Článek
Stalo-li by se to v Bratislavě mezi lety 1918 - 1972, skutečně by si s vámi potřásl rukou muž, který měl ve svých dokladech poněkud neuvěřitelné jméno - dr. Ovídius Faust.
Tenhle rodák z středostavovské rodiny německo-uherského původu z Prešporku (dnes Bratislava) měl být podle rodného listu synem fotografa Ludwiga Fausta mladšího, který se specializoval kromě ateliérových snímků i na pohlednice vyrobené z vlastních fotografií města na Dunaji. Bohužel nebyl moc úspěšný, takže když zemřel, měla se jeho vdova co ohánět, aby uživila svou dceru i svého otce žijícího s nimi ve společné domácnosti.
A to nepočítám syna narozeného… a tady jsem u prvního problému. Rodný list našeho hrdiny totiž při podrobném zkoumání neobstál a je téměř jisté, že si jej Ovídius později vyrobil sám. Měl k tomu dobrý důvod - potřeboval zakrýt svůj nemanželský původ, protože datum úmrtí jeho otce bylo daleko za hranicí 40 týdnů těhotenství. Dnes je taková „drobnost“ mimo chápání, ale před 130 lety znamenala poznámka „z lože nemanželského“ pro budoucnost dotyčného velký červený vykřičník a zabouchnuté dveře k leckteré pozici.
Což by v případě Ovídia byla poměrně škoda. Ukázalo se, že jde o mimořádně bystrého chlapce se zájmem o vše kolem sebe a vybaveného až neuvěřitelnou pamětí a výřečností. Díky studiu na klasickém gymnáziu v bratislavské Grösslingově ulici získal dobrý vklad nejen co do latiny či řečtiny, ale i historie, které se věnoval samostudiem i ve svém volném čase. Jeho další kroky mířily na bratislavskou Univerzitu královny Alžběty s maďarským vyučovacím jazykem, kde se zapsal na práva.
Jenže přišel rok 1918 a univerzita se po vzniku Československa stěhovala do města Pécs v dnešním Maďarsku. Tam už za ní Ovídius nepokračoval. Naopak využil příležitosti, kdy vojáci nasazení v první světové válce mohli skládat zkoušky na univerzitách „na dálku“ a „přivlastnil“ si diplom nejen z domovské Alžbětiny univerzity, ale i z univerzity ve Vídni a také osvědčení o úspěšném absolvování kurzu archivnictví. Jak se později ukázalo, vše bylo opět falešné a zdatným falzifikátorem byl pravděpodobně sám Faust, který si udělil mj. titul doktora filozofie.
Když se - vybaven vším výše jmenovaným - začal po roce 1918 ucházet o místo městského archiváře, bylo Ovídiovou nespornou předností, že aktivně uměl všechny požadované jazyky - od latiny, němčiny a maďarštiny, přes francouzštinu až po slovenštinu. To se v kariéře mladého muže ukázalo jako rozhodující. Novým úředním jazykem mladé Československé republiky totiž nevládl jeho přímý nadřízený, zatímco Faust se ji dokázal rychle doučit na slušné úrovni nezbytné pro státního úředníka.
Kromě toho dovedl sebejistě vystupovat a přes své mládí měl mimořádně široký rozhled. Navíc se představil jako specialista na starou Bratislavu, o které uměl vyprávět jako nikdo jiný. Ostatně doma měl přece stovky fotografií zachycujících změny města na přelomu 19. a 20. století z archivu svého „otce“.
Ovídius Faust (druhý zleva) s kolegy ve Sv. Juru nedaleko Bratislavy
Proto byl Ovídius přijat do městského muzea a archivu, které spolu s knihovnou později propojil do jednoho velkého celku. Zároveň se stal erudovaným průvodcem všech, co zavítali do města, které v novém Československu mělo sehrát mnohem podstatnější roli, než tomu bylo za Rakouska-Uherska. Doktor Faust provedl jeho ulicemi mnoho oficiálních hostů, mj. i prezidenty Tomáše Gariggue Masaryka i později Edvarda Beneše. Díky tomu získal bohaté množství vlivných kontaktů, což z něj učinilo „nedotknutelnou“ personu.
Navíc udržoval čilou korespondenci s dalšími archivy, kde se dozvídal mnohé novinky ze své profese, což dokázal rychle a za chvály svých nadřízených uvádět do praxe i v bratislavském městském archivu, který zanedlouho sám řídil.
Když v roce 1924 začala s archivem spolupracovat Gisela Weyde, první absolventka historie a archeologie na Vídeňské univerzitě, přišlo jí zvláštní, že kolega Faust tápe, kdykoliv ona zmíní v rozhovoru někoho z tamních profesorů, které by oba měli znát. Pokaždé, když zabrousila v hovoru k jejich zdánlivě podobným studijním zkušenostem, Ovídius rychle hovor odváděl jinam či jej prostě ukončil. Se svým podezřením se ale dalším kolegům svěřila až po Faustově odchodu z instituce.
Ten byl nanejvýš dramatický. Jako „prešporák“ neboli bratislavský Němec, se o svou pozici nemusel bát ani po roce 1939, po vzniku Slovenského štátu. Naopak býval častým průvodcem hostů přijíždějících z Říše a stejně, jako kdysi české prominenty, teď představoval krásy svého města novým spojencům.
A právě ochota spolupracovat během války vynesla dr. Faustovi ne jedno, ale hned dvě obvinění, ze kterých se musel zodpovídat před soudy. Až tehdy vyšla najevo do té doby neznámá tvář žoviálního pána s kulatými brejličkami. Četnými svědectvími bylo prokázáno, že jde o téměř geniálního falzifikátora, který během války „vystavil“ celou řadu falešných průkazů pro příslušníky odboje či židovské uprchlíky.
Po osvobození Bratislavy v dubnu 1945 to s sebou přineslo náležité „účtování“. Hned 18. dubna 1945 byl dr. Faust zbaven všech svých funkcí a s manželkou Gisele byli internováni spolu s dalšími německými obyvateli Bratislavy do sběrného tábora. Před odsunem je zachránila nejen svědectví těch, kterým Faustovy padělky zachránily život, ale i fakt, že Ovídius se osobně postavil na konci války proti odsunu nejcennějších listin z majetku města do Německa, a naopak je nechal ukrýt do sklepů pod Starou radnicí a Primiciálním palácem.
Ex Libris, které pro Ovidia Fausta vypracoval grafik Karl Frech před rokem 1945
Rodina díky tomu sice mohla zůstat na Slovensku, ale přišla o svá občanská práva. Ta jim byla navrácena až v roce 1950. Navíc nebylo Faustovi dovoleno vrátit se na původní pozici, a tak se živil, jak se dalo - prodával v antikvariátech, prováděl díky znalosti cizích jazyků turisty, pracoval jako knihovník či odborný asistent v církevních institucích, kde se pracovalo s historickými listinami.
Až v roce 1955 se na něj usmálo štěstí v podobě místa vědeckého pracovníka - fotografa v Západoslovenském muzeu v Trnavě. Zaměřil se především na lokální dějiny a vydal celou řadu publikací, což mu o deset let později dokonce vyneslo čestné uznání od slovenského ministerstva školství a kultury. Do důchodu odtud odcházel ve svých 73 letech v roce 1969, ale tím jeho kariéra ještě nekončila.
Během druhé poloviny 60. let se připravovala oslava 100 let od založení Muzea města Bratislavy (1868), k čemuž mladší kolegové přizvali i „chodící kroniku“ instituce - Dr. Ovídia Fausta. Spolu s o generaci či dvěma mladšími odborníky se mu podařilo připravit úctyhodné dílo mapující historii nejen muzea, ale celého města. I to jej v očích řady kolegů rehabilitovalo.
Ačkoliv mu fakt, že si vysokoškolské diplomy vyrobil „na koleně“ už nikdo neodpáře, celým svým zápalem a prací na poli historie dokázal, že jich byl hoden. A v tom je jádro celého pudla.
Muzeum města Bratislavy sídlí mimo jiné v budově Staré radnice, kde Faust na konci války ukrýval nejcennější archiválie ve sklepích.
Pro další informace:
