Článek
Když zajedu do cizího města a mám tu příležitost, moc ráda vyjdu na místní věž nebo rozhlednu a dívám se, jak to tu vypadá z výšky. Zvlášť mne zajímá, jak si současní obyvatelé dovedou poradit s místem, kam běžně sice není vidět. Pro provoz města byly kdysi životně důležité a dnes opět nabývají na významu.
Oněmi místy byly dvorky obkroužené kolem dokola domy. Místí na nich po staletí byli zvyklí pěstovat leccos do kuchyně, případně si držet i drobnější zvířectvo. Občas se v kronikách dají najít zmínky o sousedských sporech, kdy jeden měšťan na takovém dvorku choval třeba kozla nebo vepře, a ostatní si stěžovali na jejich výrazný zápach. A to středověké město s ne úplně dokonalou splaškovou kanalizací bylo vším jiným, než voňavou zahrádkou.
Rajský dvůr v pražském minoritském klášteře na Starém Městě
Na větších dvorech často nechyběly ani stáje pro koně a přístřešky pro vozy všech velikostí. Na druhou stranu se tu mohly objevit klidně i kaple nebo dokonce kostely.
Samostatnou kapitolou jsou pak „rajské dvory“ neboli vnitřní zelené prostory městských klášterů obehnané ambitovými chodbami, kde si jejich obyvatelé pěstovali léčivé byliny, květiny a trávili tady v naprostém soukromí vzácné chvíle svého volného času mezi modlitbami a prací.
Na významu coby zdroje obživy získávaly dvory hlavně v momentě, kdy k městu přitáhlo cizí vojsko a rozhodlo se jej obléhat. Pak byli lidé vděční za každý tuřín, co jim vyrostl pod okny.
Není to tak dávno, kdy dvorky posloužily ke stejnému účelu znovu. Konkrétně si podle pamětníků lidé za první i druhé světové války podomácku pěstovali brambory, mrkev, zelí, ale i tabák, případně tu chovali slepice či holuby. To byla jedna z mála zvířat, která nepodléhala přísné povinnosti úřední evidence a zároveň malé přilepšení k chudému válečnému jídelníčku.
Vnitroblok, kde jsou vidět různé typy preferencí obyvatel jednotlivých domů
Dvory měly samozřejmě nezastupitelnou roli i ve společenském životě obyvatel okolních domů. Malé děti tu byly v relativním bezpečí před úrazy, které jim hrozily, pokud by se samy dostaly na ulici, pro větší to byl zase prostor všemožných her a objevování.
Pro dospělé nesměla chybět lavička v závětří, aby si - v časech před objevem televize - přišli navečer poklábosit a třeba se napít piva ze džbánku přineseného z nejbližší hospody.
S rozmachem automobilismu se řada vnitrodvorů radikálně proměnila. Místo zeleně nastoupily zpevněné plochy a s nimi parkoviště pro všechny typy vozidel - od motorek až po nákladní auta. Samozřejmě s tím se našlo i příhodné místo pro kontejnery na odpad.
Celý dvůr tak dokonale ztratil všechny důvody, aby se tu místní zdržovali déle, než bylo nezbytně nutné. Ruku v ruce s tím přicházel i nezájem o společné prostory, což se projevovalo jejich pustnutím.
Brněnský vnitroblok mezi ulicemi Josefskou, Orlí a Novobranskou skrývá pohřební kapli Krista na hoře Olivetské i zahrádku jedné z přilehlých kaváren
Naštěstí moderní doba v kombinaci s klimatickou změnou přinášející do měst letní parna velí vrátit se o pár kroků zpátky a dostat do zástavby maximum zeleně. S tím souvisí i trend vracet ji do vnitrobloků - třeba formou společných projektů, které kromě posezení počítají i se záhonky, trávníky, dětskými atrakcemi nebo malou posilovnou pod širým nebem.
Někdy ale taková rekonstrukce může vydat nečekané plody, zvlášť, když probíhá přímo v historickém jádru. Klidně se může stát, že tu narazíte třeba na základy staršího osídlení nebo rovnou zbytky hřbitova.
Středověký dům odkrytý v loňském roce při úpravě vnitrobloku v historickém centru západočeského Chebu
Ty ovšem bývají obvykle celkem dobře zmapovány co do své polohy. Ostatně pohřbívat uvnitř městských hradeb bylo zvykem ještě poměrně „nedávno“, až do zákazu podmíněného hygienickými opatřeními, které vydal v roce 1784 osvícený reformátor, císař Josef II.
Většinou se ale žádné velké poklady, nejdete-li hodně do hloubky, případně nenarazíte-li na dávnou jímku či studnu, nenajdou. V opačném případě se zvlášť u posledně jmenovaných jedná doslova o studnici cenných archeologických nálezů, včetně jinde dávno zetlelých kožených doplňků, dřevěného nářadí, ale i mincí z různých období, částí keramiky nebo kachlů.
Odměnou při takové rekonstrukci vnitrobloku je nejen cesta časem do dob dávno minulých, ale ve finále i příjemné místo se staronovým posláním. Aby se tu zase lidé setkávali.
Pro další informace:
Petr Sojka: Příběhy pražských dvorků, Grada, 2021
