Článek
Kde se vlastně vzal Josef Gabčík, kterého už vždycky budeme mít zapsaného jako toho, komu v nejdůležitějším momentě selhala zbraň a on nedokázal vystřelit na říšského protektora Heydricha, byť ho měl doslova na dosah?
Slovenská televizní a rozhlasová reportérka Veronika Homolová Tóthová se specializuje na vzpomínky vězňů z dob nacismu a komunismu.
Impulzem ke vzniku její druhé knihy Máma milovala Gabčíka se stal osud ani ne tříleté Alenky, která byla dcerou vdovy Anny Malinové. V důsledku známosti své matky s Josefem Gabčíkem prožila roky 1942 - 1945 v nacistických internačních táborech pro děti.
Kromě osudů rodiny Malinových se ale autorka vydala také po stopách předválečného života parašutisty Josefa Gabčíka, které nikdo tak dopodrobna patrně ještě neprozkoumal. Setkáváme se s jeho rodinou ze západoslovenského Poluvsie (dnes součást Rajeckých Teplic), kde hrál dominantní roli otec František Gabčík.
To byl náročný a zásadový hospodář, který si na splnění svého snu „udělat se pro sebe“ těžce vydělával v Americe a v Argentině jako horník. Zároveň byl i velkým zastáncem Československé republiky, což leželo v žaludku jeho sousedům, kteří spíš horovali pro samostatný Slovenský štát.
Dům rodiny Gabčíkových v Poluvsie s pamětní deskou Josefa Gabčíka
Spolu s manželkou a čtyřmi dětmi - třemi syny a jednou dcerou - žil Gabčík obyčejný život. Nejmladší Josef se vyučil díky československému stipendiu v Čechách kovářem a po návratu domů v Žilině navíc i zámečníkem.
Po narukování na vojnu se ale Joža rozhodl pro jinou životní cestu - nejprve se nechal zapsat jako délesloužící voják a později si našel práci ve vojenské továrně, kde se mj. vyráběl bojový plyn yperit. Kontakt s ním byl pro zaměstnance nebezpečný a ani Josef se neubránil nehodě, která ho málem stála zrak.
Poté byl převelen do vojenského skladu, kde zažil i příchod Němců obsazujících Slovenský štát hned v na jaře 1939. Důvodem byla výhodná strategická poloha pro přepadení Polska, které 1.9. 1939 odstartovalo 2. světovou válku.
Josef to pochopil jako signál k „zrekvírování“ zbraní a vybavení a ke svému okamžitému odchodu za hranice. Přes Polsko, kde se seznámil s Janem Kubišem, se dostal lodí do severní Afriky. Tady se přihlásili do Cizinecké legie, ale jejich výcvik byl záhy přerušen. Josef i Jan šli s ostatními Čechoslováky bránit Francii, kterou na jaře 1940 napadl Hitler.
Po ústupu z Francie se Kubiš s Gabčíkem dostali do Anglie, kde absolvovali speciální výcvik pro ještě speciálnější úkol - atentát na Heydricha, což už je celkem známá historie.
Paralelně s osudem Gabčíka ale autorka sleduje i život dívky Anny Komárkové ze Stříbrných Hor, která pracovala v Praze během 30. let jako služka v rodině. Tam se také seznámila s čalouníkem Antonínem Malinou, za kterého se v roce 1937 provdala. Jen dva dny po obsazení zbytku Československa se jim 17.3.1939 narodila dcera Alenka.
Jenže záhy se ukázalo, že Antonín je vážně nemocný - trpěl schizofrenií. Jeho manželka souhlasila s tehdy zcela novou léčebnou metodou pomocí inzulinu, která se ale v Antonínově případě ukázala jako fatální.
Na jaře 1941 zůstala Anna sama s dvouletou holčičkou a spřátelila se s vrstevnicí Barborou Frolíkovou, která i se svým mužem už působila v odboji. Přes ni se Anna seznámila s Josefem Gabčíkem po jeho seskoku do Čech. Svým doprovodem při obchůzkách Prahou mu poskytovala alibi, protože pár byl vždy méně nápadný než samotný mladý muž.
Zda jejich kontakty přerostly i v něco víc je ale spíš autorčinou spekulací, důkazy chybí. Leccos může napovědět, že se Anna chtěla líbit, a dokonce si nechala poprvé v životě udělat i módní účes s trvalou ondulací.
Anna Malinová s novým účesem na jaře 1942, kdy se vídala s Josefem Gabčíkem
Když byli atentátníci dopadeni v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici, začalo velké zatýkání mezi těmi, kdo jim pomáhali, ať už na základě udání dalšího z parašutistů Karla Čurdy nebo po krutém mučení pomocníka parašutistů Vlastimila „Áti“ Moravce. Mezi uvězněnými nechyběla ani Anna, která byla později odsouzena k trestu smrti, vykonaném 24.10. 1942 v Mauthausenu.
Její teprve tříletou dceru, která trávila jaro u babičky ve Stříbrných Horách, internovala německá moc nejprve v dejvickém zámku Jenerálka, kde byly i další děti „nespolehlivých“ Čechů zapojených do atentátu.
Později se děti dostaly do tábora ve Svatbořicích-Mistříně na moravském pomezí a před koncem války byly převezeny zpět do Čech, kde v Plané nad Lužnicí zažily osvobození.
Většinu dětí z tábora si k sobě vzali příbuzní, ale Alenku adoptovali bezdětní manželé Klímovi. Nová matka si tak splnila sen o vlastním dítěti, jen se bála říct Alence o jejím skutečném původu. K němu se Alena dostala až na prahu dospívání, a ještě později zjistila celou pravdu, kdo byli její rodiče, a proč její matka za války zahynula.
Zajímavý je i osud rodiny Gabčíkových, která díky tomu, že žila v „samostatném“ Slovenském štátu přežila heydrichiádu a unikla smutnému osudu rodin parašutistů i řady obyvatel protektorátu pomáhajících Kubišovi a Gabčíkovi.
Otec František byl po válce dokonce přijat na Pražském hradě prezidentem Edvardem Benešem, od kterého dostal vyznamenání pro svého syna in memoriam.
Mimořádně čtivý příběh, který čtenář sleduje s několika úhlů, je napsán poctivě a s využitím velkého množství pramenů i díky vzpomínkám pamětníků, na které se také odkazuje.
Není to úplně oddechové čtení, zvlášť až dokumentárně psané kapitoly o výsleších a mučení jednotlivých pomocníků i celých rodin, které zaplatily nejvyšší cenu za své vlastenectví.
Opravdu pro silný žaludek je pasáž o hlavách atentátníků, které mimochodem dodnes nebyly objeveny.
Výborný je pak závěr, který mapuje nejen osudy jednotlivých aktérů knihy, ale připomíná i přesah do současnosti, kdy se každoročně slouží mše na památku všech 294 popravených pomocníků parašutistů, kteří zbavili Čechy Reinharda Heydricha a dostali nás tak zpátky na mapu Evropy.
Jedním z nich byla i Anna Malinová.
Pro další informace:
Veronika Homolová Tóthová: Máma milovala Gabčíka, Ikar, Euromedia Praha, 2019
