sice nepatří k nejznámějším, což ovšem její život i vládu nedělá o nic méně dramatickými.
Původně se Anna vlastně vůbec neměla stát královnou. Když přišla 6. února 1665 na svět v londýnském St. James's Palace, vítal ji na svět poněkud rozmrzelý otec. Jakub, vévoda z Yorku, si dělal naději, že po prvorozeném synovi, který ale záhy zemřel, druhorozené Marii a třetímu neduživému synovi by mohl na svět přijít další chlapec, leč jeho očekávání bylo zklamáno. Přesto se držel víry, že jeho Anna Hydeová by ve svých osmadvaceti letech mohla dát život ještě dalším synům, což se sice stalo, ale žádný z nich se nedožil dospělosti.
Manželství Jakuba a Anny, které začalo o šest let dřív vynuceným sňatkem, bylo v té době dosud poměrně stabilní. Jakubův otec, král Karel I. Stuart, přišel o svou korunu i hlavu v důsledku občanské války vedené Oliverem Cromwellem, a jeho manželka Henrietta Marie Bourbonská se uchýlila coby sestra francouzského krále do azylu na opačném břehu kanálu La Manche, kam s sebou odvezla i všech svých 7 žijících dětí.
Hlavou rodiny se po otcově smrti stal teprve devatenáctiletý Karel II. Právě on o pár let později zakročil při skandálu svého mladšího bratra Jakuba. Ten svedl jedenadvacetiletou, sice nijak pohlednou, ale chytrou a cílevědomou dceru Karlova exilového rádce a zároveň i dvorní dámu jejich mladší sestry. Pak už se ale nijak neměl k tomu, aby si ji také vzal za ženu. Karel ovšem nemohl kvůli uchování podpory od svých exilových dvořanů nic takového dopustit, a tak musel být v té době velkorysý k Jakubovu nerovnému manželství, ze kterého se už po dvou měsících narodil první syn.
Budoucí král Karel II. ještě v té době nepochyboval, že na zpět získaný anglický a skotský trůn by měl jednou usednout jeho vlastní potomek z manželství s portugalskou princeznou Kateřinou z Braganzy. Na rozdíl od zástupu nemanželských dětí, které měl Karel se svými milenkami, bohužel Kateřina i přes několik těhotenství žádného živého následníka neporodila.
Jakub II. a Anna Hydeová jako novomanželé
Proto Anna Hydeová po porodu druhé dcery, která přišla na svět už opět v Anglii, svolila k protestantské výchově svých potomků, zvlášť, když se začala rýsovat naděje na to, že někdo z nich by jednou sám mohl usednout na trůn.
Když po pár letech umírala patrně na rakovinu, k šoku svého okolí přestoupila těsně před smrtí na katolickou víru. Její muž se po náhlé smrti svého bratra Karla II. stal z vévody z Yorku králem Jakubem II. a začal se poohlížet po další manželce. Tou se stala Marie Beatrice d’Este z Modeny, přísná katolička, která byla původně předurčena pro dráhu abatyše v některém z italských klášterů. Jakub kvůli ní dokonce „zradil“ své poddané a přešel ke katolíkům.
Marie Beatrice byla jen o pár let starší než její nevlastní dcery, což zvlášť v případě dosud svobodné Anny Stuartovny nedělalo dobrotu. Dokonce to šlo až tak daleko, že když královští manželé oznámili radostnou novinu o těhotenství Marie Beatrice, začala to Anna veřejně zpochybňovat.
Své starší sestře Marii, která se mezitím provdala za Viléma III. Oranžského a žila s ním v Nizozemí, psala dopisy o tom, že královna své těhotenství pravděpodobně jen předstírá. Dokládala to nákresy údajných vycpávek zvětšujících se podle přibývajících měsíců či příhodou, že když si osobně chtěla sáhnout na Beatricino břicho, byla bryskně odmítnuta.
Princezna si nedala pokoj ani po narození svého nevlastního bratra Jakuba Františka, kterého označila za podvrženého bastarda. Král pak musel před parlamentem složitě dokazovat, že se jedná skutečně o jeho dítě.
Malý princ byl ale jen zástupný problém, tím hlavním byl střet katolického krále s protestantskou Anglií, který vyvrcholil v roce 1688 tzv. Slavnou revolucí. Anna se přidala na stranu povstalců a pomohla zákulisními tahy ke svržení svého otce a nastolení švagra Viléma III. Oranžského a své sestry Marie na uvolněný anglický trůn.
Vylodění vojska Viléma III. Oranžského v anglickém Brixhamu v roce 1688
Anglikánská církev mohla být spokojená, Vilém III. potvrdil všech 23 požadavků parlamentu (Deklarace práv) a ujal se vlády bez závazků k Římu. Skotsko sice chvíli váhalo, ale nakonec se také připojilo k uznání nového krále.
Co ovšem opět vyvstalo jako problém, byla otázka nástupnictví. Marie byla sice třikrát v očekávání, ovšem ani jedno těhotenství nedopadlo dobře. Místo toho se mohla sice naplno věnovat vládě, když její manžel válčil s irskými jakobíny, ale naděje veřejnosti se stále víc obracely k její mladší sestře Anně.
Ta se od ztráty matky měla tendenci upínat nejprve k babičce a k tetě, které ale poměrně brzy zemřely. Proto se jako osmiletá přimkla k o pět let starší společnici Sarah Jenkinsové, provdané Churchillové. Sarah se svým manželem, Johnem Churchillem, 1. vévodou z Marlborough, princeznu ovlivňovali, i když už dospěla. To se příliš nelíbilo králi Vilémovi, ani jeho ženě Marii. Dokonce to na čas vedlo i k vévodovu uvěznění.
Díky důvěrnému přátelství se Sarah se o Anně začalo šuškat, že ji muži příliš nepřitahují, což se královský palác rozhodl rázně popřít sňatkem. Anna se provdala za Jiřího, třetího syna dánského krále Frederika a jeho manželky Žofie Amálie Brunšvické.
A tady si zaúřadoval zlomyslný osud, který „vrátil“ Anně její chování vůči nevlastní matce. Princezna a po smrti Viléma III. Oranžského (1702) i královna byla za svůj život celkem 18× těhotná, ale buď potratila nebo dítě přišlo na svět mrtvé. Jedinou její nadějí na pokračování rodu se stal Vilém, vévoda z Gloucesteru, kterého porodila v roce 1689 v Hampton Court Palace.
Chytrý a zvídavý chlapec stihl oslavit ještě své 11 narozeniny včetně opulentního ohňostroje, pak ale ulehl a po několika dnech zemřel. Příčinou byla nemoc, kterou dnes díky očkování téměř neznáme - pravé neštovice.
Ty se staly metlou lidské populace nejen na starém, ale i na novém kontinentu a nevyhýbaly se ani urozeným rodinám. I rakouská císařovna Marie Terezie tak přišla o několik dcer a dokonce i těhotnou snachu, manželku Josefa II. Neštovice podle historiků věnujících se lékařství totiž mají v naší minulosti na svědomí víc mrtvých, než všechny morové rány dohromady.
Anna se svým jediným dítětem, synem Vilémem
Pro Anglii to znamenalo znovu řešit otázku nástupnictví. Ve hře byl Annin nevlastní bratr Jakub František, kterého ovšem vyřazovala katolická víra. Muselo se tedy sáhnout hluboko do příbuzenských vazeb, až k vnučce krále Jakuba I. Stuarta, hannoverské kurfiřtce Žofii, potažmo k jejímu synovi Jiřímu I.
Mimochodem, tady můžeme najít i drobnou českou stopu. Žofie totiž byla nejmladším, dvanáctým dítětem „zimního krále“ Fridricha Falckého a jeho ženy Alžběty Stuartovny, která se narodila ale dávno poté, co její rodiče absolvovali svou pražskou anabázi zakončenou bitvou na Bílé hoře. Na svět přišla až v roce 1630 v Haagu.
Neustálá těhotenství si vybrala svou daň i na Anině vzhledu. Ačkoliv baroko mělo smysl pro ženské křivky, její tělo se postupně dostalo do fáze monstrózní obezity, což se snažila zakrýt nákladnými róbami. V případě návrhu svého korunovačního roucha vycházela z obrazu královny Alžběty I. Tudorovna, k jejímuž slavnému období se chtěla programově hlásit.
Nejen tělem, ale i duchem velká královna udělala to, k čemu její předchůdci neměli dostatek odvahy nebo příležitostí. Propojila Anglii a Skotsko do jednoho celku nazvaného Království Velká Británie. Důvodem bylo zabránit nástupu na trůn již zmiňovanému katolíkovi Jakubu Františkovi.
Spojení obou království nebyl úplně jednoduchý akt, především skotský parlament se tomu dlouho bránil. Trvalo celých 6 let, než byly všechny náležitosti projednány ke spokojenosti obou zemí, až pak mohl být 1. května 1707 slavnostně vyhlášen nový státní útvar.
Anna v korunovačním rouchu
Ačkoliv svědomitě navštěvovala všechna jednání vlády a zajímala se o dění v celé zemi, Anna se nikdy nedostala do výčtu „top“ královen. Důvodem je lidská malichernost, která souvisí s jejím zvykem obklopovat se spíš než muži ženskými rádkyněmi. Příčinou sváru byl ústup ze slávy Sarah Churchillové, ze které se stala s postupujícím věkem poměrně panovačná žena. Nebyla už ochotná být panovnici neustále po ruce a svou energii věnovala kromě vlastní rodiny i budování sídla Blenheim Palace (mimochodem místa, kde později žil i jeden z jejích potomků, sir Winston Churchill).
Proto se do obliby stárnoucí královny dostala její mladinká neteř, Abigail Hillová, kterou panovnici Sarah původně sama doporučila. Abigail rychle postoupila z komorné až do pozice „správkyně královniny ložnice“. Znamenalo to, že s královnou, kterou tou dobou už často trápila dna a byla upoutána z většiny na lůžko, trávila víc času, než kdokoliv ode dvora. Adekvátně tomu stoupal i její vliv na panovnici.
Když se Sarah po čase vrátila ke dvoru, nemile ji překvapila míra vlivu, jaký mezitím Abigail získala. Dokonce zjistila, že královna vyplatila dívce 2.000 liber věna ze své soukromé pokladny při příležitosti jejího tajného sňatku se Samuelem Mashem, který se konal přímo v královnině ložnici.
Sarah vyslechla další členy dvora a zjistila, že královna tráví se svou oblíbenkyní dokonce i část nočního času, což po letech zavdalo příčinu k opětovným pochybnostem o Anniných vztahových preferencích. Stejně, jako když si v Annině mládí lidé šuškali o jejím zalíbení v Sarah, tentokrát probírali její údajné něžné city k Abigail.
Pravděpodobný portrét Abigail Hillové
Vše vyvrcholilo během cesty na děkovnou mši do katedrály sv. Pavla po vítězství manžela Sarah nad francouzskou armádou v bitvě u Oudenaarde během války o španělské dědictví. Sarah byla uražena tím, že si královna na sebe nevzala šaty a šperky, které jí osobně připravila, ale naopak dala přednost oděvu, který jí nachystala Abigail. Pohádaly se kvůli tomu a Sarah veřejně královnu urazila, když ji okřikla, aby „byla zticha“.
Olej do ohně veřejného mínění přilila i smrt Annina manžela, prince Jiřího Dánského nedlouho po zmíněné události. Královna odmítla nosit smutek, z čehož si diplomaté i poddaní odvodili, že jí je jeho skon lhostejný.
Sarah se pokusila královnu vydírat tím, že nechá publikovat knihu složenou ze všech dopisů, v nichž jí Anna nejen vyznávala své city, ale také slibovala dědičné funkce u dvora pro ni i její děti, což ale panovnici popudilo ještě víc.
Na naléhání svých příbuzných, jejichž postavení se odvíjelo od jejího vlivu na královnu, se Sarah pokusila vzít své chování zpět, ale odmítavá reakce Anny znamenala pro Churchillovi katastrofu. Nejenže Sarah definitivně přišla o oficiální postavení nejbližší královniny společnice, ale zároveň byl i její manžel coby vrchní velitel vojska obviněn ze zpronevěry.
Blenheim Palace, sídlo Churchillových
Churchillovi s odůvodněním, že se Sarah jede léčit na pevninu do lázní, urychleně opustili království a putovali Evropou coby hosté na panovnických dvorech. Domů se lord a lady Marlborough odvážili vrátit, až když je v srpnu 1741 zastihla zpráva, že královna Anna vydechla naposled.
Díky svým vztahům s hannoverským dvorem, u kterého také určitý čas pobývali, se dostali do přízně nového krále Jiřího I. a jejich rodina se po staletích dokonce dostala i k dědictví celého království. K potomkům rodiny totiž patřila i lady Diana, matka aktuálního následníka trůnu prince Williama.
Sama královna Anna se nezapsala do historie Velké Británie jen tím, že po 100 letech snah se jí povedlo obě království skutečně spojit, ale také tím, že právě za její vlády se ustanovila politika dvou parlamentních stran - whigů a toriů. A bez zajímavosti není ani to, že za Annina panování byl přijat i vůbec první autorský zákon vztahující se především k odborným dílům.
I když nepatří k nejoblíbenějším panovnicím, a moc jejímu obrazu nepomohl ani film Favoritka (2018), kde si sice představitelky Sarah (Rachel Weisz) a Abigail (Emma Stone) dokonale vjíždějí „do vlasů“, až to paradoxně Olivii Colman v roli Anny vyneslo Oscara, přesto na ni v Británii nezapomněli.
Kromě jiných památek vévodí impozantnímu sousoší, které je kopií původní sochy z roku 1713 umístěné před katedrálou sv. Pavla v Londýně. Zlé jazyky už v době instalování sochy tvrdily, že prý to je celá královna - zády ke kostelu, ovšem s toužebným pohledem k nedalekému výčepu ginu.
V posledních letech svého ani ne padesátiletého života totiž bylo o královně známo, že ráda naslouchala svým lékařů, kteří jí předepisovali na zahání bolestí a úzkosti kapku něčeho ostřejšího. Při všem, co měla za sebou, se jí vlastně ani nelze moc divit.
Socha Anny Stuartovny na sousoší před katedrálou sv. Pavla v Londýně
Pro další informace:
M. Kovář: Anglie královny Anny, Historický obzor 1997
