Článek
Hartmut Tautz se narodil v únoru 1968 na „nesprávné straně“ německé hranice - v Německé demokratické republice (NDR), kde vyrůstal ve východoněmeckém Magdeburgu.
Chlapec z „dobré“ rodiny si teoreticky neměl na co stěžovat - otec zubař se v něm jako v jediném synovi viděl a předal mu i svou lásku k hudbě. Hartmut se rozhodl pro hru na klarinet a snil o kariéře v orchestru, ale pár měsíců před maturitou přišel první náraz do socialistické reality. Jeho žádost o zařazení do armádního souboru byla zamítnuta z důvodu příbuznosti s osobami žijícími v „západním“ Německu.
Na nevysokého a nijak vysportovaného Hartmuta by tedy čekala „normální“ vojna s tvrdým režimem a šikanou, které se upřímně bál. Aby toho nebylo málo, dostal krátce poté jeho otec infarkt a zemřel. To už bylo na mladíka moc a rozhodl se, že zkusí proklouznout přes hranice.
Vzhledem k faktu, že ta, která vedla mezi oběma částmi kdysi jedné země, byla extrémně hlídaná nejen vlastní lidovou armádou NDR, ale i Západní skupinou Rudé armády, která prakticky od května 1945 nikdy neodešla, zvolil si Tautz zdánlivě jednodušší verzi.
Doma matce a sestře ohlásil, že pojede se spolužáky na pomaturitní výlet do sovětského Leningradu (dnes ruského Petrohradu), aby získal víc času a místo toho se úspěšně pokusil přejít pěšky zelenou hranici do Československa. Z Ústí nad Labem pak pokračoval vlakem až do Bratislavy, kde se ubytoval na studentských kolejích Družba. Celých osm dnů věnoval laickému průzkumu zabezpečení hranice. Díky blízkosti Bratislavy k rakouskému území využíval zejména nejrůznější vyhlídky ve městě, což ovšem znamenalo, že jeho zjištění byla spíš povrchní.
Pohraničníci se svými psy byli elitní jednotkou socialistické armády
Nemohl tušit, že československá armáda přikročila už v 50. letech k masivnímu nasazení psů po válečném vzoru gestapa. Strach vzbuzující hafani sloužili nejen k hledání stop, ale odmalička byli i cvičeni na zadržení „narušitele“.
Dokonce se během přísného výcviku, kdy nechyběly ani rány prutem nebo obojky s ostrými zuby mířícími na krk zvířete, využívalo jejich smečkového instinktu. Psi zasahovali po dvou - buď vypuštěním psovody nebo z dálkově ovládaných kotců mezi jednotlivými hraničními zátarasy. Šlo o takzvaný systém SUP - samostatně útočící psi.
Postupně se kromě „osvědčených“ německých ovčáků začalo během 50. let experimentovat i se zcela novým druhem, kterým byl kříženec německého ovčáka s karpatským vlkem. S nápadem na jejich spojení přišel plukovník Karel Hartl, který byl také iniciátorem prvního krytí vlčice Brity německým ovčákem Césarem.
Výsledkem bylo zvíře připomínající exteriérově spíš vlka, s lepším čichem, zrakem i sluchem, ale horší ovladatelností. Proto bylo nakonec od většího nasazení československých vlčáků (plemene oficiálně uznaného až v roce 1999) upuštěno.
Československý vlčák
Což ovšem neznamenalo, že by psi „sloužící“ u Pohraniční stráže, jak se jednotka ostrahy hranic začleněná do československé armády oficiálně jmenovala, byli méně nebezpeční. Dvojice nejčastěji psích sourozenců z jednoho vrhu byla vycvičena k tomu, aby člověka strhla a soustředila se zejména na jeho hlavu, krk a nohy.
Doslova na vlastní kůži to pocítil právě Hartmut Tautz, když se mu po prostříhání první drátěné překážky podařilo dostat po 22 hodině u bratislavské Petržalky na dohled první rakouské obce Kittsee.
V momentě, kdy už začínal věřit, že se mu útěk podaří, vypustili jeho vrstevníci Ivan Hirner (1964) a Oldřich Kovář (1967) své služební psy Roba a Ryša, kteří drobného mladíka dostihli. Ten proti dobře živeným psům, kteří vážili přibližně stejně jako on, neměl šanci - nejenže ho pokousali na několika místech, ale doslova jej skalpovali.
Když se na místo dostali oba lidští „pésáci“, víc než mladíkova zranění je zajímalo, zda s ním náhodou nešel ještě někdo. S ubíhajícími minutami ztrácel Hartmut krev s tržných zranění na spánku i na stehně a upadal do hemoragického šoku.
V momentě, kdy k hlídce dorazil autem dozorčí důstojník Viliam Švikra (1963), zavelel k převozu zadrženého nejprve na rotu. Teprve tam ho viděl vojenský lékař, kterému bylo na první pohled jasné, že je zle. Až pak se sténající mladík konečně dostal do bratislavské vojenské nemocnice, kde hodinu po půlnoci zemřel.
Soudní lékař Jaroslav Sochor si i po létech vybavoval detaily jednotlivých zranění a označil je za snad nejhorší, co ve své dlouholeté praxi kdy viděl. Přitom podle jeho pitevní zprávy mohl při včasném ošetření a převozu maturant možná i přežít.
Přesto byl na základě rozhodnutí prokurátora už v září 1986 celý případ odložen a viníci nikdy nebyli potrestáni. Soudní moc už je z důvodu promlčení nedostihne, ale jak je to s jejich svědomím, toť otázka. Dnes mohou být ve věku dědečků a bylo by zajímavé zjistit, zda o svém „hrdinství na čáře“ vypráví třeba svým vnoučatům.
Pomník odhalený v Petržalce před 10 lety
Trochu jinak je to alespoň s částečným zadostiučiněním pro rodinu Tautzových - matku a sestru, které se o Hartmutově smrti dozvěděly s odstupem několika dnů a jeho tělo dostaly k pohřbení jen pod podmínkou, že rakev nebude otevřena. Několik měsíců po uložení ostatků pak dostala matka anonymně dopis, kde jí Hartmut psal o svém rozhodnutí odejít do Rakouska. Možná se v někom z vyšetřujících pohnulo svědomí a alespoň dodatečně poslal poslední pozdrav Tautzovým.
Dne 13. 3. 2017 vydal okresní soud Bratislava I. průlomové rozhodnutí, jímž byl Hartmut Tautz plně rehabilitován na základě zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Následně měla pozůstalá rodina obdržet od Slovenské republiky finanční odškodnění za jeho smrt.
V den 30. výročí tragédie byl v Bratislavě odhalen bílý památník s rudým ostnatým drátem, který zaujme zejména zrcadlovým ztvárněním jména uštvaného uprchlíka. Jeho autor František Guldan svůj záměr vysvětloval tím, že pokud člověk odchází, nechává vše za svými zády.
V neděli 9. 8. to bude přesně 40 let, co vyhasl úplně zbytečně život člověka, který se provinil jen tím, že chtěl žít svobodně.
Pro další informace:
