Článek
Mít vlastního kata s pacholky, katovnou a popravištěm nebylo výsadou každého města, což ovšem pro Brno neplatilo. Přece jen se jednalo o město královské.
Jak se slušelo, sídlil dotyčný až za městskými hradbami. Části ulice, která se dnes jmenuje Josefská a je z ní přístup k brněnskému Hlavnímu nádraží, se dokonce jistý čas honosila jménem Katovská.
Mistr popravčího meče to neměl nijak daleko ani do práce, když si ze šatlavy u staré radnice vyzvedával vězně, ani do kostela nebo do hospody, kde pro něj a jeho lidi byla vyhrazená místa. Patřili totiž mezi tzv. „snížené“, čili osoby, se kterými chtěl být každý zadobře, ovšem u jednoho stolu s nimi sedět právě nemusel.
Jedny z vůbec prvních brněnských záznamů o výkonu hrdelního řemesla se vztahují k roku 1354, kdy byl k smrti odsouzen vážený měšťan a majitel hostince Štěpán ze Strachotína. Bylo mu prokázáno, že zorganizoval loupežné přepadení a zabití dvou kupců, kteří se u něj ubytovali. Přišel si tak na 70 kop grošů, přičemž za 1 groš už třeba byla k mání živá slepice. Ovšem, když se věc provalila, „vydělal“ si i ztrátu hrdla. Jeho trest byl náležitě exemplární - byl uvláčen za koněm v ulicích města.
Další tresty se odbývaly zpravidla mimo hradby, a to na popravišti na konci dnešní ulice Křenová, přímo za brodem přes řeku Svitavu. Ovšem našly se i výjimky. Přímo před starou radnicí byli během první poloviny 40. let 17. století popravováni odbojní Valaši na základě mimořádného soudu, kterému předsedal Jan hrabě z Rottalu.
Kat i se svými pacholky si tehdy nárokovali celkem 684 zlatých a 34 krejcarů. Ovšem za 29 poprav provedených mečem, provazem i kolem, do kterého byli odsouzenci vplétáni, si účtoval „pouhých“ 168 zlatých. Zbytek připadl na výslechy právem útrpným a také na náklady spojené s ubytováním všech rebelů - tedy jídlem, slámou, na které spali, a hlavně jejich ostrahou.
Někteří z Valachů stihli umřít ještě před vynesením rozsudku, patrně na zranění utrpěná v boji. Dalších 10 bylo po několika týdnech v šatlavě shledáno dostatečně potrestanými a propuštěno, ale jako protestanti museli neprodleně opustit moravskou zemi.
Část dnešní Josefské ulice nesla dřív jméno Katovská
Mohlo by se zdát, že katovské řemeslo bylo celkem výdělečné, ovšem opak je pravdou. Tak mimořádných akcí, jak byl „monstrproces“ s Valachy, se zase tolik nekonalo. Proto musel kat vzít zavděk i dalšími, ne až tak „populárními“ činnostmi.
K jeho povinnostem patřilo odstraňování pošlého dobytka v okolí města i uvnitř hradeb. V Brně to měl o něco jednodušší, protože se tu nesměla chovat žádná rohatá zvířata. Z koní, ovcí a prasat si mohl kat za svou službu ponechat kůže, psy a kočky uklízel zadarmo.
Potíž byla, když se v okolních obcích objevili samozvaní rasové, kteří buď táhli krajem, nebo se ubytovali za vsí na samotách. Na rozdíl od kata, kterému se likvidaci zvířete musela uhradit třeba fůrou sena, oni naopak majiteli zdechliny proplatili menší obnos. Chcíplinu pak naporcovali a maso, kůži i kosti buď sami zpracovali nebo je prodávali dál. Obvykle stihli zmizet dřív, než se na ně zaměřila soudní moc, takže se v Archivu města Brna uchovala jen udání, že provozují svou nekalou a zdraví ohrožující činnost.
Asi nejméně populární prací, kterou měl kat se svými muži na starosti, bylo vyvážení jímek situovaných v zadních traktech měšťanských domů. Pro tuhle nevoňavou činnost byly vyhrazeny pouze noční hodiny a - nešlo-li o havárii, kdy žumpa praskla či prosakovala - hlavně jarní a podzimní měsíce.
Poměrně dobrý obrázek si můžeme udělat díky soudnímu sporu, který vedl kat s majitelem Schlögerova domu v dnešní Starobrněnské ulici. Protože šlo o poměrně velkou usedlost o 10 ložnicích a 3 kuchyních, i velikost jímky tomu odpovídala.
Její čištění trvalo celkem 11 nocí a vyvezlo se 161 fůr nevábného obsahu. Když došlo na placení, řekl si kat o 140 zlatých, v čemž byla i noční strava pro něj a pomocníky, svíčky, aby na práci viděli, a pro každého ještě žejdlík pálenky, aby náročnou práci vydrželi. Majiteli se do placení sice moc nechtělo a poukazoval na to, že sudy na vyvážení byly zanesené, takže se do nich vešlo míň splašků, nakonec ale musel uznat, že kat je v právu a zaplatit. Ovšem skončilo to i postihem pro kata, který si musel následně pořídit nové sudy místo těch, které už byly plné usazenin.
Katovna přiléhala k městské čtvrti vyhrazené dřív Židům, včetně někdejší Židovské brány, která vzala za své při bourání městských hradeb v 1.polovině 19. století.
K příjemnějším přivýdělkům patřilo naopak trhání zubů či napravování zlomených kostí. Což si mistr popravčího řemesla mohl troufnout díky skvělé znalosti anatomie, kterou ovšem musel prokázat při přijímání na místo brněnského kata.
To se uvolňovalo zpravidla po desítkách let, kdy už starý kat na své řemeslo fyzicky nestačil a většinou za sebe doporučoval někoho z rodiny, který se u něj stihl i vyučit. Ovšem v roce 1709 nastala zcela nezvyklá situace. Konšelé museli urychleně vybírat nového adepta za Jana Jiřího Zelingera z proslulého katovského rodu, který působil mj. v Pardubicích, v Poděbradech, v Kutné Hoře i v Praze.
Jan Jiří byl patrně dost bezstarostné povahy, nadělal totiž nemalé dluhy. Soudce pak před žalujícími poněkud cynicky poznamenal, že „kde nic není, ani smrt nebere“. Možná by to i prošlo, ovšem to by se nesměl Zelinger dostat do nešťastné šarvátky s měšťanem ze Šlapanic, kterého naneštěstí zabil. A protože už měl vroubků v Brně víc, rozhodl se pro jistotu zmizet.
Na uvolněné místo se přihlásilo 6 kandidátů, kteří se prokázali doporučeními i praxí zpravidla v menších poddanským městech. Kuriózní byla situace, kdy se brněnským konšelům přihlásila i jistá Alžběta, manželka Matyáše Holíka, mistra popravčího z Moravského Krumlova. Ta se o také o volném místě dozvěděla a bylo jí jasné, že tak dobrý „flek“ se nemusí zase brzy objevit. Proto poslala do Brna list, kde nabízela služby svého muže, toho času doprovázejícího vojsko mimo bydliště. Jak ale Alžběta radní snaživě ujišťovala, její muž by se neprodleně vrátil a ujal se nového místa, pokud by na ně byl vybrán právě on.
Na své by si v takovém případě mohla přijít i sama Alžběta. Manželky katů, povětšinou původem opět z katovských rodin, bývaly poměrně zběhlé ve sběru léčivých bylin a přípravě mastí, obkladů a tinktur. Přivydělávaly si jimi, stejně jako třeba zakázaným, ale o to ceněnějším prodejem provazu ze šibenice, který podle pověry měl svému nositeli přinášet štěstí a chránit ho před uřknutím.
K tomu ale nakonec nedošlo, protože konšelé dali před Holíkem i ostatními uchazeči přednost Janu Gabrielovi, který už měl za sebou 21letou praxi v Ivančicích. K ruce dostal dvojici pacholků, kteří - na rozdíl od svého mistra Zelingera - neutekli, ale museli na přezkoušení. To se odbylo během exhumace nedávného nebožtíka, u kterého vyvstalo podezření, že možná nesešel ze světa až tak přirozeným způsobem.
Ovšem jestli a jak se jim podařilo rozřešit tuhle barokní detektivku, už dobové prameny neuvádějí.
Pro další informace:
Tomáš Sterneck - Poprava Valachů v Brně za 30. leté války, Brno v minulosti a dnes, Archiv města Brna, 2022
Tomáš Sterneck - Nejlepší ze „snížených“. K obsazování funkce brněnského popravčího mistra 1704 - 1742, Brno v minulosti a dnes, Archiv města Brna, 2020
