Článek
Shodou okolností jen chvíli před tím hrál z rádia jeho nejvánočnější evergreen „Driving Home for Christmas“, který bude mít příští rok rovných čtyřicet let od premiéry.
Je jako další Chrisovy písničky nápaditý, nezaměnitelný a hlavně, melodicky prostý, až je geniální. Prostě si při ní můžete poťukávat na volant a zpívat, jak se svým autem vracíte na svátky do místa, kde na vás čekají tisíce vzpomínek.
Někdy v době její premiéry jsem Chrise Reu objevila díky výletům ke známým, kde jsem si díky blízkosti hranice do Západního Německa nahrávala nejnovější hity z hitparády dostupné za železnou oponou na kazety.
Zrovna jsem se začínala učit anglicky s vidinou, že ji nejspíš nikdy nepoužiju v praxi, takže mne všichni ti soudruzi, podniky, obchodní jednání a bratrství strašně nudila. V době, kdy se málokdo dostal k anglickým knížkám, neřku-li časopisům, kdy se filmy dabovaly, aby v nich čirou náhodou nezaznělo něco škodlivého pro socialistické uši, a samozřejmě bez internetu se učit běžné fráze „v jazyce nepřátel“ vážně moc nedalo.
Jenže Chrisovy písničky byly jiná sorta než Karel Gott a Helena Vondráčková. Dobrovolně jsem kvůli němu otevírala slovník a dodnes vím, že třeba „fool“ nebo „strange“ jsem se naučila právě díky tomu, jak jsem si překladala jeho texty.
Chris Rea na začátku své dlouhé kariéry
Je zajímavé sledovat, jak se měnila doba i vkus - z někdejšího na blond obarveného idola se postupně stal mnohem přirozenější „indián“ s odrostlejšími tmavými vlasy, upravenými vousy, úzkýma očima a nezastíranou pýchou na dceru Julii, které věnoval jeden ze svých nejslavnějších songů. Jen ten sametový chraplák zůstal beze změny. Naštěstí, i po překonání vážné nemoci, při které mu hrozil když ne konec života, tak přinejlepším konec na pódiu. Což by možná vyšlo pro Chrise na stejno. Kytaře obětoval zajištěnou budoucnost ve sladkém oboru, jakou si pro něj vysnil jeho otec.
Tenhle syn italského zmrzlináře usazeného v britském Middlesbrough se jako mladík zamiloval do kytary a na ní skládal všechny své nezapomenutelné hity. Trvalo víc než deset let, než se mu konečně podařilo prorazit se svou směsí blues, rocku a ze začátku i popu.
Nevím, zda jako mladší na pódiu perlil a dělal show, já ho zažila během jedné z jeho návštěv Prahy, kdy v Kongresovém paláci pro vyprodaný sál předvedl hlavně soustředěnou hru na několik kytar, které na chvíli zaměnil i za banjo. Občas přidal i foukací harmoniku, ale rozhodně to nebyl žádný bavič na první dobrou. Než na efektní kostým nebo líbivé řeči se raději soustředil na to, jak svým posluchačům předat energii prostřednictvím svojí hudby.
Se svou kapelou byli neuvěřitelně napojení, celá ta hodina a půl uběhla tehdy mimořádně rychle, zvlášť, když se jednotlivé „profláklé“ skladby objevovaly v nových aranžmá. Byl to zážitek, ze kterého mi dodnes běhá mráz po zádech a jsem vděčná zahraničním partnerům, pro které byly vstupenky původně zakoupeny jako volnočasový program při jejich návštěvě Prahy, že tehdy nedorazili.
Jsem moc ráda, že jsem ho díky tomu alespoň jednou zažila, byl to můj splněný sen - na rozdíl třeba od Leonarda Cohena, kterého jsem bohužel nikdy nestihla.
Milý Chrisi, doufám, že tvoje cesta teď nemíří do pekla /Road to Hell/ ale naopak se vracíš domů, jak o tom každý rok během adventu zpíváš odkudkoliv. I když to bez tebe budou už vždycky o něco smutnější Vánoce.
Pro další informace:
