Článek
Má tedy ještě smysl dívat se na filmy, které točil před víc než půl stoletím? České televizní stanice si evidentně myslí, že ano, protože nás každoročně oblažují výběrem z lepšího i horšího, co kdy de Funès natočil a naprosto geniálně nadaboval František Filipovský.
Mimochodem, pro našeho herce a dabéra je to vlastně 30 let po jeho smrti záruka, že je pořád připomínán. Nebo si vzpomenete ještě na něco, co je s ním tak bytostně spojeno? (Já ho mám v paměti i díky naprosto geniálnímu čtení Bylo nás pět od Karla Poláčka.)
Ale zpátky do Francie. Louis Germain David de Funès de Galarza, jak zní jeho plné jméno, se narodil v roce 1914 do rodiny s typicky středomořskou náturou. Jeho rodiče kdysi kvůli své zakázané lásce museli utéct z rodného Španělska a v zemi galského kohouta se protloukali, jak se jen dalo.
Otec se živil jako obchodník s klenoty, ale moc se mu nedařilo. Matka i přes nuzné podmínky trvala na skvělém vzdělání všech tří dětí - Louis měl ještě staršího bratra, který padl ve 2. světové válce a starší sestru, později provdanou za režiséra Françoise Gira. Na pořadu dne byly kromě školy i jazyky (španělština a angličtina), ale také klavír, což se vzhledem k budoucnosti ukázalo jako mimořádně prozíravé.
Jako nejmladší na sebe musel Louis často upozorňovat a tady někde se „narodil“ cholerický mužíček, který byl pro smích přihlížejících schopný přehánět jakoukoliv grimasu. To mu také přihrálo první drobné divadelní role, ve kterých na sebe dokázal strhnout pozornost, byť ještě zdaleka nebyl hlavní hvězdou představení.
Pokud jde o uplatnění, de Funès se živil jako kožešník, dekoratér, aranžér, účetní, prodavač a během války také klavírista v restauracích. Sám později vzpomínal, že hrál od večera až do brzkých ranních hodin a zažíval rozmanité situace. Vzpomínkou na ty doby je vedlejší postava klavíristy v GRAND RESTAURANT PANA SEPTIMA, který svou hrou dokáže zcela vykolejit všechny číšníky, včetně přísného šéfa.
To, co chybělo Louisovi k hereckému štěstí, doháněl mimořádnou pílí. Jeho roličky se počítají na stovky, než se na něj usmálo konečně štěstí. Jmenovalo se paradoxně SMOLAŘ a on za příběh o neúspěšném sebevrahovi, který se stal hrdinou, získal Velkou cenu smíchu. Ve stejném roce (1957) se v divadle představil jako OSCAR v dlouho dopředu vyprodaném představení. Bylo pak jen otázkou času, kdy bude převedeno i na filmové plátno.
To už ale bylo zaděláno na megaúspěch v podobě původně nezamýšlené série o ČETNÍKOVI ZE SAINT TROPÉZ (nakonec bylo natočeno 6 dílů). Ve stejném roce (1964) se do kin dostal i první díl FANTOMASE (následovaný dalšími dvěma pokračováními), kde se drobný Francouz směle postavil sex-appealu Jeana Maraise a v leckteré chvíli ho s přehledem herecky převálcoval. Marais byl prý tak znechucený, že odmítl natočit zamýšlený čtvrtý díl. Proto se nikdy nedozvíme, jestli se hlavním hrdinům podařilo Fantomase dostihnout a zatknout v Moskvě.
Následoval čas VELKÉHO FLÁMU - asi nejkontroverznějšího filmu, jaký kdy de Funés natočil. Dělat si legraci 20 let po skončení války z Němců je jedna věc, ale dělat si „dobrý den“ i z kolaborujících či naopak odbojných Francouzů a spojeneckých vojáků, to už byl těžší kalibr. Sázka ale vyšla a film měl naprosto rekordní návštěvnost, a to nejen ve Francii. Není bez zajímavosti, že si ho zamilovali i sami Němci.
Následovaly lepší i horší snímky a je tak trochu záhadou, že ty „méně závadné“ se celkem bez problémů dostávaly i za železnou oponu. Díky tomu si rtuťovitého chlapíka oblíbili diváci i v Sovětském svazu a samozřejmě i u nás. A jeho prostřednictvím se k nám dostávaly tak trochu „na zapřenou“ i hvězdy jako Jean Gabin, Bourvill či Annie Girardotová.
Ale vraťme se k otázce, jestli má pořád smysl se na jeho filmy dívat. Pokud si odmyslíme prvoplánový humor, jsou jeho snímky výpovědí o době, která už neexistuje a velká většina by se v dnešní hyperkorektní době možná ani nedala natočit. Třeba dělat si legraci z jiného etnika (RABÍN JÁKOB), opačného pohlaví (ČETNÍK A ČETNICE, PITI-PITI-PA), z bossingu (mj. všechny díly ČETNÍKA) nebo ze seniorů (ZELŇAČKA)?
Na druhou stranu nám i nové francouzské filmy ukazují, že to s tou hyperkorektností pod Eiffelovkou nebude tak horké. Stačí z poslední doby připomenout sérii CO JSME KOMU UDĚLALI o manželském páru se čtyřmi dcerami, které jim postupně přivedou do rodiny Žida, Araba, Asiata a Afričana, nebo NEDOTKNUTELNÍ.
Na Louise de de Funès vzpomínají nejen v jeho vlasti, důkazem jsou právě zmiňované každoročně reprízované filmy i u nás. A víte, že se po něm jmenuje i jedna odrůda oranžových růží? To mu muselo udělat velkou radost, protože ve vyšším věku byl vášnivým pěstitelem královen krásy v zahradě svého zámečku Clermont na Loiře. Dnes je tam umístěno jeho muzeum.
A jaký z filmů s Louisem de Funèsem si nenecháte ujít vy?
Dvoudílný dokument Bláznivá dobrodružství Louise de de Funèse (ČT)
