Článek
Částka bezmála 300.000 eur směřovala k zanedbanému místu u místního potoka, kde se cestou na lov postřelil z vlastní pušky do stehna Ĺudovít Štúr, přední postava slovenského národního obrození a propagátor připojení Slovanů k Rusku.
Tenhle rodák z Uhrovce, kde přišel na svět 28. října 1815 coby nejmladší do rodiny učitele místní evangelické školy, se odmalička prokazoval bystrým intelektem, ale i určitou mírou odbojnosti vůči autoritám. I proto nastoupil ve svých dvanácti letech na nižší gymnázium v Rábu, kde se mu patronem stal profesor Petz. Právě on nasměroval chlapcův zájem k objevování slovanských národů a povzbudil i jeho talent na jazyky.
Po dvou letech se Štúr přesunul do Prešporku (dnes Bratislavy) na evangelické lyceum, kde se připravoval na univerzitu. Tady se podrobněji dostal k biblické češtině, která byla vyučovacím jazykem. Když jeho starší spolužáci založili Společnost československou, která jim sloužila k procvičování jazyka ústní i písemnou formou, přidal se k nim.
Ĺudovít Štúr na malbě Jozefa Božetěcha Klemense
Po vlastním studiu se stal asistentem profesora Juraje Paĺkoviče, klíčové postavy slovenského uvědomování se coby národa. Mimoto se Štúr zapojil do organizování Společnosti československé a stal se jejím místopředsedou. V době, kdy převažoval uherský element, se mladíci rozhodli pro odboj - ovšem nesmíte si ho představit jako lidové povstání.
Jejich akce byla ryze intelektuální - tajně se vypravili na svátek sv. Jiří v roce 1836 na legendami opředený hrad Děvín nedaleko Bratislavy, aby tu vyslechli Štúrovu přednášku o Velké Moravě, recitovali, zpívali a na konci akce si každý zvolil druhé, vlastenecké jméno.
Nešlo o nic výjimečného, totéž ve stejné době dělali i mladí čeští vlastenci, s nimiž byli členové Společnosti československé v pilném korespondenčním a občas i osobním styku.
Hrad Děvín nad Dunajem
Celá tajná výprava ale málem skončila pořádnou blamáží. Když se mladíci vraceli z hradu, měli v hospodě zamluvený oběd. Jenže došlo k nedorozumění a místo skromného jídla jim vystrojili hostinu nedopovídající chudým kapsám. Dva nejstarší se proto rychle vypravili zpět do města, aby sehnali peníze na zaplacení. Ostatní se snažili před obsluhou nedat znát, že hodují na dluh. Naštěstí se jejich přátelům podařilo donést celý obnos a děvínský výlet zůstal po řadu dalších let jejich společným tajemstvím.
I díky tomu, a zvlášť pak díky svým bohatým jazykovým znalostem (kromě maďarštiny, latiny, řečtiny a němčiny ovládal i francouzštinu, angličtinu, polštinu, srbochorvatštinu, ruštinu a učil se anglicky a hebrejsky) si dvacetiletý Štúr udržel místo na lyceu. Po zákazu studentských spolků se ale rozhodl odjet v roce 1837 ze země a doplnil si svá studia na evangelické univerzitě v německé Halle. Tady se kromě lingvistiky věnoval i filozofii, historii a teologii. Na rozdíl od svých starších bratrů se ovšem nestal evangelickým farářem.
Po návratu na Slovensko v roce 1841 navázal na svou spolupráci s profesorem Paĺkovičem a inicioval i snahu zavést katedry literatury a řeči československej nejen na bratislavském lyceu, ale i na dalších vzdělávacích ústavech v zemi. Svou prosbu adresoval přímo k vídeňskému dvoru, který ji ale postoupil do rukou uherského palatína (místokrále). Tady byla okamžitě zamítnuta, což přivedlo Štúra k novému projektu - postavit svébytný slovenský jazyk. Jako základ si vybral středoslovenské nářečí.
Situaci mu citelně zkomplikovalo vyhození z lycea v roce 1843 a nutnost hledat si nový zdroj obživy. Tím byly mj. soukromé jazykové lekce, které dával movitějším studentům v soukromí.
Díky tomu se poprvé setkal i s mimořádně nadanou, o 9 let mladší Adélou Ostrolúckou, dcerou župana zvolenského kraje Mikuláše Ostrolúckého. Devatenáctiletá Adéla projevila touhu naučit se kromě maďarštiny, řečtiny, latiny, němčiny, angličtiny a francouzštiny také slovenštinu, ruštinu a polštinu. Právě do všech tří jazyků jí měl zasvětit osmadvacetiletý, urostlý a pohledný Štúr.
Jejich hodiny byly plné jiskření, ale odvahu k vyznání lásky si Ľudovít dodal až po čase. Stalo se tak na maškarním plese v Grasalkovičově paláci (kde je dnes sídlo slovenského prezidenta), kam Adéla dorazila v nápaditém kostýmu, což pomohlo alespoň trochu odbourat jindy výřečnému Štúrovi trému.
Zámek Ostrá Lúka během nedávné rozsáhlé rekonstrukce
Jejich platonický vztah byl známý i dalším členům obou rodin, které propojil zájem o slovenskou historii i národní hnutí. Ĺudovítův bratr dokonce pojmenoval jednu ze svých dcer Adéla po slečně Ostrolúcké.
V roce 1845 začal Štúr vydávat první slovenské noviny a o dva roky později se stal poslancem Uherského sněmu za župu Zvolen. V té době ještě věřil, že se dají změny výhodné pro Slováky postupně prosadit formou zákonů.
Ovšem to by nesměl přijít revoluční rok 1848, kdy se po vzoru Francie zradikalizovaly i další národy. Sám Štúr se vydal tajně na Slovanský sjezd do Prahy a po návratu do Vídně inicioval vznik Slovenské národní rady, která vyzvala Slováky k ozbrojenému povstání vůči Uhrům.
Nebyli sami - se zbraní v ruce v té době povstali i Uhrové proti Habsburkům, kteří za pomoc proti nim slíbili Slovákům značná privilegia. Ve Vídni se ustanovil sbor 500 dobrovolníků z řad Slováků, Chorvatů, Srbů, Poláků i českých studentů, který se cvičil pro zářijovou výpravu. Při ní obsadili Myjavu a vypovědělï poslušnost uherské vládě.
Ke klíčovému střetu s uherským vojskem došlo 28. září 1848 u obce Poriadie, která ale skončila fiaskem pro dobrovolníky. Spolu s císařským manifestem, který je postavil mimo zákon, to byl impuls k rozpadu sboru.
Do hry jej ale vrátila změna na trůnu, kam v prosinci usedl teprve 18letý císař František Josef I. Ten naopak Slovenský sbor povolil a v počtu 400 mužů zařadil k českobudějovickému pluku operujícímu mezi Žilinou, Liptovským Mikulášem a Košicemi proti vzbouřeným Uhrům.
Postupně se sbor, jehož členem byl i Štúr, rozrostl až na 4000 mužů a byl rozpuštěn až po porážce Maďarů u Világoše v srpnu 1849. Své sliby o větší samostatnosti Slováků ovšem vídeňská vláda nikdy nesplnila.
Bitva u Világoše, kde v roce 1849 císař František Josef I. porazil odbojné Maďary
Zvlášť náročné to bylo pro Štúra, který se - coby účastník dobrovolnických oddílů - stal mimořádně nepohodlným. Nebylo mu dovoleno obnovit vydávání slovenských novin ani učit, navíc ho stíhala jedna ztráta za druhou.
V roce 1851 umírají jeho otec a starší bratr Karel, po kterém zůstalo 7 osiřelých dětí. Proto se Ĺudovít stěhuje za nimi do městečka Modra, kde kromě starosti o rodinu připravuje i své klíčové dílo Slovanstvo a svět budoucnosti.
O dva roky později ztrácí matku, ale především ho zastihne zpráva, že ve Vídni onemocněla Adéla. Rozjel se za ní, jenže dorazil pozdě. Dívka zemřela ve svých 23 letech na tyfovou horečku. V posledních dnech prý mluvila výhradně slovensky a vzpomínala na rodný zámek a zahradu kolem něj.
Štúra zpráva tak zasáhla, že ani nebyl schopen osobně předat jejímu otci a bratrovi svou kondolenci. Přesto se později dostala do Adélina památníčku, který se bohužel po víc než 170 letech nedochoval.
Jiný osud ovšem měly dopisy, které rodina Ostrolúckých od Štúra dostávala. Ty - spolu s dalšími listinami a 15.000 korunami - věnoval Adélin prasynovec Mikuláš Ostrolúcký Matici slovenské.
Sám Štúr přežil svou lásku o pouhé dva roky. Když se v prosinci 1855 vydal v Modre na lov, nešťastně se postřelil a po několika dnech - 12.ledna 1856 - na následky zranění v Emreszovském domě zemřel. Bylo mu sice jen 40 let, ale do slovenské historie se zapsal mimořádně hluboko.
Pro další informace:
