Článek
Když jsem poprvé vstoupila do redakce regionálních novin na okraji krajského města, měla jsem za pár dnů promovat. Sice jsem uvažovala o jiné, v mých očích kvalitnější kariéře, ale inzerát, že se hledají redaktoři mi prostě nedal, abych to nezkusila, zvlášť když mi psaní vyneslo i pár literárních cen.
První názor, který jsem psala coby úplný zelenáč, se týkal jednání parlamentu. Pečlivě jsem si téma nastudovala a vážila každé slovo (včetně spojek). Stejně mne ale šokovalo, že zástupce šéfredaktora prohlásil po přečtení „dobrý, to dáme do zítřejšího vydání“ a domluvil si se mnou termín nástupu.
Pravda, v té době jsem netušila, že jej žene čas a nůž na krku z ředitelství. Konkurenční celostátní deník se totiž odhodlal spustit krajské mutace a celá zavedená redakce se rozhodla změnit přístaviště - čili přejít do nové redakce i se všemi svými kontakty a znalostmi, ale i zlozvyky.
Na začátku září se nás tedy sešlo v nové redakci 7 statečných - 4 čerstvé maturantky, 2 čerstvé absolventky a 1 rozervaný básník. To vše se zkušenou fotografkou a výše zmíněným zástupcem šéfredaktora.
Učili jsme se de facto od píky - jak zpracovat policejní a hasičskou svodku, jak přepsat kulturní tipy, ale taky jak vyjet do nejmenších vesniček a zjistit, co tam lidi trápí nebo co se jim povedlo.
Někdo byl nadanější, někdo ze začátku dřevo, ale hrany se zkušenostmi obrušovaly a časem jsme si všichni našli svou parketu - školství, kultura, kauzy, obecní zastupitelstva (mimochodem na první pohled nuda, ale pro pozorného novináře nepřeberná studnice námětů na další články… Prostě každý se specializoval na něco, dle hesla - regionální novinář musí všemu rozumět trochu, něčemu hodně, ale hlavně musí psát tak, aby se to dalo číst.
Nejlepší byly víkendové služby - v sobotu se nabírala témata, v neděli vyvolávaly fotky a psaly články - vše hotovo do oběda, než přišla hlavní směna editorů. Poslední šly do rotačky sportovní zprávy.
Fotky a zrcadla (rozuměj rozvržení zítřejších stránek) z ostatních okresů se vozily busem, články už bylo možné posílat interní sítí, internet se teprve rozjížděl a bzučení prvních modemů nám znělo jako rajská hudba z budoucnosti. Hlídala se každá minuta, než se šlo do tisku a všude v redakcích bylo zakouřeno (než si konečně dvojice nás nekuřaček vymohla, že se má chodit hulit vedle) a vonělo to kafem a kyselým odérem z tiskárny, kterou jsme měli ve dvou patrech pod sebou.
Každé ráno jsme si před poradou přečetli na nástěnce hodnocení aktuálního vydání od šéfredaktora (klobouk dolů, první chodil do redakce a poslední odcházel). Neušla mu jediná chybička a uměl ji podat tak, že dotyčnou minelu už člověk nikdy neudělal.
Večer po odevzdání se zpravidla chodilo posedět a předat si tipy s konkurencí, kde jsme se potkávali jak o odešlou skvadrou přeběhlíků, tak i s rozhlasáky, televizáky a dalšími místními psavci.
Denně jsme v městské dopravě viděli, jak si lidé čtou naše noviny a byli jsme na to po zásluze hrdí. Časy se porůznu měnily, někdo se odstěhoval, někdo přešel do PR, z rozervaného básníka je dnes úspěšný šumavský spisovatel, ale vzpomínky jsou to pořád pěkné.
Dnešní náklady novin a redakce už vypadají úplně jinak - ubylo papíru, přibylo mobilů, takže málokterý novinář jedoucí ráno tramvají nebo metrem pozná, že si někdo právě čte něco od něj. Zpětná vazba se možná zrychlila (má-li článek pod sebou diskuzi, občas se autor dozví ledacos, co svým textem ani nechtěl naznačit), ale asi nezkvalitnila. Ono vzít do ruky papír a pero přeci jen odpůrce kultivovalo, klávesnice tuhle schopnost nějak postrádá…
A ještě jedno povzdechnutí za odcházejícím světem tištěných novin - ať se snažím, jak se snažím, pořád se mi s nimi nejlíp leští okna po umytí. Možná jsem v tom zapřisáhlý dinosaurus, ale mobilem vážně nic podobného nedokážu.
