Článek
Jsou lidé, kterým je nejlíp doma, a pak jsou duše neklidné, které rády putují. Nebylo tomu jinak ani před stovkami let. Katolická církev dala těm, kteří rádi putovali, cíl. Jít na pouť mohl být pro někoho trest, pro dalšího spíš vysvobození, každopádně to bylo pro dotyčného životní dobrodružství. Dokládá to celá řada dochovaných cestovních deníků či nejstarších středověkých bedekrů, které mj. nabádají, ze které řeky raději nepít, ba ani nedávat vodu koni, byl-li poutník movitější. Většina zpravidla putovala jen po svých.
Prvními z celé řady Novozákonných poutníků byli sv. Josef s Marií, kteří se nejprve vypravili ke sčítání lidu do Betléma, poté prchali do Egypta, aby se po letech vrátili s dospívajícím Ježíšem zase zpátky do Jeruzaléma.
Po Kristově ukřižování se s poutníky doslova roztrhl pytel - všichni jeho učedníci/apoštolové se totiž vydali do tehdy známého světa kolem Středozemního moře, aby podali své svědectví o novém Spasiteli. Nejeden skončil jako mučedník a tam, kde spočinulo jeho tělo, zpravidla vyrostl nejprve skromný kostel, později chrám. Nejdál to „dotáhl“ svatý Petr, který se stal předobrazem papežů a jeho ostatky jsou dnes v hlavním vatikánském chrámu.
Porta santa neboli svatá brána se poutníkům otevírá v každé ze čtyř římských bazilik jen během „svatého roku“, aby jí mohli symbolicky projít k odpuštění svých hříchů. Na snímku brána ze Santa Maria Maggiore.
Ale do Říma se nechodilo jen ke sv. Petrovi. Papežové celkem pravidelně vyhlašovali tzv. „svaté roky“, kdy bylo všem příchozím do Říma odpuštěno cokoliv z jejich hříchů. Stačilo jen přežít cestu tam, navštívit čtyři hlavní římské baziliky (kromě sv. Petra ještě Santa Maria Maggiore, Lateránskou baziliku a sv. Pavla za hradbami) a všude se pomodlit.
Být poutníkem mělo svá úskalí i výhody - dotyčný třeba nemusel platit mýto, mohl se zdarma nechat převézt přívozy nebo mu každý správný křesťan, kterého požádal, měl poskytnout chléb a vodu. Odvrácenou stranou byla řada přepadení a loupeží, čemuž mohli zbožní poutníci předejít tím, že u „domovského“ kláštera složili větší částku a dál už putovali jen „nalehko“ s úpisem. Ten pak v cíli vyměnili u římských mnichů zase za skutečné peníze.
Mezi námi, „svatý rok“ byl pro Řím docela výdělečný podnik, proto bylo po prvním ročníku 1300 rozhodnuto, že se budu opakovat 1× za 50 let. Později se interval snížil na 33 let (Kristovy roky) a ještě později jen na 25 let. Mimochodem, pokud něco tíží vaše svědomí, nejbližší „svatý rok“ je ten s letopočtem 2025, takže máte nejvyšší čas popřemýšlet, jak si naplánovat příští rok dovolenou.
Sloup svatojakubské cesty u kostela sv. Jakuba Většího v Ruprechticích, Meziměstí, okr. Náchod.
Ale není nutné, abyste si za cíl zvolili výhradně Řím. Od středověku je oblíbená i cesta za dalším z apoštolů - sv. Jakubem Větším do španělského Santiaga de Compostela. Jakub byl sice sťat mečem přímo v Jeruzalémě, ale legendy praví, že předtím působil právě na Iberském poloostrově.
Každopádně sem doputovaly minimálně jeho ostatky, které buď měli přinést andělé, ale spíš to vypadá, že v tom měli prsty zbožní mniši. Původní název městečka, kam se sv. Jakub posmrtně dostal, byl vlastně „Campus Stellae“ neboli latinsky Mléčná dráha, později se ale zkrátil do dnešní podoby.
Botafumeiro uvádí do pohybu osm tiraboleiros, speciálně vyškolených mužů v červených hábitech
Cílem většiny poutníků, které sem vede 12 cest z celé Evropy, je chrám sv. Jakuba. Jen přes Českou republiku míří 3 proudy přes Prahu a Plzeň, případně Příbram, přes České Budějovice a také přes Brno. Poznáte je snadno podle znamení tzv. svatojakubské mušle - hřebenatky v žluté a modré barvě zvolených tak, aby byly dobře vidět.
Každý poutník by měl mít u sebe speciální „poutnický“ pas credential, kam sbírá potvrzení, kudy už prošel. Pro vydání dokladu v cíli, že cestu skutečně absolvoval, musí ujít nejméně 100 km, zvolí-li kolo, pak musí ujet alespoň 200 km. Odměnou mu pak není jen úleva, že má pouť za sebou, ale i návštěva vlastního chrámu sv. Jakuba.
Kadidelnice v letu
Bude-li mít štěstí, případně bude-li dobře plánovat a nic se mu nezhatí, může se pokochat i pohledem na patrně největší kadidelnici na světě. Botafumeiro má na výšku 1.5 m, váží 53 kg a vejde se do ní několik kilogramů dřevěného uhlí a kadidla. V současnosti používanou vyrobil v roce 1851 zlatník a šperkař José Losafa ze slitiny mosazi a bronzu, přičemž její povrch je pokryt tenkou vrstvou stříbra.
K její obsluze je vyhrazeno osm tiraboleiros, kteří musí kadidelnici - jindy umístěnou do knihovny u chrámu - zavěsit na lano a upevnit ji pomocí speciálních, po staletí neměnných složitých uzlů. Následně se chopí každý svého konce lana a kadidelnici rozhoupají nad hlavami věřících. Během chvíle létá těžká kadidelnice až téměř ke stropu v oblouku 65 m a za sebou nechává oblaka voňavého dýmu. Odkaz na video najdete pod článkem.
Současný mechanismus s kladkou slouží od roku 1604, provaz se pravidelně kontroluje a dle potřeby vyměňuje.
Pokud byste jedinečnou podívanou chtěli vidět na vlastní oči a stihnout to ještě letos, budete mít příležitost na svátek Krista Ježíše Krále (poslední neděli v říjnu), 1. listopadu na Všechny svaté, 8. prosince na svátek Panny Marie Immaculaty, 25. prosince na Slavnost narození Páně a také 30. prosince na Den přenesení ostatků apoštola Jakuba.
Celkem se během roku používá Botafumeiro nejméně 11×, ale najdou-li se mecenáši, kteří zaplatí určitou částku v eurech, může nad jejich hlavami létat i v jiných, než předem stanovených termínech.
Pro další informace:
