Článek
Ostré lokty zdědila už po svém otci - levobočkovi krále Alfonse Aragonského. Ferrante, jak se Ferdinandovi Aragonskému přezdívalo, získal - byť nemanželský - trůn po otci v době, kdy už kolem něj roční Beatrice dělala první krůčky. Psal se rok 1458.
Půvabná plavovlasá princezna plnými doušky nasávala po celé své dětství všechny výhody renesančního dvora, kde umění, věda i rozkoše všeho druhu vítězily nad přísnou katolickou vírou a sešněrovanou morálkou. Nemohla si nevšímat, jak její otec vládne ryze pragmaticky, ba dokonce i krutě a lstivě. Jeho zásadou bylo, že „účel světí prostředky“. Proto ještě ani ne šestiletou Beatrici provdal za o rok mladšího Giovanniho Batistu Marzana, syna vévody ze Sessy. To mu ovšem nezabránilo, aby ženicha i jeho otce zanedlouho nechal zajmout a poté zemřít ve sklepeních neapolského Castel Nuovo, aby se sám dostal k jejich majetku.
Maličká princezna si možná ani zmizení svého manžela nevšimla, každopádně časem vyrostla v rozmazlovanou a pyšnou dívku, které žádná potěšení nebyla cizí - včetně milostných. Vzhledem k jejímu původu se sice časem začali hlásit nápadníci, ale opravdu skvělých partií bylo pomálu. Vlastně se objevila jen jediná, uherský král Matyáš Korvín, který nepocházel z žádné slovutné dynastie. Naopak se v případě Hunyadiovců jednalo o v té době „novou“ šlechtu vzešlou z úředníků spravujících uherskou zemi během královy nepřítomnosti.
Sňatek v Neapoli uzavřený mezi Beatrix a nepřítomným Matyášem tzv. „v zastoupení“ spojil v roce 1475 dvaatřicetiletého muže s osmnáctiletou dívkou. Ta se poté vydala s doprovodem do vzdálených Uher. K prvnímu setkání manželů došlo o téměř rok později ve Stoličním Bělehradě, kde byla nová královna zároveň slavně (a nákladně) korunována.
Kopie reliéfů znázorňujících novomanžele Beatrix a Matyáše Korvína
Matyáš už měl za sebou jedno manželství s Kateřinou z Poděbrad, dcerou českého krále Jiřího, které skončilo její smrtí po porodu jejich prvního dítěte. Ještě před ní se měla stát Matyášovou ženou čtrnáctiletá Alžběta Celjská, která ale zemřela dřív, než mohlo být manželství konzumováno.
S novou královnou se Matyáš těšil na dědice. Sám už sice měl syna od své rakouské milenky Barbary Edelpöckové, budoucího „liptovského knížete“ Jánoše Korvína, ale jako každý panovník potřeboval především legitimního následníka, který by pokračoval v jeho dynastii.
Zpočátku to vypadalo, že se sešel ideální pár - oba manžele se zajímali o vědy, umění a vše krásné, včetně modernizace a vybavení královských sídel či ošacení. S Beatricií pronikly do Uher renesanční vlivy z Itálie a na uherský dvůr proudila díla tehdejších předních umělců.
Na listinách, kterými Matyáš založil třeba v Budíně knihovnu Bibliotheca Corviniana, zmodernizoval hrad ve Visegradu nebo věnoval finance na další kulturní či univerzitní projekty, včetně další podpory jím založené Academia Istropolitana (první univerzity v Bratislavě), se objevuje zmínka, že tak učinil po poradě se svou ženou Beatricií. Její vliv by rostl i dál, pokud by dala Matyášovi vytouženého potomka. Jenže jak čas běžel, potvrzovalo se to, o čem si dvůr už dávno šuškal - že je královna neplodná. Na oblibě jí nepřidal ani fakt, že se stranila „zaostalých“ Uhrů a její společnost tvořili výhradně Italové.
Matyáš reagoval po svém - přivedl ke dvoru svého syna Jánoše, kterého začal vychovávat jako budoucího krále. Dokonce mu v roce 1485 nechal písemně zaručit uherskou korunu. Beatrix na to odpověděla po svém - začala intrikovat a posilovat své vlastní pozice. Rozhodla se, že udělá vše proto, aby po Matyášovi mohla vládnout sama.
Což o to, středověk sice znal vládu žen, ale zpravidla v pozici regentek za dosud nedospělé děti. Samostatnou vládu královny si nedovedl představit nikdo. V tom byla Beatrix doslova první evropskou feministkou požadující zrovnoprávnění mužů a žen, byť se to týkalo výhradně její osoby.
Matyáš a Beatrix vjíždí společně do Budy v roce 1476 (pozdější romantizující kresba)
Když pak sedmačtyřicetiletý Matyáš nečekaně zemřel na následky mrtvice v dubnu 1490, přihlásilo se o uherský trůn několik zájemců - kromě Jánoše a Beatrice také římský král Maxmilián Habsburský, polský král Jan Albrecht a jeho bratr, český král Vladislav Jagelonský.
Posledně jmenovaný se Beatix zdál jako nejlepší varianta. Sice byl v té době formálně ženatý s Barborou Hlohovskou, ale jejich manželství nikdy nedošlo naplnění. Tento stav byl obecně znám, což Beatrix využila k tomu, aby lobovala v jeho prospěch s tím, že se za jen o rok staršího krále sama provdá.
Vladislav byl v Budíně korunován necelé tři měsíce po Matyášově smrti, ale do ženění se moc nehrnul. Dobře věděl o tom, že by se od Beatrix také nedočkal dědice. Zklamaná královna-vdova začala vyhrožovat, že postoupí vojsko, pevnosti i peníze, které měl dostat její nový choť, jeho nepřátelům.
Nakonec došlo k dočasnému smíru a v Ostřihomi, kde byl biskupem Beatriciin příbuzný Hippolit, došlo k tajnému sňatku, po němž král okamžitě odjel. Do karet mu nahrála i výzva uherských stavů, aby od sňatku odstoupil a vybral si za manželku nevěstu, která by mu byla schopná rodit děti.
Jenže to neznal Beatrix, která rozjela rozsáhlou korespondenci jak s papežem, u kterého si stěžovala, jak ji manžel svou přítomností zanedbává v loži, tak se svým otcem v Neapoli, jehož žádala o všemožnou pomoc.
Vladislavovi nahrálo, že se do Uher v té době opět po čase tlačilo turecké vojsko a papež Alexandr VI. Borgia potřeboval proti nevěřícím silného krále. Proto vyšel panovníkovi vstříc a jeho svatbu v roce 1500 anuloval.
Zároveň zrušil i téměř zapomenutý sňatek s Barborou Hlohovskou, což Vladislavovi rozvázalo ruce a umožnilo mu v téměř 50 letech vstoupit do sice pro něj třetího, ale prvního skutečného manželství s teprve dvacetiletou francouzskou princeznou Annou z Foix a Candale. Šlo o budoucí matku jeho syna Ludvíka, který padl jako 20letý u Moháče, a dcery Anny, která přivedla na český trůn Habsburky prostřednictvím svého sňatku s Ferdinandem I.
Královna Beatrix se ocitla jako zavržená manželka v nezáviděné situaci. Vladislav jí sice nabídl, že může v Uhrách zůstat, ale tam už si stihla udělat tolik nepřátel, že se raději rozhodla vrátit do Neapole. Tam v roce 1508 zemřela a byla se všemi poctami pohřbena v neapolské katedrále.
Pro další informace:
Josef Macek: Tři ženy krále Vladislava, Mladá fronta, 1991
