Matka Jana Keplera se zapletla s čáry, syn kvůli ní musel opustit rodinu

Kateřina se narodila v roce „velkého krupobití“(buď 1547 nebo 1550) ve vsi Eltingen, vzdálené 17 kilometrů od Stuttgartu. Přišla na svět do rodiny rolníka a hostinského Melchiora Guldenmanna. Její otec později zastával prestižní místo purkmistra spravujícího pro vévodu obecní účetnictví.

Celkem brzy ztratila matku, a proto byla nucena zastávat její místo, pokud šlo o domácnost, práce v hospodářství i pomoc s obsluhou v hostinci. Všechno, co si osvojila, se jí později víc než hodilo, když už vedla samostatný rodinný život. Jako mladá luteránka navštěvovala pravidelně kostel a zbožnost jí vydržela až do konce života.

Nikdy se nenaučila číst ani psát, což jí později dost komplikovalo komunikaci se vzdálenějšími členy rodiny. Pokaždé byla odkázána na toho, kdo jí přečte dopisy a komu bude moc nadiktovat své odpovědi. Což ovšem neznamená, že by byla hloupá, naopak podle svého syna Jana se vyznačovala přirozenou inteligencí a zvídavostí.

Když bylo Kateřině kolem dvaceti, seznámila se s Jindřichem Keplerem, synem ze slušně zaopatřené rodiny purkmistra z nedalekého městečka Weil der Stadt a po svatbě se za ním v roce 1571 přestěhovala. Ještě před koncem roku se jí předčasně narodil první chlapeček, dva roky po něm další syn, který dostal jméno po otci.

A tady se rodinná historie Keplerových poněkud zadrhla. Jindřich možná zjistil, že si ještě málo užil světa, a tak se ve svých 27 letech nechal naverbovat. Poněkud pikantní na tom bylo, že coby luterán vstoupil do armády katolického Španělska a odešel bojovat do Flander (dnes Nizozemí). Kateřina se sice dočkala jeho návratu a přivedla na svět dalšího syna, který byl pokřtěný jako Jan, a rodina se přestěhovala do většího městečka Leonberg, kde si pořídili dům a hospodářství. Než se stačili pořádně zabydlet, Jindřich opět zmizel do světa.

Tentokrát už se Kateřina rozhodla zasáhnout a pro muže si sama dojela. Děti mezitím svěřila příbuzným a vydala se do neznáma. Malý Jan, kterého bude celý svět znát jako matematika a astronoma Johanna Keplera, mezitím dostal neštovice. Sice je přežil (což v časech před očkováním nebylo až takovou samozřejmostí), ale kromě jizviček mu zůstal natrvalo poškozený zrak, trpěl silnou krátkozrakostí. Přesto prokazoval zvídavou povahu a časem se ukázalo, že jde o bystrého žáka místní školy. Když se pak rozhodovalo o jeho další budoucnosti, na rozdíl od bratrů, kteří putovali do učení, Jan byl předurčen pro dráhu pastora.

V roce 1579 zažila Kateřina i její děti šok - Jindřich se vrátil z války, ovšem tentokrát si kromě žoldu přivezl i vážné zranění. Nešťastnou náhodou byl v místě, kde vybuchla zásoba střelného prachu. Kupodivu se ještě téhož roku účastnil přeboru vévodství ve střelbě, které - díky své vojenské minulosti - s přehledem vyhrál a získal za ně vítanou finanční odměnu. Peněz v té době nebylo u Keplerů nikdy na zbyt.

Rodina se pak - i z finančních důvodů - rozhodla odstěhovat do blízké vsi, kde zakoupila hostinec. Kdo by chtěl hledat zásah osudu, jeden by tu mohl být - místo se jmenovalo U Slunce, ale málokoho asi napadlo, jak se právě tahle nejbližší hvězda dál propíše do chlapcova života.

Ani po zotavení ze svého zranění nezůstal Jindřich dlouho doma a ještě několikrát odešel válčit. Každý jeho návrat ovšem znamenal další přírůstek do rodiny. Kromě vytouženého děvčátka Markéty přibyl benjamínek pokřtěný Kryštof a další syn, který ale záhy zemřel.

To už byl Jan v latinské škole, ze které postoupil do evangelického semináře v Tübingenu. Jeho dědeček, Kateřinin otec, kvůli tomu zastavil louku, aby měl Johannek na studia, navíc pomohlo i jedno z 5 vévodských stipendií, která se bystrému mladíkovi podařilo získat. Vzdělání nebylo nijak levnou záležitostí, diplom z teologie stál sice „jen“ 200 zlatých, ale na navazující práva už rodina neměla.

Kateřina za finanční injekci pro studenta vyšla vstříc svému otci, a když ovdověl, přijala ho do své domácnosti. Najednou se sama kromě hospodářství a domu musela starat i o dvě mladší děti a starce, kterému rychle ubývalo zdraví. Možná právě tehdy se začala víc zajímat o léčivé rostliny, aby nemocnému ulevila, když své poslední roky prakticky trávil jen na lůžku. Do toho bylo třeba právně dořešit Jindřichovo tentokrát už definitivní zmizení a rozdělit po něm dědictví tak, aby zajistilo ji i všechny žijící děti.

Naštěstí se v roce 1594 Jan dozvěděl o možnosti stát se matematikem ve vzdělávacím ústavu pro mladé šlechtice ve Štýrském Hradci. Byl šťastný, když místo dostal a odjel od rodiny na poměrně velkou vzdálenost. V té době začal písemně komunikovat s Galileem či Tachem de Brahe. Také se stihl oženit s poměrně zámožnou Barborou Müller, která ve svých 23 letech už byla dvojnásobnou vdovou. Do manželství si přivedla dceru Reginu, Keplerovi pak spolu měli ještě 5 dětí, ze kterých se ale dospělosti dožili jen dva synové a jedna dcera.

Matematika mezi mladými šlechtici ovšem moc příznivců neměla, první rok ještě chodilo na Keplerovy přednášky 6 žáků, v dalším roce už žádný. Kepler toho využil pro vlastní práci, a když přišlo pozvání do Prahy, odstěhoval se tam. Nejprve působil coby pomocník de Braha, ale po jeho smrti už sám zastával funkci císařského matematika na dvoře Rudolfa II. Titul pak používal až do konce života, kdy mu otevřel nejedny důležité dveře.

Hrdá matka, které se podařilo provdat dceru Markétu za pastora a syna Kryštofa nechat vyučit žádanému cínařskému řemeslu, se za Janem do Prahy vypravila a nějaký čas pobývala u něj, aby se seznámila s jeho rodinou. Přesto se ráda po pár měsících vrátila domů v Leonbergu, kde si koupila menší domek jen pro sebe.

Ostatně, bylo to příjemné městečko, a v té době si je vyvolila i vdova po stuttgartském vévodovi Sibyla, která se na zdejší zámeček uchýlila i se svou přítelkyní a pomocnicí Marií. Nechala si tu vybudovat velkolepé zahrady plné ovocných stromů a záhonů s bylinami. Z nich sbírala léčivé části a inspirována bohatou sbírkou 42 herbářů z nich vyráběla nejrozmanitější tinktury, směsi i masti.

Marie byla jmenována dvorní lékárnicí a obě dámy spolu experimentovaly. Dokonce by se dalo i říct, že si trochu zahrávaly se svou bezúhonnou pověstí. V jejich lécích se totiž kromě rostlin objevovaly i takové ingredience, jako psí a vlčí sádlo, lidská srdce, prach z lebky či rozdrcené zlaté knoflíky. Na jejich obranu ovšem musím uvést, že všechny léky rozdávaly potřebným z městečka i okolí zdarma. Dobové prameny neví o nikom, komu by vysloveně přitížily.

Ačkoliv si hon na čarodějnice zpravidla spojujeme s katolickou inkvizicí, odsuzovalo se za nekalé praktiky ve jménu temných sil i v zemích protestantských. Jen v období na přelomu 16. a 17. století se ve Württembersku, kam Leonberg patřil, konalo několik desítek procesů, které ne nutně vždy musely končit smrtí obviněné osoby.

Většina procesů ovšem měla něco společného - coby čarodějnice byly zpravidla označovány staré ženy, na které se jejich okolí dívalo podezíravě. V době, kdy řada matek nepřežila některý z četných porodů, byly totiž ženy přes 50 let vnímány jako „divné anomálie“, které už nemohou rodit a tudíž nejsou „k ničemu“. Stačila pak třeba jen nevinná poznámka, která rozjela sled událostí, na jejímž konci mohla být i hranice.

Něco takového potkalo i ráznou, samostatnou a v té době už i majetnější Kateřinu Keplerovou. Do řečí se dostala vinou sousedky Uršuly Reinboldové. Manželka místního sklenáře si v lednu 1615 pustila při popíjení vína ve společnosti svého bratra lazebníka, manžela a hlavně nového leonberského fojta Lukáše Einhorna, pusu „na špacír“ a prohlásila o Kateřině, že ji uřkla. Uršule bylo právě 47 let a začaly ji trápit chronické bolesti, které přisuzovala Kateřinině odvaru, který jí dotyčná údajně přiměla vypít. „Ta Keplerovic ženská musí to zakletí zrušit, než umřu.“ prohlásila doslova podle později sepsaného svědectví.

Einhorn byl sice ve funkci fojta (něco mezi policistou a starostou) nový, ale chtěl se zalíbit württemberskému vévodovi. Proto ještě v roce 1615 „odhalil“ v okolí městečka hned 4 čarodějnice, které byly už v prosinci na náměstí sťaty a poté spáleny. Během svého působení tak poslal na smrt ještě dalších pět žen.

Ovšem Kateřina Keplerová byla o dost tvrdší oříšek. Proto na ni fojt začal sbírat další udání, třeba od 12leté dívky, které měla po Kateřinině doteku zchromnout ruka, nebo od hrobníka, po kterém měla Kateřina žádat vykopání lebky svého otce, aby si z ní mohla nechat vyrobit pohár a pít z něj.

Majstrštykem ovšem bylo získání svědectví Kateřinina staršího syna Jindřicha, který měl po otci dobrodružnou povahu a také se dal najímat jako žoldák. Právě on měl svou matku doslova označit za „starou čarodějnici“ a navrch přidat historku o tom, jak „rajtovala“ na teleti, až ho uštvala a jemu z něj udělala pečínku. Což se prý stalo v době, kdy se Kateřina starala o jeho dvě malé dcery.

První Kateřinin výslech proběhl v létě 1615 a během něj ji měl Uršulin bratr Urban ohrožovat mečem, aby ji prý donutil sejmout s nemocné prokletí. Tehdy ještě fojt zasáhl a Kateřinu poslal domů. Ta se nejen lekla, ale bylo jí jasné, že se musí začít bránit. Požádala svého zetě pastora i svého syna Kryštofa, aby jejím jménem podali žalobu na Uršulu pro pomluvu. Jako žena sama do jednání se soudy vstupovat nemohla, vždy ji musel zastupovat mužský „opatrovník“.

Neváhala ani její dcera Markéta a nechala napsat svému bratru Janovi, který se po odchodu z Prahy usadil v Linci, aby jejich matce pomohl. Navrhla, že by vůbec nejlepší bylo, kdyby si ji na čas vzal k sobě. Mezitím Kateřina zkusila celou věc popohnat a nabídla fojtovi stříbrný pohár, což jí bylo obratem připsáno jako pokus o úplatek i důkaz špatného svědomí.

To byl poslední impulz, aby se 68letá Kateřina začala skučně bát o život a rozhodla se začátkem roku 1617 uprchnout z Leonbergu. Zároveň Jan poslal vévodovi prosbu, zda by mohl svou matku hájit a spolu s dopisem mu nechal doručit i některé ze svých dosud vydaných knih. Coby císařský matematik a autor oceňovaných Rudolfinských tabulek už měl v Evropě jméno, takže mu bylo obratem vyhověno.

Jan začal ihned připravovat obhajobu a jako jeden z prvních se pustil na dosud neprobádané pole psychologie. Měl za sebou praxi při sestavování 1170 horoskopů pro 850 klientů, včetně urozených osob, a na rozdíl od svých kolegů se snažil zpětně sledovat, zda jím spočítané a popsané předpovědi skutečně vycházejí.

Díky tomu, s kolika lidmi se stýkal, měl dobře „načtené“ povahové rysy. Nedělal si žádné přehnané iluze o svých klientech, ale ani o členech vlastní rodiny či dokonce sám o sobě. Do soukromých poznámek si třeba zapsal, že jedna z jeho babiček byla nesmírně závistivá a často dělala zmatky a že dědeček z otcovy strany prahnul po bohatství a moci. Sám sebe pak charakterizoval jako „příliš neústupný v otázce peněz, spořivý. Schovávám si každý zbytečný kousek papíru,… mám sklon začínat nové projekty dříve, než dokončím ty staré.“

Kepler šel překvapivě proti dobovému přesvědčení, že vše v lidském životě ovlivňují hvězdy, naopak konstatoval, že lidskou povahu ovlivňuje pohlaví, společenské postavení i individuální mravní volby. Rozhodující vliv na něj ale mají rodiče, zvlášť matka, a to už od těhotenství. Sám si dobře pamatoval, jak mu jako malému Kateřina ukázala nejen kometu, ale i zatmění Slunce, a možná právě tím v něm nastartovala vášeň pro nebeská tělesa.

O své matce Kepler napsal, že „oplývá dobrou pamětí a střízlivým uvažováním“. Vysloveně vědecky pak přistupoval i k výběru své druhé manželky. Z deseti možných adeptek si po zvážení všech pro a proti vybral tu, které dal číslo 5. Byla jí o 23 let mladší Zuzana Reuttinger, s níž měl dalších 5 dětí.

Když byl povolán k obhajobě své matky, odvezl svou rodinu do Lince a sám se vydal do Stuttgartu. Celou anabázi mu komplikovala právě se rozjíždějící 30letá válka, která ztěžovala cestování napříč Evropou mezi katolickými a protestantskými regiony.

Přesto Kepler nepolevil. Byl si totiž víc než dobře vědom, že pokud by Kateřina proces prohrála, mělo by to negativní dopad nejen na jeho kariéru, ale i na všechny sourozence a jejich rodiny. O čarodějnictví se totiž předpokládalo, že je dědičné. Proto na několik let upozadil svou vlastní kariéru a naplno se věnoval matčinu sporu. Dokonce přesvědčil i Kateřinu, aby se vrátila poblíž Leonbergu a usadila se u své dcery Markéty, na faře svěřené jejímu manželovi.

Do listopadu 1619 se fojtovi postupně podařilo vyslechnout 21 svědků proti Kateřině, ale část z nich mluvila o situacích, které znala jen zprostředkovaně. S pomocí svých známých u vévodova dvora získal Kepler kompletní opisy všech svědectví proti své matce.

Dal si tu práci, aby s vědeckou přesností vyvrátil nebo logicky vysvětlil všechna nadnesená obvinění - od lebky svého dědečka, kterou mu matka chtěla nechat zasadit do stříbra a poslat mu ji do Prahy jako dar pro císaře Rudolfa II., proslulého sběratele kuriozit, přes usvědčení Uršuly ze lží a nemravného života, až po pomstychtivost svého bratra, který nebyl spokojený s výší dědictví po jejich zmizelém otci. Namísto zaříkání, kterého se měla Kateřina podle některých svědků dopouštět, prý naopak používala výhradně modlitby, a vůbec se chovala jako řádná zbožná vdova.

Janovi se sice nepodařilo zabránit v srpnu 1620 zatčení své matky ještě před procesem, ovšem dosáhl alespoň toho, aby byla s ohledem na svůj věk (přes 70 let) přestěhována ze šatlavy do ubikace městské stráže.

Jak se zhoršoval zdravotní stav žalobkyně Uršuly, ze které se stávala s postupující bolestí zlá a hádavá žena, bylo podle fojta třeba v zájmu soudu urychlit přiznání Kateřiny i formou mučení.

Kepler instruoval po poradě se šesti právníky z tübingenské univerzity svou matku, aby se při konfrontaci s katem, který jí nejprve bude jen ukazovat své nástroje a vysvětlovat, co jí s nimi může provést, chovala zbožně a pokorně, byť to bylo proti její přirozené, spíš bojovné povaze. Díky tomu, že jej poslechla a zejména díky rozsáhlé, 64stránkové obhajobě, byla Kateřina nejen uchráněna mučení, ale nakonec i zproštěna obvinění z čarodějnictví. Na svobodu se dostala 13.4. 1621, více než šest let po prvním obvinění. I přes značnou úlevu si na ní celé martyrium vybralo svou daň a zemřela pouhých pár týdnů po konci procesu.

Sám Kepler ji přežil o celých 9 let. V roce 1630, kdy slavil 59. narozeniny a narodilo se mu poslední dítě, se mu stala osudnou jízda na koni listopadovými plískanicemi, po které dostal horečku. Zemřel po několika dnech v Řezně, kde byl i pohřbený. Ne všechny z jeho dětí se dožily dospělosti, ale potomci těch, které založily rodinu, dodnes žijí.

Sám Kepler by byl asi nejvíc pyšný na syna Ludvíka, který vystudoval medicínu a díky němuž se dochovala řada Keplerových rukopisů. Právě v Ludvíkovi se spojila zvídavost babičky Kateřiny i otce Jana, který je dodnes považován za největší světové myslitele a možná - kromě dalších oborů - i zakladatele sci-fi.

Byla to Janova kniha Sen o cestě na Měsíc, kde se objevuje mj. postava Fiolxihildy, ženy sbírající magické rostliny a připravující z nich kouzelné lektvary. Kepler napsal Sen ještě před matčiným procesem a dokonce několik opisů věnoval i svým přátelům, ale nakonec se rozhodl jej prozatím nevydávat, aby Kateřinu případně u soudu nepoškodil.

Kateřina Keplerová má ale i svůj druhý život. Několikrát se objevila v beletrii, ať už jako kladná či záporná postava, a nepřestává fascinovat ani historiky. Důkazem je mj. na základě stovek dobových dokumentů vystavěná kniha Astronom a čarodějnice německé historičky Ulinky Rublack.

Poněkud temnou stranou příběhu je naopak odhalení Kateřininy sochy v roce 1937 v jejím rodném Eltingenu. Stalo se tak v časech, kdy se špičky nacistického Německa zajímaly o čarodějnické procesy a dokonce byl pro studium listin z nich ustanoven Heinrichem Himmlerem už v roce 1935 zvláštní oddíl Hexenkartothek, který pracoval až do roku 1944.

Naštěstí je socha Kateřiny oproštěna od jakýchkoliv nacistických symbolů. Připomíná spíš mladou dívku, která se vydala na sběr bylin pomocí srpu. I díky tomu zůstala na svém místě dodnes.

Keplerova obhajoba i další listiny, které se týkají celého procesu jeho matky, jsou součástí obsáhlého Keplerova fondu v Hlavním státním archivu ve Stuttgartu. Bez nadsázky je lze označit za nejlépe popsaný čarodějnický proces v Německu, který se nám dochoval.

Pro další informace:

Ulinka Rublack: Astronom a čarodějnice, Jan Kepler a jeho doba, ARGO 2025

Johannes Kepler a jeho dílo - ČT edu - Česká televize

Rudolfínské tabulky – Wikipedie

Katharina Kepler - Wikipedia

Kartotéka čarodějnic – Wikipedie

Hauptstaatsarchiv Stuttgart - Landesarchiv Baden-Württemberg