Článek
Středně velká firma si zvykla vždy v závěru roku uspořádat setkání všech zaměstnanců bez ohledu na to, kolik práce jim do svátků ještě zbývá. Prostě je to tradice, a basta!
A protože jde o firmu letitou, která se rozjížděla z nefalšované garáže začátkem 90. let, odpovídá tomu i věkový průměr zaměstnanců. Ti, co začínali jako zajíci těsně po škole, dnes mají dospělé děti a pomalu počítají, kolik jim ještě zbývá do důchodu. Pravda, asi polovina zaměstnanců se mezitím vystřídala, ale „zdravé jádro“ zůstalo.
Tomu odpovídá i pojetí večírku. Chlebíčky sem tam proložené jednohubkami, tombola o pěkné ceny, místní umělec s klávesami a nepostradatelná baterie alkoholu všeho druhu - od bublinek pro dámy přes pivo až po něco tvrdšího. Možná i proto se mladší kolegové účastní spíš symbolicky, aby posléze prchli s výmluvou, že jim jede vlak/doma čekají malé děti (záleží, kdo je svobodný či zadaný). Zůstávají jen ti, kterým loajalita či jiné důvody nedovolují vzdálit se moc brzy.
A pak se teprve s postupující hodinou a hladinkou v krvi začínají dít věci. Vzhledem ke stavu opotřebení těl už naštěstí většina osazenstva nemívá zálusk na tanec na stole. Zábava se odvíjí na stojáka nebo v sedě, ovšem s nezbytnými přípitky při junáckých historkách typu „jak nám v roce XY uvízl kamion se zbožím v Alpách a málem se nestihl závoz na Vánoce“ nebo „jak jsme odchytávali na přivaděči dálnice hlídacího psa uniklého nezkušené ostraze“.
Letos ale bylo něco jinak. Kolegyně, která před pár lety zamávala „50“ z druhé strany, se sice bavila, ale její okolí začalo mít podezření. Těhotná přece být nemůže, i když s postupem zázraků medicíny jeden nikdy neví? Že by byla nemocná a brala nějaké silné léky?
Důvodem k obavám byl fakt, že dotyčná si od začátku večírku připíjela na střídačku džusem nebo bublinkami, ale jen těmi z minerálky. Na to, že dřív dokázala prozkoumat několik láhví vína až do dna, věc nevídaná.
Šuškanda se rozjela na plné čáře a najednou kolem sebe měla směs pokušitelů (většinou mužské provenience) zvoucích na skleničku, a soustrastně se tvářících „andělů“ (pro změnu žen) zmiňujících kde kterou diagnózu a bedlivě sledujících, na co ona „bezalkoholová hříšnice“ bude reagovat.
Dotyčná už to těsně před půlnocí nevydržela a zavolala si taxi, což rozpoutalo po jejím odchodu celý příval domněnek, jak vážně na tom asi je. Až po víkendu, kdy jsme se potkaly nad kávou, se svěřila, že se před časem rozhodla úplně vymazat ze svého života alkohol. Chce tím podpořit manžela, který se nedávno vrátil z léčby a zuby nehty se snaží abstinovat. Naštěstí přišel na svůj problém včas a sám se rozhodl, že ho chce řešit.
Proto se tak držela zpátky, byť za cenu spekulací o svém zdraví fyzickém i psychickém. „Jsem na něj neuvěřitelně pyšná, už se drží půl roku. Jenže se dost bojím Vánoc, až půjdeme po rodině a přátelích. Všude nás budou nutit, ať si s nimi zavdáme,“ posteskla si dotyčná. Chvíli jsme se bavily o kultu skleničky, která se „přece neodmítá“, a pak společně přišly na řešení.
Letos to bude naruby, místo návštěv budou známé zvát k sobě s douškou, že tekuté dárky se s díky odmítají. Na domácí půdě a s prázdným barem se to přece jen dá uhlídat líp. Kdo to pochopí, 1:0 pro něj, kdo ne, škoda, ale sbohem. Za udržení klidných a veselých to vážně stojí vyzkoušet.
A co příští večírek? „Asi se přidám k mladým a půjdu taky dřív. Dcera čeká malé, tak se vymluvím, že musím jít hlídat,“ konstatuje kolegyně.
Což si myslím, že je škoda. Hodila by se taková malá (nebo spíš větší) boomerská revoluce, kdy by se nikdo neměl bát negativní reakce, pokud si s někým prostě připije po svém „nesoutěžní tekutinou“. Konečně by přestalo být stigma to, že někdo zkrátka alkohol k životu nepotřebuje a možná by to konečně zahýbalo i s výročním žebříčkem spotřeby alkoholu, kde pořád patříme ke světovým přeborníkům.
Pro další informace:
