Článek
V polovině 18. století bylo umění číst a psát spíš výsadou, než běžnou dovedností. Přesto se už osvícená šlechta za pomoci svých úředníků začínala zajímat o vzdělání pro své poddané a čím dál častěji nechávala vytipovat schopné děti, kterým zprostředkovala širší znalosti. Jedním z takových adeptů byl i Johann Ferdinand Kindermann, který se narodil v roce 1740 jako nejmladší ze tří synů chalupníka a příležitostného obchodníka s plátnem v Království na Šluknovsku.
Stejně jako jeho bratři i on chodil do farní školy, kde si nemohli nevšimnout jeho výjimečného hudebního nadání. Díky tomu získal Ferda stipendium choralisty v augustiniánském klášteře v Zaháni, kde zároveň studoval na místním gymnáziu. Otci se to sice příliš nelíbilo, chtěl mít nejmladšího syna „k ruce do krámu“, ale nakonec před vrchností kapituloval. Jak později zjistil, dobře udělal.
Osada Království u Šluknova na Děčínsku
Díky skvělým výsledkům nastoupil Ferdinand po závěrečných zkouškách na pražskou teologickou fakultu, ale jako zvídavý mladý muž docházel kromě vlastních přednášek i na ty z filozofie. Právě na nich se poprvé potkal s Johannem Buquoyem, nejstarším synem hraběte z Nových Hradů na jihu Čech, a také s Bernhardem Josefem Spatziererem, synem ředitele celého buquoyského panství.
Mladý šlechtic dohodil nemajetnému známému kondice, které Ferdinand dával Johannovým mladším sourozencům přímo v pražském paláci urozené rodiny, která se z Francie dostala do Čech během 30leté války. Díky doučování si mladý teolog finančně polepšil a umožnilo mu to prodloužit si o něco studentská léta. Věnoval se zejména cizím jazykům, ale i teorii vzdělávání. Ve službách Buquoyů zůstal i po roce 1765, kdy byl vysvěcen na kněze.
Když o dva roky později Johann převzal po svém zesnulém otci panství a Bernharda Spatzierera jmenoval svým sekretářem, odjeli oba mladí muži na inspekci po zděděném majetku. Naznali při ní, že jestli se něčeho nedostává, pak jsou to vzdělaní lidé. Proto nabídli v roce 1771 Ferdinandovi, zda by se neujal fary a zároveň i farní školy v Kaplici.
Třicátník s čerstvou zkušeností z experimentální školy v Lužici zažil ovšem pořádný šok, když na své nové působiště dorazil. Víc než sto let stará budova s vysokým štítem byla vším, jen ne příjemnýma a inspirativním chrámem vědění, kam by žáci chodili každý den s chutí. Aby toho nebylo málo, dělila se o společné prostory i s městským špitálem, což nebylo právě nejvábnější prostředí.
Učitelé z rodiny Freytágových, kteří tu působili už od poloviny 17. století, si kromě špatně placené práce přivydělávali také coby varhaníci, sbormistři a kostelníci, což mělo dopad na jejich hlavní povolání - samotná výuka šla často bokem. Chyběly učebnice, jakékoliv pomůcky a občas i žáci, které místo do školy posílali rodiče raději pomáhat v hospodářství. Navíc se za školu muselo platit, a tak všeobecná nechuť panovala na obou stranách katedry.
Ferdinand se proto rozhodl začít postupně. Z jediné třídy, kde byly děti různých věkových kategorií si vybral pár z nich, které spolu s učitelským pomocníkem Antonem Holem pozval na faru. Tady je začal vzdělávat pomocí knih i názorných pomůcek, což v žácích probudilo pořádnou dávku zvědavosti. Postupně se přidávali další a další, až musela škola zaměstnat dva nové, pečlivě vybrané pomocníky. Díky tomu bylo možné rozdělit děti do několika menších skupin a látku přizpůsobovat jejich věku i znalostem. Navíc se minimalizovaly tělesné tresty.
Jediný dochovaný portrét Ferdinanda Kindermanna
Do roka se v Kaplici podařilo vybudovat vzorovou venkovskou školu, kde se kromě základních znalostí mohly nadané děti učit i hudbě. Novinkou byl zejména fakt, že už se žáci nebiflovali nazpaměť, ale měli vykládanou látku hlavně pochopit. Mladší děti se kromě čtení a psaní vzdělávaly i v katechismu. Když postoupily, čekaly je hodiny čtení, mravouky, zdravovědy, náboženství a nauky o bibli, katechismu pro správné pochopení, krasopisu i pravopis a aritmetiky. To vše při délce výuky 4 hodin denně, 6 dnů v týdnu.
Díky vstřícnosti hraběte Buquoye byla opravena chátrající budova, škola dostala nové knihy, ale prakticky se myslelo třeba i na zajištění dřeva na topení. Obec se pro změnu zavázala platit školné za děti z chudých rodin. Díky tomu za chvíli prostory pomalu nestačily a v lavicích se objevily i opravdu otevřené hlavy, které by jinak systému vzdělávání úplně unikly. Ty si bral Kindermann spolu se svými kaplany Kudlerem a Fischerem zvlášť ještě po vyučování, aby je připravil pro vstup na gymnázium a pomohl z nich hraběti vychovat budoucí šikovné úředníky či další učitele.
Své zkušenosti vydal Kindermann po dvou letech písemně a do jeho vzorové školy pomalu začali proudit učitelé i duchovní ze všech koutů říše. Netrvalo dlouho a do Vídně si jej povolal probošt Ignaz Felbiger, který připravoval na popud Marie Terezie všeobecnou školskou reformu.
Výsledkem jejich spolupráce byl nový systém povinné školní docházky pro děti ve věku 6 až 12 let a rozdělení školy do tří stupňů. Prvním byly triviální školy ve vsích a v menších městech, dále tzv. Hauptschulen (hlavní školy) ve větších městech a zejména Normalschule (standardní školy) ve všech hlavních zemských městech. V nich měli být pod dozorem zkušenějších kolegů zároveň prakticky vzděláváni i budoucí učitelé, kteří pak měli být umístěni do škol nižších stupňů.
Kindermannovu vzorovou školu dodnes připomíná památník s textem v češtině, angličtině a němčině na kaplickém Farském náměstí .
Ferdinand přispěl do reformy zejména praktickými postřehy přímo „od tabule“, což mu nakonec v roce 1777 vyneslo povýšení do šlechtického stavu a přídomek „rytíř ze Schulsteinu“. Aby už se nemusel vracet do Kaplice, ale mohl se věnovat inspekci nových škol, byl povýšen na děkana kolegiální kapituly Všech svatých na pražských Hradčanech.
Na nedostatek práce si nemohl stěžovat, jen do roku 1780 bylo v rakouských i českých zemích už okolo 4.000 triviálních škol, které navštěvovalo cca 200.000 dětí. Do venkovských škol byla přidána i výuka praktických dovedností pro hospodářství, aby i méně bystré děti neupadaly do chudoby a měly šanci se uživit když už ne hlavou, tak alespoň šikovnýma rukama.
V roce 1781 jmenoval císařovnin syn Josef II. Kindermanna vyšehradským proboštem a o devět let později jej za zásluhy o školství dokonce navrhl na litoměřického biskupa. Kromě školství se Ferdinand věnoval i sociálním otázkám a dnešním jazykem bychom řekli, že byl činný i v řadě charitativních programů.
Dalo by se říct, že nemohl mít nepřátele, ovšem někdo se přece jen našel. Byli jím čeští obrozenci, kteří kvůli Kindermannově upřednostňování německy psaných knih při školní výuce pro něj neměli moc velké pochopení a nařkli jej z cíleného poněmčování. Jazykovědec Josef Jungmann se dokonce nechal slyšet, že by biskup měl mít na svém hrobě vytesáno „zde leží hrobník jazyka českého“.
Naštěstí se tak nestalo a nová hrobka litoměřických biskupů, kam byl Ferdinand Kindermann jako první v roce 1801 s poctami pochován, připomíná, že zde leží ten, který poslal děti ve velkém do školy nikoliv, aby je trápil, ale naopak jim pomohl prožít mnohdy lepší život, než jaký by měly bez vzdělání.
Hrobka litoměřických biskupů
Pro další informace:
