Článek
O tom, že při psaní vycházel slavný český spisovatel z historie vlastní rodiny netřeba diskutovat. Jeho dětství v pivovaru, svérázný strýček, který přijel na 14 dnů a zůstal do konce života i řada dalších situací, jsou čtenářům pábitele číslo 1 dobře známy.
Ale nepřekvapilo vás někdy, jak často řešil Hrabal motiv sebevraždy? Kromě zmiňovaných Ostře sledovaných vlaků se podobný dějový prvek objevuje mj. také v jedné z vůbec prvních spisovatelových povídek - Kainovi - už z roku 1949.
Na konci války působil Hrabal coby železniční elév a aspirant na výpravčího v Dobrovicích a v Kostomlatech a dodnes se dochovalo hned několik historek o tom, jak si vedl. Třeba situace, kdy před zkoušejícím položil kapesník na koleje, aby si neumazal uniformu, přiložil k železu ucho a vzápětí hlásil polohu vlaku.
Ovšem, zda tamtéž pracoval i předobraz Zdeničky Svaté, která si od výpravčího Hubičky nechala během nudné noční služby orazítkovat pozadí, to už se patrně nedozvíme. Stejně jako skutečnost, zda se mladý elév Hrabal trápil pro některou ze zdejších dívek, případně pro svou mužnou neúplnost, jak to popsal v jednom ze svých nejslavnějších příběhů.
Jistým náznakem, že možná celý příběh nebyl až tak vyfabulovaný, je nejen doložený fakt o přepadení německého vlaku partyzány a následné přestřelce nedaleko místa jeho působení, ale i vzpomínka Hrabalova osobního sekretáře, fotografa a pábitelova životopisce Tomáše Mazala, který při novém vydání Kaina zavzpomínal na epizodu z jedné z cest, na níž slavného spisovatele doprovázel.
Když na podzim 1994 projížděli Bystřicí u Benešova, nechal Hrabal zastavit vůz u restaurace nedaleko železnice s tím, že se chce na něco podívat.
„Vystoupili jsme z auta, on šel k budově, stál před ní a něco si pro sebe povídal o pokojích v patře. Po chvíli ještě dodal: Tak tady se to stalo,“ vzpomíná Mazal na okamžik, který mu utkvěl.
Když pak zase pokračovali v cestě, zaskočil Hrabal svého průvodce tím, že si jakoby mimoděk poodhrnul levý rukáv, kde se na vnitřní straně zápěstí rýsovaly téměř neznatelné jizvy.
Mazalovi to nedalo a po čase se do Bystřice vrátil. V restauraci mu k dávné historii nebyl nikdo nic schopen říct, ale dozvěděl se, že tady v patře žádné ubytování neprovozovali. Ovšem, když se pak zastavil v nedalekém hotelu Hlaváček u náměstí, zjistil, že se Hrabal možná jen mírně s odstupem půl století spletl.
Právě v prvním poschodí hotelu totiž byly jednak pokoje určené k přespávání hostů, ale nacházela se tu i bývalá místnost s vanou. Navíc prý majiteli jeho otec, který vedl hotel právě za války, kdysi vyprávěl, že se tu jednou jistý mladík od železnice opravdu pokoušel vzít si život - naštěstí neúspěšně.
Dávno zasutou vzpomínku z neklidných časů možná přivolalo právě promítání Ostře sledovaných vlaků, kde je celý incident v podání Václava Neckáře alias Miloše Hrmy poměrně sugestivně zachycený.
O tom, jak dobře se režisér Jiří Menzel kdysi dokázal vcítit do spisovatelovy duše a převést ji na filmové plátno, ostatně svědčí i fakt, že Ostře sledované vlaky jsou jedním z nemnoha českých filmů, které získaly filmového Oscara (1968) a byly nominovány i na britskou cenu BAFTA či Zlatý globus.
Bohumil Hrabal - muž originálního literárního vyjadřování
Zda o celém případu nešťastného mladíka Bohumil Hrabal jen slyšel a jizvy na jeho ruce vznikly jinak, nebo šlo o jeho vlastní historii, to už se asi nedozvíme. Každopádně je možné, že v jeho knihách je pořád dost takových momentů, které stále ještě čekají na rozluštění.
Pro další informace:
