Článek
Když do brněnského jezuitského gymnázia přijímali Georga Josepha Kamela (1661 - 1706), byl to pro celou rodinu velký svátek. Chytrý chlapec zaujal svou touhou po vědění, což ho odvedlo od vyučení se postřihovačem látek po tatínkovi ke studiím. Při nich si zamiloval hlavně přírodní vědy, a tak jej bratři jezuité nasměrovali do klášterní lékárny, kde se učil rozeznávat byliny i jiné ingredience, třít masti, destilovat tinktury a sám postupně zkoušet nové léky.
Po ukončení noviciátu vstoupil Georg nejen do řádu, ale zároveň byl vyslán i na své první pracoviště - coby lékárnický pomocník nastoupil v Jindřichově Hradci. Vzhledem k tomu, že projevil velké nadání a píli, ve svých pětadvaceti letech dostal svou vlastní lékárnu v Českém Krumlově. Jenže Kamela to táhlo dál, a tak si podal žádost o vyslání do zámořských jezuitských misií, které bylo vyhověno. Proto se vydal přes Cádiz lodí na Filipíny, kam se dostal v roce 1688.
Byl prvním, kdo v Manile otevřel lékárnu a podle stanov řádu poskytoval léčbu chudým a domorodcům zdarma. I přes náročnou práci si našel čas, aby podnikal výpravy do Evropě zatím nepříliš známé přírody. Při nich se mu podařilo popsat celou řadu do té doby neznámých rostlin, ale i zvířat. Jako muž vědy se pokoušel nejen o jejich zařazení, ale i o výzkum, jak působí na lidský organismus.
Bílá varianta nepatří k nejčastěji pěstovaným odrůdám
Jako první popsal třeba alkalický jed strychnin, filipínského nártouna nebo právě keř z rodu čajovníkovitých, který dnes známe jako kamélii. Vzhledem k tomu, že byl její objevitel v čilém písemném kontaktu s podobně naladěnými osobnostmi působícími v Asii i v Evropě, celá řada jeho popisů se dodnes zachovala v Britském muzeu. Sám Kamel už se na starý kontinent nikdy nevrátil, zemřel v Manile coby pětačtyřicetiletý uznávaný vědec i lékárník.
Když mezi jeho zápisky objevil v roce 1753 švédský botanik Carl Linné mj. i poznámky o stálezeleném keři s výraznými květy, rozhodl se jej pojmenovat na počest jejího objevitele kamélií japonskou (camellia japonica).
Pikantní je, že během hledání českého názvosloví v 19. století se český lékař a vědec Karel Slavoj Amerling snažil překřtít rostlinu na „velbloudku“. Vycházel totiž z příměry, že „camel“ je označení pro dvouhrbé zvíře, spojení s lékárníkem-jezuitou buď neznal nebo neuznal.
Naštěstí si kamélie zachovala i v češtině své původní jméno a na přelomu 18. a 19. století pronikla také do zámeckých skleníků a botanických zahrad v našich zemích. Půvabná poupata i květy se staly oblíbenou součástí dámských toalet během zimní plesové sezóny, kdy na přelomu února a března rozkvétají.
Kamélie mají na 250 variant
V Japonsku či na Filipínách se kamélie pěstují jako běžné keře a často jsou součástí živých plotů. U nás si za nimi musíte udělat výlet tam, kde se jejich pěstování věnují převážně profesionálové. Velkou sbírku 85 kaméliových rostlin měl začátkem 70. let minulého století Výzkumný ústav okrasného zahradnictví v Průhonicích, ale jak se rozrůstaly, rozhodl se je přemístit jinam.
Útočiště našly v zámeckém zahradnictví v jihomoravském Rájci nad Svitavou, kde se jich ujali a zcela jim propadli zdejší zahradníci František Bárta a Jan Dvořák. Během let se jim podařilo nejen dopěstovat původní rostlinky do dnes už úctyhodných kmenů, ale zároveň se věnovali i jejich dalšímu křížení a šlechtění.
Nejen ve sklenících, ale i přímo v zámeckých prostorách Rájce jsou každé jaro k vidění jak jednoduše, tak i bohatě kvetoucí kultivary - od bílé, přes všechny odstíny růžové až po sytě červenou. Nechybí ani dvoubarevné varianty, ať už žíhané, či měnící odstín od středu k okraji okvětních lístků.
Mezi pěstiteli jsou oblíbené i dvoubarevné kultivary
Nesmrtelným písmem se kamélie zapsaly i do světové literatury. To když Alexander Dumas mladší učinil ve svém románu Dáma s kaméliemi každodenní souputnicí hlavní hrdinky kytici bílých květů. Jen 5 dnů v měsíci vyměnila pařížská kurtizána Markéta Gautierová jejich odstín za rudý, když se objevila večer v lóži některého z módních divadel.
Příběh vypráví o dívce, která v patnácti letech přišla do hlavního města z rodné Normandie, aby se stala prodavačkou v módním salónu, ale záhy se raději rozhodla živit svou krásou. Jenže když se později pokouší vyměnit pod dojmem lásky své řemeslo za počestný život, společnost jí to nedovolí, a ona záhy umírá na souchotě.
Látka má v sobě všechny atributy romantického příběhu, ale zakládá se na pravdě - předobrazem pro Markétu se stala slavná Marie Duplessis (rodným jménem Alfonsine Rose Plessis, 1824 - 1847), ke které zahořel nejen stejně starý budoucí literát A. Dumas ml. či hudebník Franz Liszt, ale také celá řada francouzských prominentů té doby.
Ani s Marií to nedopadlo dobře, sice se stihla provdat za hraběte de Perregaux, ale její manželské štěstí trvalo jen pár měsíců, a ještě - aby poplatila všechny své dluhy - musela prodat většinu svých šperků i šatů, kterými ji zahrnuli v předchozích letech její bohatí milenci.
Přesto, když krátce po svých 23 narozeninách zemřela, vyprovázely ji k hrobu na pařížském Montmartre stovky truchlících lidí a dodnes patří její hrobka k nejnavštěvovanějším.
Marie Duplessis s bílou kamélií
Na motivy Dámy s kaméliemi složil Giuseppe Verdi La Traviatu, jednu z nejoblíbenějších oper všech dob. Existuje dokonce i baletní verze. Dodnes byl tragický život krásné kurtizány také několikrát zfilmován a asi nejslavnějšími jsou na stříbrném plátně snímky s Gretou Garbo (1936) a mladinkou Isabelle Huppert (1981).
Pro další informace:
