Článek
S odchodem římského rodáka Valentina Clementa Ludovica Garavaniho (1932 - 2026) se definitivně uzavřela silná poválečná generace módních návrhářů, kteří vystoupili ze stínu a svá jména používali jako ikonické značky pro své módní kreace.
Valentinovi dokonce stačilo jen to první křestní, které se stalo symbolem pro sexy rafinovaně ženské, a přitom nijak prvoplánově vulgární modely. U italského chlapce, kterému jeho matka vybrala jméno podle tehdejší filmové superstar Rudolfa Valentina, se poměrně záhy projevil cit pro módu a vždy dbal na to, aby si šaty moc neušpinil. To jej svým způsobem vyřazovalo z dětských lumpáren v rodné Vogheře, což mu na druhou stranu zase tak moc nevadilo. Mnohem šťastnější byl, když se s matkou vydali do salonu jeho tety Rosy nebo ke kamarádce Ernestině. Obě dámy působily jako místní návrhářky a švadleny v jednom a v jejich dílnách se mohl malý Valentino přebírat v odstřižcích nejrůznějších látek, zkoumat jejich strukturu a snít, k čemu by se hodily.
Bylo krátce po válce, když se mladý muž odhodlal v rodině nadnést svůj plán do budoucnosti. Totiž, že by se rád vypravil do Paříže a pokusil se dostat na vyhlášenou École de la Chambre Syndicale de la Couture Parisienne působící už od roku 1868. Podpořila ho nejen matka, ale i otec, který mu zafinancoval nejen studia, ale i pozdější rozjezd kariéry.
Ve stejné době studovali na škole i další nadějní mladí autoři. Jeden ze spolužáků se dostal k Diorovi a měl se později proslavit pod zkratkou YSL - Yves Saint Laurent. Další měl získat pro změnu ostruhy v domě Coco Chanel - šlo o hamburského rodáka jménem Karl Lagerfeld.
V euforické atmosféře přelomu 40. a 50. let, kdy se ženy opět chtěly po smutných válečných letech líbit a rozmazlovat, se nápady všech tří mužů poměrně rychle prosazovaly, zvlášť, když se každý z nich uchytil v proslulých módních salónech a učili se od nejlepších pařížských návrhářů a krejčových ryzí „vysokou krejčovinu“ - haute couture.
Modely Valentino se dostaly i na výstavy newyorského Metropolitního muzea umění
Přesto se Valentino rozhodl po pár letech vrátit do Říma, aby kousek z pařížského espritu donesl i do věčného města, které se po staletích církevních nařízení omezujících módní výstřelky, začalo rozvíjet do moderní doby. Povedlo se mu získat prostory na římské „Pařížské“ - třídě Via Condotti a navázal i přátelské vazby s filmaři. Ukázalo se to jako nanejvýš prozíravé, protože do filmových studií Cinecittá Roma začali ve velkém přijíždět a pracovat i hollywoodští filmaři. Bylo na čase, Valentino, který celý svůj projekt pojal velkolepě, byl na hranici bankrotu.
Jednou z prvních, která si všimla elegantních modelů Valentino, byla Elizabeth Taylor, když v Římě nakupovala během natáčení velkofilmu Kleopatra. Potřebovala totiž zas a znovu oslňovat svého hereckého partnera Richarda Burtona, do kterého se bezhlavě zamilovala, přestože každý z nich byl v té době v manželském svazku s někým jiným.
Právě Taylor pak doporučila zatím spíš lokálně známého návrháře i svým přítelkyním. Pomohl i italský herecký „export“ do Hollywoodu s předními tvářemi Sophie Loren a Giny Lollobrigidy, které si vybíraly z Valentinových prvních samostatných kolekcí. Valentino neponechal nic náhodě - na své přehlídky angažoval modelky z Paříže a za pomoci svého životního partnera, architekta Giancarla Giammettiho, vybudoval místo obyčejného obchodu s krejčovstvím dokonale útulný a přitom exkluzivní maison de haute couture.
Valentino v doprovodu britské herečky Elizabeth Hurley oblečené v ikonické rudé róbě
To, že měl Valentino smysl nejen pro látky a střihy, ale i pro obchod, dokázal v roce 1964, kdy připravoval svou první americkou módní přehlídku. Zájem o ni projevila i znalkyně stylu Jackie Kennedy, ale její časové plány kolidovaly s termínem fashion show. Valentino to promptně vyřešil a poslal vybrané kousky i s modelkou přímo do Jackiina bytu.
Prominentní zákaznice byla nadšená a objednala si hned šest modelů, většinou v černé barvě, aby je mohla nosit v období smutku, který v té době ještě držela po svém prvním manželovi, zavražděném americkém prezidentovi J.F. Kennedym.
Postupně se mezi Jackie a Valentinem změnil vztah z pracovního na přátelský a byl to právě on, kdo ve vší tajnosti připravil její svatební šaty pro kontroverzní druhý sňatek s řeckým miliardářem Aristotelem Onassisem. Jackie věděla, že nesmí jako „národní vdova“ moc pobuřovat, proto zvolila na první pohled velice jednoduchý a přitom rafinovaný komplet se sukní jen lehce pod kolena, který se ale záhy stal ikonou a inspiroval svatební styl konce 60. let.
Jackie si vybrala několik Valentinových modelů v černé, aby je mohla nosit během smutku
Pro 80. léta se jeho múzou stala mj. herečka Joan Collins, která nosila kreace Valentino v legendárním seriálu Dynastie a pomohla ještě víc dostat jeho jméno do obecného povědomí. Stále častěji si hvězdy vybíraly jeho modely na hlavní událost roku - oscarový večer, kdy se módní návrháři předbíhali v tom, aby herečky oblekly právě jejich kreace.
V té době už měl Valentino své jméno na obou stranách Atlantiku a jeho jednoduché logo vytvořené z litery „V“ v neuzavřené elipse se kromě oblečení objevovalo i na kabelkách, botách, módních doplňcích, slunečních brýlích a především na vůních, které v sobě kromě pařížského šarmu pokaždé musely obsahovat i něco italského - ať už šlo o bergamot, sicilské citrony, šalvěj nebo mandarinky.
Svou vůbec první vůni - Valentino Classic Femme - představil v roce 1979 víc než stylově. Uspořádal speciální galavečer pro hosty z celého světa v pařížské Opeře, kde ruský baletní mistr Michael Baryšnikov tančil v Čajkovského Pikové dámě. Každá žena ten večer dostala osobní flakón s parfémem, který se tak bleskurychle stal doslova fenoménem.
Valentino se už během svého života stal legendou a také jako legenda uměl odejít. Sám naznal, že už mu docházejí síly a poslední rozlučkovou kolekcí v roce 2008 předal žezlo mladším návrhářům.
Hedvábné svatební šaty Valentino z roku 2002 pro Máximu, dnešní královnu Nizozemska
Přesto po sobě nechal ve světě módy nesmazatelnou značku - tou je jeho odstín „Valentino Red“. Valentino rád vzpomínal na chvíli, kdy se stal doslova „otrokem“ oné červené. Coby 17letý navštívil poprvé barcelonskou operu, kde v lóži spatřil nádhernou tmavovlásku oblečenou od hlavy až po paty do ohnivě rudého sametu. Uprostřed všech barev, které na sobě měly ostatní ženy, právě ona zářila jako plamen. „Doslova se mi vpálila do srdce,“ přiznával i po desítkách let Valentino a dodával: „Nikdy jsem na ni nezapomněl – na mou červenou bohyni.“
Pro další informace:
Karen Homer: Little Book of Valentino, Welbeck
