Článek
Během okamžiku dojde k sérii mohutných detonací, které roztrhají silnici vedoucí k prezidentskému zámečku v Tatranské Javorině nedaleko Popradu, po které právě projíždí kolona vládních automobilů. Vozy do sebe narážejí, automobil sovětské výroby čajka, kterým jede prezident Gustáv Husák, dostane největší zásah a z jeho osazenstva nikdo nepřežije.
Že jste o tom nikdy neslyšeli? Ani jste nemohli, protože celý plán na atentát zůstal jen v hlavách jeho organizátorů a nikdy k jeho realizaci nedošlo. Vlastně by se o něm možná ani nevědělo, nebýt ženské marnivosti a prachobyčejné závisti.
Zámeček Hohenlohe v Tatrách - dnes jeden z objektů ve správě slovenského prezidentského úřadu
Na začátku byly dvě krádeže, které nikdo nespojoval dohromady. Nejprve se v roce 1980 ztratily zbraně - dvě pistole a náboje - ze skladu SVAZARMu, což byla organizace pro spolupráci s armádou, kde se mj. vyučovala i střelba. Kromě něj uvažovala „Popradská skupina“ i o vyloupení skladu výbušnin v nedalekém kamenolomu, ale ten byl na jejich možnosti příliš dobře hlídán.
Další akcí byla „obyčejná vykrádačka“ Tuzexu (výběrového obchodu se západním či nedostatkovým zbožím, kde se platilo valutami či speciálními "bony") v lednu 1984, při které zmizely mj. drahý alkohol či módní kožichy.
Tu spáchal bratr jednoho ze členů skupiny, který se před nedávnem vrátil z vězení. Svůj lup si uskladnil do garáže, kterou si jeho bratr pronajal od Františka Bednára. Jeden z kožichů ale věnoval své přítelkyni, která v něm i přes varování začala chodit po městě. Informace o luxusním kousku se rozběhla Popradem a skončila až na policii, která si po výslechu dotyčné došla pro „známou firmu“ a přibrala i jeho bratra. Součástí zatčení byla i prohlídka garáže, kde byl lup uložen, a tam překvapivý nález zbytků materiálů, ze kterých byla před časem zhotovena balíková bomba.
Odtud už byl jen krok k hlavnímu podezřelému - majiteli garáže Františku Bednárovi, rodákovi z Popradu, zatčenému 6. února 1984.
František se narodil v roce 1957 jako jedináček do celkem slušně situované rodiny vedoucího organizačního oddělení Odborové rady. Nepodařilo se mu dokončit gymnázium - důvodem podle něj bylo, že nechtěl vstoupit do Socialistického svazu mládeže (SSM) a odmítal se učit rusky. Proto skončil jako vyučený servisní technik plynových hořáků a elektromechanik - což později obojí zúročil při plánování a sestavování výbušných zařízení.
K jeho zálibám patřil poslech rádia Svobodná Evropa. S jedním z jeho redaktorů se dokonce pokoušel při své dovolené v Jugoslávii spojit, aby s ním prodiskutoval svůj odboj proti socialistickému Československu. K Františkovu zklamání se mu dotyčný vůbec neozval.
Po základní vojenské službě, kterou strávil v Sabinově a opouštěl ji v hodnosti desátníka, se stal údržbářem a topičem. V té době se také seznámil s vrstevníky, kteří sdíleli jeho nechuť pro budování zářných socialistických zítřků. Zahrávali si s myšlenkou na ilegální emigraci, ale vystřízlivěli poté, kdy byli stejně staří mladíci zastřeleni při pokusu o přechod zadrátované „železné opony“ do Rakouska.
Jejich neformální „Popradská skupina“ vymyslela a sestavila v prosinci 1982 nástražnou bombu ve formě balíku, kterou zaslala neoblíbenému popradskému komunistickému tajemníkovi Andreji Čupinovi. Zásilku převzala tajemníkova manželka, ale když si při rozbalování všimla drátů, raději toho nechala. Manžel později přivolal příslušníky SNB (policie), kteří sice zjistili, že byl balík odeslán z pošty v Košicích, jenže tam stopa končila.
S jídlem roste chuť, a tak mladí muži a jedna dívka začali plánovat větší akci. Cílem atentátu se měl stát buď slovenský komunistický politik Vasil Biĺak nebo přímo prezident Gustáv Husák, který se rád jezdil rekreovat do bývalého zámečku Hohenloge v Tatranské Javorině. Dokonce si tam zval i hosty - třeba mocného vládce Sovětského svazu Leonida Brežněva nebo Fidela Castra, komunistického vůdce Kuby.
Ačkoliv si spiklenci silnici k zámku několikrát prohlíželi a došli k závěru, že budou muset zakopat vedle cesty hned několik silných náloží, které v příhodný okamžik odpálí, a pak rychle utečou do Polska, k realizaci už nedošlo.
Po Františkově zatčení proběhl soud, kde se sice k odeslání balíku pro Čupina přiznal, ale neprozradil ani další ambiciózní plán na atentát, ani své spolupracovníky. Navíc se hájil, že bomba, kterou odeslal, byla schválně nefunkční, takže by doopravdy neexplodovala. Přesto byl odsouzen na 14 let, ze kterých si nakonec odseděl 7 ve věznicích v Leopoldově a v Ilave. Propuštěn byl 15. 8. 1990.
Pro další informace:
