Článek
Budovy obou dvou institucí totiž stojí na Letné vedle sebe a jako dvojčata i vypadají. Důvodem je fakt, že vznikaly ve 30. letech minulého století současně, podle projektu architekta Milana Babušky v jednoduchém funkcionalistickém stylu. Ihned po dostavbě obou muzeí je zabrala okupační německá armáda pro své potřeby.
Na rozdíl od technického muzea, které se po válce přeci jen vrátilo ke svému účelu, mělo to zemědělské smůlu, budova totiž sloužila jiným účelům. Sbírky, jejichž základ vznikl už v roce 1891 pro potřeby zemské výstavy, byly rozprášeny do depozitářů a expozic po celé republice. Asi nejucelenější kolekce byla k vidění v Loveckém zámečku Ohrada u Hluboké nad Vltavou, kde byla sloučena se sbírkami schwarzenberskými.
Zpátky na Letnou se Národní zemědělské muzeum vrátilo až v roce 1994. Ve třech podlažích jsou expozice o gastronomii a třídění odpadu, o myslivosti, obhospodařování zemědělské půdy v průběhu věků, o rybářství a lesním hospodářství. Suterén patří výstavě traktorů.
Část prostor je určena pro příležitostné výstavy - teď třeba o historii a současnosti pěstování a zpracování prosa. Venkovní prostory za muzeem jsou upraveny jako hospodářský dvorek, kde se chovají drobná zvířata (mj. ochočené slepice nebo holubi) a část slouží posezení návštěvníků a povyražení jejich dětí, které tu mají k dispozici houpačky a kolotoč. Jde o volně přístupnou část i z ulice, kde se neplatí vstupné.
Prošli jsme si poctivě celé muzeum a na rozdíl od sousedního technického jsme se dospělí i děti shodli, že nás poměrně zklamalo. Asi máme laťku nasazenou poměrně vysoko díky pravidelným návštěvám výstavy Země živitelka, kde člověk chvílema neví, kam a na co se dřív dívat.
V muzeu jsou velkorysé prostory a je tu znát i určitá snaha po interaktivitě, ale ke všem prezentovaným oborům by šlo přidat spoustu dalších materiálů.
Třeba v expozici rybolovu mi chyběly živé ryby, u vaření a vzniku potravin bych čekala v jednotlivých historických etapách typický jídelníček a třeba i recepty, kdy a jak se co vařilo, a u traktorů, které jsme vzhledem k času těsně před zavírací hodinou jen letmo proběhli, třeba trenažér jízdy po poli nebo možnost podívat se na skvělý seriál České televize Kombajn je fajn.
Obrovským zklamáním pro mne byla Laboratoř ticha/Český les. Jde o expozici, kterou se Česká republika prezentovala na výstavě Expo 2015 v Miláně. V podstatě jde o místnost, kde se postavíte na vyznačené místo, což spustí kameru, která vám má zprostředkovat pocit, že se ponořujete níž a níž do lesa. Bohužel, je vidět, že expozice vznikla už před časem a ne všechny rostlinky jsou v dobré kondici. Za sebe jsem spíš čekala prostor, kde by se člověk mohl zklidnit, naslouchat zvukům přírody a dívat se imaginárně do korun stromů, jak to dělám, když si vyjdu do skutečného háje.
Národní zemědělské muzeum má určitě svůj smysl, jen by možná chtělo zaměřit jeho expozice víc do přítomnosti a budoucnosti, než do časů, kdy stál u jeho zrodu Antonín Švehla. A i když se zaměstnanci snaží, stačí jeden škarohlíd, co chvátal z práce domů 10 minut před „padla“ a moc dobrý dojem to neudělá.
https://www.nzm.cz/o-muzeu/historie-muzea
