Článek
Ottův otec se zanedlouho stal soudním radou a rodina, do které ještě přibyl mladší syn, se stěhovala do Nitry, kde podle vzpomínek prožívali oba chlapci harmonické dětství. Kamarády měli nejen ze židovské školy, ale i ze sousedství. Šimkovi totiž nepatřili k ortodoxním. Do synagogy chodili jen 2× do roka a žili spíš světským stylem, do kterého patřila i láska k umění.
První vědomou vzpomínku o tom, jak dění v Evropě může zasáhnout i do jeho osudu, měl Otto podle svých vzpomínek z roku 1938, kdy s rodiči u rádia čekali na zprávu, zda bude Nitra po Mnichovském diktátu nadále součástí Československa nebo připadne Maďarsku. „Černého petra“ tehdy dostaly Košice, což soudce Šimko považoval za dobré znamení. Ostatně jeho švagr tehdy zastával post starosty města.
To, že se něco mění, zažil Otto naplno v 15 letech, kdy mu na gymnáziu napsali spolužáci na tabuli vzkaz: „Židia! Ste nepriatelia slovenského národa a preto sme vám určili miesta, kde budete sedieť.“ Kromě Otty se to dotklo i tří dalších spolužáků a dvou spolužaček. Na nápis reagoval třídní učitel kvarty Mendlík tím, že došel do ředitelny a požádal, ať ho zbaví třídnictví, aby jasně ukázal, že s postojem svých studentů nesouhlasí.
I když s nimi už neodmaturoval, protože v té době byl i s rodinou internovaný s ve sběrném táboře v Žilině, odkud mu hrozila deportace do Osvětimi, spolužáci na Ottu nezapomněli a zvali jej i po letech na setkání třídy. Paradoxně zůstal nakonec ze všech poslední na živu. Dokonce se časem dozvěděl, že vzkaz prý přikázal napsat jeden ze studentů vyššího ročníku, který s tím obcházel celou školu.
Když za Slovenského štátu museli židovští studenti opustit střední školy, začal se Otto učit knihvazačem a posléze přijal zaměstnání ve Svätom Jure. To ho také zachránilo před transportem, který se vypravoval z Nitry v březnu 1942. Dostal se později "jen"do pracovního tábora ve Vyhniach, kde šil v brašnářské dílně mj. peněženky a tašky pro gardisty, kteří měli za úkol udržovat pořádek na Slovensku.
Později se díky falešným dokladům, které si vyrobil, přesunul do Liptovského Mikuláše, kde nastoupil k armádě. Po vypuknutí Slovenského národní povstání na konci srpna 1944 se přidal k 9. liptovskému partyzánskému oddílu, kde se po letech zase začal cítit jako svobodný člověk.
Partyzáni během Slovenského národního povstání
Ačkoliv se nezapojil do těch nejtvrdších bojů, neměl nouzi o dramatické momenty. Měl za sebou zkušenost z popravy zajatého esesáka, dozorce z Dachau, i ze zatčení, při kterém jeho věznitelé podle obřízky poznali, že před sebou mají Žida. Po krutých výsleších, kdy zapíral svou příslušnost k partyzánům, ho Němci dopravili do nemocnice kvůli svrabu, ale jemu se naštěstí podařilo utéct výskokem z okna koupelny a s pomocí sestřičky, která mu i přes zákaz nechala civilní šaty.
Už během působení v partyzánském oddílu vedeném sovětským velitelem se tehdy sotva dvacetiletý Otto rozhodl vstoupit do komunistické strany. Přesvědčil ho komunisty v té době propagovaný názor, že všichni lidé - tedy i Židé - jsou si rovni. Poměrně brzy z toho měl ale vystřízlivět.
Po skončení války se vrátil do Nitry, aby zjistil, že zatímco oba rodiče i babička přežili, v koncentráku zahynul jeho mladší bratr. Otto se vydal ve šlépějích svého otce a rozhodl se vystudovat práva. Promoval v roce 1949, ale místo praxe ve zvoleném oboru musel nastoupit do závodu J. V. Stalina v Martině, kde několik let vyráběl kola pro tanky.
Přes místo vychovatele v učilišti se dostal k práci redaktora v mládežnickém deníku Smena (obdoba české Mladé fronty), kde se dalo psát o něco odvážněji než v dalších stranických novinách. Díky znalosti tří cizích jazyků se Šimko po čase dostal do zahraniční části redakce, takže mohl tu a tam vycestovat i do ciziny.
Aby byl v obraze, sledoval pravidelně vídeňské rádio, což se mu jednou málem stalo osudným. Dva roky před letem Gagarina do vesmíru zaslechl při nočním vysílání, že se Rusům podařilo vystřelit člověka do výšky 400 km a napsal o tom krátký článek. Až později se zjistilo, že se jednalo o - dnešním slovníkem - hoax, kterému ale kromě Smeny naletěly i další světové deníky. V atmosféře, kdy Rusové vyslali na oběžnou dráhu první družice ovšem vypadal dost uvěřitelně.
Po roce 1968 byl Otto Šimko za nesouhlas se vstupem „bratrských vojsk“ vyloučen z komunistické strany a také přišel o místo v redakci. Živil se pak jako podnikový právník bratislavského stavebního závodu. Dle hlášení sledujících příslušníků ŠTB „schvaloval Chartu 77, jejíž obsah hodnotil pozitivně“. Soudruzi neopomněli připsat, že „závadné názory“ přenáší také na svou dceru.
I po roce 1990 tu a tam napsal nějaký komentář, třikrát týdně plaval, rád chodil do divadla a na procházky a pravidelně denně sledoval tisk. To mu pomáhalo zachovat si svěžest myšlení i orientaci v dění jak doma na Slovensku, tak i ve světě.
Před dvěma lety byl jedním z iniciátorů sbírky občanského sdružení Mier pre Ukrajinu s mottem „Když ne vláda, posíláme my“. Šlo o reakci na vyjádření vítěze voleb Roberta Fica, že ze Slovenska už nepůjde k jeho východním sousedům „ani náboj“.
A právě ze Šimkových úst zněla výzva na pomoc Ukrajině zvlášť silně: „Nebylo možné s nimi (okupanty) vyjednávat, bylo třeba je porazit,“ apeloval na současné Slováky z vlastní zkušenosti.
Řád Ĺudovíta Štúra II. třídy
Nositel celé řady ocenění, mj. Bílé vrány, ceny Paměti národa či řádu Ĺudovíta Štúra II. třídy, a bytostný optimista Otto Šimko odešel 10.února 2026 ve věku 101 let.
Řada z těch, co na něj včera vzpomínali, uváděla jeho oblíbenou větu, kterou často dával k dobru: „Teším sa, keď prší, lebo ak by som sa netešil, aj tak by pršalo.“
Pro další informace:
