Článek
Být to v pohádce, byl by - jako nejmladší ze tří bratrů - přímo předurčen pro velké činy. Jenže Richard III. žil v mimořádně bouřlivých časech vrcholící Války růží v 15. století, kdy mezi sebou o moc v Anglii soupeřili zástupci Lancasterů a Yorků.
Richard se narodil do privilegované rodiny, jeho otec Richard Plantagenet příslušel mezi Yorky. Jak z otcovy, tak i z matčiny strany měl blízko k trůnu, na který sice neusedl sám, ale podařilo se to hned dvěma jeho synům. Ani matka Cecilie Nevillová nepatřila k bezvýznamným šlechtičnám, jejím dědečkem byl Jan z Gentu, syn krále Eduarda III.
Otec Richard Plantagenet, vévoda z Yorku, byl i se svou manželkou vyslán králem Jindřichem VI. do Francie, aby jej zastupoval při hájení území podléhajících koruně na kontinentu. Jenže se mu nepodařilo udržet Paříž a musel se stáhnout až do Normandie.
Místo králova vděku za své snahy se jejich vztah vyostřil. Richard byl místo pozvání ke dvoru odeslán na 10 let coby správce do Irska, což se rovnalo svým způsobem vyhnanství. To si Richard nenechal líbit a vzbouřil se. Po čase mu nahrál králův neutěšený psychický stav, aby se nechal prohlásit protektorem a Jindřicha VI. dokonce na čas zajal.
Jenže štěstí se obrátilo proti Richardovi, který musel utéct zpět do Irska. Spolu se švagrem Richardem Nevillem, který zastával místo správce strategického přístavu v Calais, se jim podařilo připravit novou vzpouru. Sám Richard Plantagenet sice padl v bitvě u Wakefieldu, ale po pár měsících byl díky Richardu Nevillovi zvanému „Králotvůrce“ dosazen na anglický trůn jeho syn Eduard VI., který s krátkou přestávkou držel korunu celých 22 let.
Ačkoliv si podle plánu „Králotvůrce“ nevzal vybranou francouzskou princeznu, ale dovolil si volit ženu podle svého srdce, prožil poměrně stabilní manželství korunované celkem 7 dětmi. K jeho smůle byly prvními narozenými dívky, synové přišli poměrně pozdě. V okamžiku, kdy třiačtyřicetiletý Eduard VI. zemřel, bylo staršímu Eduardovi teprve 13 let a jeho mladšímu bratrovi Richardovi ani ne 10 let.
Jejich otec ještě stihl před svou smrtí ustanovit za poručníka obou princů svého bratra Richarda, což se nakonec ukázalo jako ne úplně šťastné řešení. Richard pod záminkou přípravy korunovace budoucího Eduarda V. nechal oba chlapce převézt od jejich matky Alžběty Woodvillové do londýnského Toweru. Naposledy byli spatřeni, jak si hrají na trávníku pevnosti v létě 1483, pak už jejich stopa mizí.
Hrob obou zmizelých princů ve Westminsterském opatství pochází ze 17. století
Dlouho se mělo za to, že byli na příkaz svého strýce udušeni pomocí polštářů a jejich těla ukryta přímo v Toweru nebo odvezena na neznámé místo. Během oprav pevnosti v roce 1674 se pod jedním ze schodišť objevila schránka obsahující dvojici drobných lidských koster. Nejprve se jí nevěnovalo moc pozornosti, ale později někoho napadlo spojit nález právě se zmizelými princi.
Kostry byly na popud krále Karla II. rituálně uloženy do Westminsterského opatství. Naposledy byly zkoumány v roce 1933, kdy lékaři konstatovali, že by se mělo jednat o dva jedince bez určení pohlaví ve věku cca 13 a 9 let. K případnému genetickému zkoumání dodnes nebyl udělen souhlas.
Svým způsobem se mělo jednat o potvrzení toho, že si na úkor svých synovců uzurpoval Richard III. královskou korunu pro sebe, přesně tak, jak to ve svém spisu tvrdil vychovatel a lord kancléř Jindřicha VIII. Thomas Moore. Od něj později tvrzení převzal a nesmrtelně vypodobnil v tragédii Richard III. také William Shakespeare. Dramatik navíc zveličil Richardovo tělesné postižení a dodal mu přímo démonicky pokřivenou povahu, aby zdůraznil nárok Tudorovců, k nimž patřila i jeho mecenáška Alžběta I., na anglickou korunu.
Sice se během vlády Jindřicha VII. Tudora, který Richarda III porazil v bitvě u Bosworthu a nahradil jej na trůnu, objevili hned dva mladí muži, kteří se prohlašovali za potomky Eduarda VII., ale oba byli shledáni za podvodníky a skončili na popravišti. Nepomohlo jim ani, že je „nepoznala“ jejich vlastní sestra Alžběta z Yorku, tou dobou už manželka Jindřicha VII. a matka budoucího panovníka.
Staletou víru v Richardovu vinu se rozhodla nabourat britská historička a spisovatelka Philippa Langleyová, která na sebe před třinácti lety upozornila vytipováním místa, kde by měl být historií zavržený anglický panovník pohřben.
Její pátrání se ukázalo jako úspěšné a Richard III. se začal z dějin zhmotňovat už ne jako arcilotr, ale člověk z masa a kostí. Dokonce se dočkal rekonstrukce své tváře díky projekci na jeho lebku, návštěvnického centra, kde je pátrání po něm zmapováno, a byl mu i odhalen pomník v zámecké zahradě v Leicesteru, kde byly pod místním parkovištěm kosterní pozůstatky v roce 2012 objeveny.
Návštěvnické centrum v Leicesteru mapující pátrání po Richardovi III.
Philippa se při pátrání po princích z Toweru rozhodla postupovat kriminalistickou metodou používanou v současnosti při hledání ztracených osob, tzv. systému vyšetřovací analýzy HRH. Díky mravenčí práci řady spolupracovníků se podařil první průlom.
Nathalie Nijman-Bliekendaalová objevila v nizozemském archivu v Gelderlandu listinu, která by měla dokazovat vyvedení mladšího z princů Richarda, vévody z Yorku, z londýnského Toweru 11. srpna 1483 nebo později, jeho cestu na ostrov Texel v roce 1495, následný vpád do Anglie a jeho osmileté tažení na trůn. Do historie vstoupil pod jménem Perkin Warbeck – Wikipedie.
Složitější je to s jeho starším bratrem Eduardem, který by patrně mohl být koncem roku 1485 nebo dříve umístěn na Normanské ostrovy. Odtud měl do dubna 1486 odcestoval k Francisi Lovellovi do Yorkshiru a do srpna téhož roku se usadit v Irsku. Poté zřejmě odcestoval do Burgundska a v květnu 1487 se vrátil s anglickými a kontinentálními vojsky do Irska. Odtud podnikl invazi do Anglie a následně svedl neúspěšnou bitvu u Stoke Field považovanou za definitivní tečku za Válkou růží. Historie jej zná coby Lamberta Simnela, který se prohlašoval za Eduarda V.
Vzhledem k tomu, že princové byli patrně od sebe odděleni v Toweru v polovině nebo koncem července 1483, Eduardovy kroky od tohoto okamžiku do počátku roku 1486 nejsou dodnes hodnověrně doloženy.
Pokud se podaří objevit další věrohodné důkazy zaplňující četná slepá místa a podaří se doložit, že oba princové přežili a posléze se i hlásili o své právo na anglickém trůnu, může to jejich strýce Richarda III. definitivně očistit.
P.S. Za tip na článek děkuji Michaele Šťastné, která mne na pátrání Philippy Langleyové upozornila v reakci pod článkem Vnučka Meluzíny vyzrála na vládychtivé muže a elegantně ukončila Válku růží - Médium.cz
Pro další informace:
