Článek
Možná to taky znáte. Leckdo z vašich spolužáků se na studentská léta nebo za prací přestěhuje do jiného města - a už mu to dává okolí „sežrat“. Jen tím, že změnil adresu, jako by zradil rodnou vísku nebo město a je z něj „nafoukaný“ Pražák, odrodilý „Cajzl“ nebo… (doplňte dle zkušeností).
Přitom jen ve svém okolí mám minimálně deset přátel, kteří se - zpravidla z důvodů pracovních příležitostí v oboru - rozhodli vyměnit své rodiště třeba za Prahu. Někdo to ustál, z jiných se stali tak pravověrní Pražáci (nikoliv Pražané), jako kdyby jejich prapradědek chodil na žejdlík k lazebnicím u kamenného mostu přímo s králem Václavem IV. Na všechno mimo hlavní město zírají s despektem a vrátí-li se na rodnou hroudu nebo zakoupí-li chalupu, cokoliv poměřují velkoměstem. Hnůj smrdí, kohout kokrhá moc brzy a sousedovic pes štěká za plotem nahlas. Čest výjimkám, které dovedou „splynout“.
Ruku na srdce, i z opačné strany občas nastává spousta předsudků na moc velké auto, na slunění se v nedostatečném oblečení na vlastní zahradě, nebo na úpravu trávníku vrčící sekačkou i v neděli, byť to obecní vyhláška zakazuje.
Ještě horší je situace, pokud jste obyvatelem jednoho ze „konkurenčních“ měst. Být z Brna je pro mnohé stejné stigma, které se musí stůj, co stůj peprně okomentovat výrazy jako „poslední obydlená zatáčka“ z Prahy do Vídně, nebo „kolonaštatl“ zdržující na víkendové výpravě na Pálavu.
Když jsem se před x lety rozhodla pro přesun z Čech na Moravu, nikdy mě nenapadlo, že se vlastně stěhuji do jiné země (ostatně, coby rodák z Československa jsem tak dlouho nevnímala ani Slovensko), prostě žiju tady a teď. Na mojí mluvě naštěstí nikdo v Brně nezkoumá, z které části republiky jsem „náplava“. Ostatně ony už ani příslovečné „kratke zobaky“ na Ostravsku nejsou spolehlivým identifikátorem místních rodáků jako dřív.
Proto mne nedávno zarazilo, kdy do Brna zavítala kamarádka z jihu Čech, a při plánovaném setkání na náměstí Svobody se strašně divila, když jsem ji varovala, ať raději nepřebíhá před rozjetou tramvají.
"Vy už neříkáte „šalina"?“ ptala se překvapeně. Tak jsem jí zasvětila do faktu, že ačkoliv trávím v jihomoravské metropoli pomalu půl života, šalinou jsem nejela ani jednou. Já prostě jezdím tramvají a používám k přesunu jízdenku, nikoliv šalinkartu.
Podle toho, co kolem sebe téměř každý den vídám, mi připadá Brno mnohem kosmopolitnější, než se tváří jiná města - nejen co do počtu zahraničních studentů (ty ze Slovenska zase nepočítám, beru je jako „domácí“), ale především proto, že byť během války ztratila moravská metropole početnou židovskou a německou část obyvatel, pořád si zachovala ve větší míře nadnárodního ducha.
Víte snad o jiném městě, kde by probíhal oblíbený židovský festival, fungovala mešita, o kus dál se zlatou kupolí blýskal pravoslavný chrám a každou chvíli se veřejně slavily křesťanské svátky typu Velikonoce, sv. Martin nebo Tři králové? O tom, že nikdo na nikoho neútočí pro barvu pleti nebo odlišný styl vidění světa ani nemluvě.
I to je obrovský klad vzdělání, ne nadarmo se pro Brno vžil název „studentské město“, když každý pátý obyvatel je tu student. Ruku v ruce se vzděláním pak jde i tolerance, přeci jen se na souseda z jiné kultury díváte novýma očima, když s ním prožijete formativní roky.
Pořád netuším, jestli je kádrování „skama si“ českou specialitou, ale jedno je mi jisté - dokud budeme pořád hodnotit a zkoumat, odkud kdo je, asi se žádného společného uspokojivého výsledku nedobereme a nestane se z nás opravdu moderní a otevřenější společnost.
