Článek
Je zajímavé, že právě tenhle zvyk se udržel i po celou dobu, kdy komunisté prohlašovali, že žádné peklo ani nebe není.
Pravidelně se v mateřských školkách čekalo na svatou trojici, většinou se do třídy dostavila jen její světlá část, pekelník chřestil někde za dveřmi. Párkrát jsem si - coby učitelské dítě - také zatřásla v chodbě řetězem, takže to pro mne po čase přestalo mít to správné kouzlo čehosi tajemného.
Starší děti předpubertálního věku zpravidla pořádaly „hon na pekelníka“ po celém sídlišti. Svatí je nechávali absolutně v klidu, zato osoba rohatá si s nimi užívala. Druhý den se pak spolužáci chlubili, co kdo komu provedl. Kapslíky pod nohy byly standard, vrcholem byla vojenská dýmovnice podstrčená v aktivním stavu pekelníkovi přímo do kapsy.
S odstupem se tomu ani moc nedivím, když si vzpomenu na všechny pekelníky v českých pohádkách. Zpravidla šlo o poplety, kterým se do strašení vlastně vůbec nechtělo (Hrátky s čertem, Dalskabáty - hříšná ves aneb Zapomenutý čert) případně se nechali „opít rohlíkem“ tu chytrou ševcovou nebo Honzou zachraňujícím chamtivého krále, případně na ně vyzrála kdejaká komorná hádavé princezny.
Čest výjimce - Luciferovi v podání Karla Heřmánka, ze kterého měl divák pohádky S čerty nejsou žerty opravdové mrazení v zádech.
Stačí se ale podívat přes Šumavu a hned se člověk lekne. V Rakousku se s peklem nemazlí už pěkných pár století. Masky ďáblů, které se tu vyřezávají ze dřeva a doplňují pravými zvířecími rohy, ideálně pěkně dlouhými a zatočenými, patří k místní tradici stejně jako plesnivec za kloboukem a Sacher dort.
Čertovská pohlednice ze začátku 20. století
Přitom původně vlastně ani nešlo o nic spojeného s křesťanstvím. Život ve stínu alpských vrcholů byl odpradávna spojován s horskými rarachy vybavenými dlouhými drápy, kteří lidem komplikovali už i tak tvrdé podmínky. A právě z německého „krampen“ - spár nebo dráp - se odvozuje i „krampus“. Postavu v hustém kožichu, ze které trčí pařáty, svítí oči a ozývají se nezřetelné hrdelní výkřiky, si hned tak s někým nespletete.
S příchodem křesťanství se krampusové ukázali jako poměrně houževnatá legenda, a tak je víra nepatrně doupravila do podoby pekelníků a nechala dál žít svým životem. Koncem 19. století se dokonce rozšířil zvyk, že dětem /a někdy i dospělým/ přicházely týden před svátkem Mikuláše „varovné“ pozdravy od krampuse ve formě pohlednice s urostlým pekelníkem provádějícím na nezbedech výchovné zákroky ve formě strčení do pytle nebo do nůše a záměrem odnést je rovnou do pekla. Zkrátka jim přišlo takové poslední varování, aby se ještě stihli polepšit.
Při adventních cestách do Rakouska a jižního Německa byl pro nás po pádu železné opony docela šok, když jsme se s nimi potkali poprvé. Zvlášť mi utkvěl průvod několika desítek krampusů v rozzářeném Řezně v časech, kdy jsme si o adventních trzích mohli nechat jen zdát. Tenkrát se nám, studentům na výletě, dělalo až fyzicky nevolno z realisticky vyvedeného zla. Navzájem jsme se cestou zpátky ujišťovali, že v Čechách by se něco podobného vůbec neujalo.
Po třech desítkách let je vidět, jak jsme se spletli. Krampusové se objevují čím dál častěji i u nás, a to dokonce už od poloviny listopadu. Oceňuji organizátory, kteří si pohlídají, aby si pekelníci před svým výstupem nedávali „něco na zahřátí“.
Ona totiž kombinace půlmetrových rohů, masky se sníženou viditelností a tmavou ulicí, kde má dotyčný nejen jít, ale ještě navíc dělat „umělecký“ dojem, stačí i sama o sobě. Nechtěně by pak takový luciper mohl odeslat sebe či někoho z publika na příjem do nemocnice, v horším případě rovnou do pekla.
Pro další informace:
