Článek
Proto jsem se těšila na „severskou detektivku“ odehrávající se na zasněžených kopcích v okolí Kvildy a Františkova. Tajemstvím opředená minulost někdejšího podzemního lágru protínající se s novodobým případem třináctileté umrzlé dívky, která na místě nálezu těla jakoby „spadla z oblaků“ sliboval pořádnou nálož příjemného mrazení v zádech.
Odkojená Agathou Christie a vyznávající logické postupy jsem sice už od půlky sympaticky nedlouhé (necelých 300 stran) knihy tušila, kdo by mohl být pachatelem, ale udržela jsem se a nepodívala se na poslední stránky.
Oceňuji, kolik si autorka dala práce vystavět celý spletitý příběh zabíhající místy až do více než devadesát let dávné historie, ale občas - a to si myslím, že jsem dost pozorný čtenář - jsem se skutečně v přemíře faktů i emocí jednoduše ztrácela.
Přiznám se, že tolik nesympatických postav (popravdě většina) se v žádné knížce, které mi prošly poslední dobou rukama, už dlouho nevyskytovalo. Marně jsem hledala alespoň špetku sympatií s obětí a její rodinou, policisty i domnělými pachateli - téhle vesnické bandě bych se teda v reálném životě raději vyhnula pořádně klopeným obloukem.
Co mne po celou dobu četby zvlášť iritovalo, byla všemi klišé o novinářích vybavená „investigativní“ reportérka, která ze zákulisí tahala za nitky až do posledního záběru kamery.
Překvapivě nesympatický byl i hlavní vyšetřovatel (a to jsem si musela sakra dlouho zvykat třeba na Harryho Holeho). Tady se autorka dopustila pořádného faulu, když jej nechala v minulosti vyšetřovat a zpackat případ až pozoruhodně podobný kauze Kramného - pravomocně odsouzeného vraha manželky a dcery v Egyptě - a pod optikou „prohnilého policajta“ jej nazírala až do konce zbytečně překombinovaného případu mrtvé gymnazistky s židovskou hvězdou na prsou.
Manipulace s DNA, posedlost vlastní rodinnou historií i příběhem „viny a trestu“ rodiny zavražděné oběti, obsese místního lékaře ženatého se zlatokopkou… myslím, že na jednu útlou knížku toho bylo až dost. Navíc vše prošpikováno rádoby atmosféru vytvářejícími „hluchými“ větami a nepřesnostmi ve faktech - suma sumarum pro mne byla knížka Prameny Vltavy sice zajímavou, ale nijak nepřekvapivou a spíš nudnou čtenářskou zkušeností.
To už snad raději číst o tajemství Černého jezera, nacházejícího se pár kilometrů vzdušnou čarou od Františkova, nebo se zajít podívat na jeskyni Výpustek u Brna, kde prokazatelně tajná podzemní továrna za války skutečně fungovala…
Každopádně, prameny Vltavy mi pořád zůstávají sympatické - myslím tím, ale ty opravdové, kde to bují životem.
