Článek
Vladimír Menšík je i s odstupem desetiletí stále pojem. I když jsem se narodila až několik let po jeho smrti, jeho role mě provázely velkou částí dětství. Ať už to byl film Saxana, seriál Arabela nebo Létající Čestmír, případně další a další role ve filmech a televizních inscenacích. Jeho hlas i energie byly na obrazovce často.
Proto mi splýval s ostatními. Více jsem si ho všimla, když byl na obrazovce reprízován jeden z jeho Silvestrů a máma s babičkou se bavily o tom, jak Vladimír Menšík na scéně vypadá unaveně, přidušeně a že chlastal. Zvedla jsem oči k obrazovce. Viděla jsem oteklého rychle mluvícího muže. Jeho slovům jsem nerozuměla a jeho vzhled mě děsil. Vrátila jsem se ke své zábavě a babička přepnula program. Vladimír Menšík mě pak dlouhou dobu nezajímal. Byl jako mnoho jiných dospělých v mých dětských očích. Všichni stejní, ustaraní a mnohdy zadýchaní.
Že je Vladimír Menšík více mi došlo až před několika lety, kdy jsem viděla film Všichni dobří rodáci. Jeho Jořka s pyřkem mně mrazí pořád. Celý ten film byl jako nekončící anekdota čisté hrůzy. Později jsem v jiné knize četla jeho povídku (psal velice málo), kterou vydala jeho druhá žena Olga. Najednou jsem viděla před očima jiného člověka. Bodrý strýc se změnil v trosku hledající pomoc. Uviděla jsem člověka.
Postupně jsem začala přemýšlet, kdo to ten Vladimír Menšík vlastně byl. On sám o sobě promluvit beze strachu nestihl, zemřel v roce 1988 a v největším povědomí společnosti po něm zůstaly televizní Silvestry. Protože jsem vždycky v takové repríze viděla dýchavičného člověka, co chlastal, úplně jsem tuto tvorbu neobdivovala. A začala se shánět po literatuře. Šlo mi o skutečného Vladimíra Menšíka, ne o výčet úspěšných rolí a přepis jeho historek. To mě nezajímalo. To každý cpal.
Postupně jsem se dostala ke knize Jolany Matějkové, Vladimír Menšík. Jedná se o další vydání knihy Dobrý rodák Vladimír Menšík, ale uznávám, než člověk knihu otevře a tento titulek si přečte, je v tom trochu zmatek. Těch vydání je moc.
Kniha je rozdělena na tematické celky a postupně čtenáře provede životem Vladimíra Menšíka od narození až po krutou smrt. Protože Vladimír Menšík o sobě vyprávět nestihl, přebrali tuto úlohu za něj rodina, přátelé i známí. Jeho děti, synovec, herečtí kolegové a vzpomínkové knihy, to vše byly zdroje autorky čtivého spisku.
Společně vytvářejí portrét výjimečného muže, vnitřně rozervaného. Miloval a chtěl žít a přitom, stejně jako Vítěslav Nezval, pálil svou svíci života z obou stran. Bojoval s alkoholem i dalšími démony, a přitom dokázal bavit celý sál. Miloval lidi, miloval svou zem, a přitom se s ním jen těžko žilo. Jako těkavá radost dokázal být na více místech najednou a zároveň nebyl k sehnání. Kaleidoskop vzpomínek ukazuje velkou lásku k němu a ještě větší, kterou on sám dával.
Kniha ukazuje i temné stránky slavného herce. Jeho první žena odešla s dvěma malými dětmi z Prahy zpět do Brna za rodinou, jelikož Vladimír Menšík doma více nebyl, než byl a nejvíce byl v hospodách. Dokázal být nezodpovědný a těžko zvladatelný. Jak však ukazují smířlivé vzpomínky přátel i rodiny, nakonec dozrál i zde. I když byl do poslední chvíle bouřlivák, láska k druhým a nadšení pro věc převážily.
Těžké jsou kapitoly o opakovaných problémech s alkoholem a atakami nemoci. Vzpomínky dětských představitelů rolí na rozbodané ruce herce, jeho astmatické záchvaty v zákulisí a lékové koktejly, které si svépomocí aplikoval sám do žil, to vše byla daň za život v poklusu. Nedokázal zastavit ani odpočívat. Přitom jeho život by vydal na tři další.
Úžasné jsou vzpomínky režisérů na práci s ním. Vladimír Menšík role dotvářel za běhu kamer a dostával tím i herecké kolegy, kteří pokud nebyli naladěni stejně, měli problém s ním hrát. To však vytvořilo přesně ten herecký um, k jakému se i po tolika letech stále rádi vracíme jako diváci.
Kniha sama je úžasným zdrojem informací a fotografií. Zároveň jsem zjistila, že jsem neviděla jeho nejzásadnější filmy a inscenace (Ikarův pád, Tažní ptáci, Dobří holubi se vracejí) a rozhodně to chci napravit. Nechci znát Vladimíra Menšíka jen jako bodrého tatíka ze seriálu Arabela (který mimochodem pravdu nemám ráda). Chci vidět dramatické vystoupení muže, který každým otevřením očí po neúlevném spánku porážel smrt.
Pokud se jedná o tvorbu Vladimíra Menšíka v tehdejší Československé televizi, Silvestr považoval za dobrý nápad jen v prvním případě, ony dvě další reprízy pro něj byly nepovedenou nastavovanou kaší. Po třetí repríze sami diváci opakování tohoto formátu odmítli. Křeslo pro hosta odmítl dělat ve chvíli, kdy mu vedení začalo cpát za hosty samé duté funkcionáře. Ředitel ho za trest zlomil. I tyto informace kniha obsahuje. Zde však musím upozornit, že jsem si dvě jiné informace z knihy ověřovala a obě dvě byly uvedeny nesprávně. Nevím, zda autorka nechala chybná tvrzení bez opravy, protože byla součástí vyprávění rodiny a lékaře nebo jen ověřování faktů nebylo součástí tvorby knihy, ale dost mě to pokaždé zarazilo.
Kniha je jinak super a pokud Vladimíra Menšíka máte rádi, po přečtení se Vám jeho hlas začne rozléhat v uších a pocítíte silnou touhu pustit si Zlaté úhoře nebo cokoliv z jeho tvorby. Jedná se o velice čtivé vyprávění o obrovském muži, který odešel příliš brzy a po kterém zůstalo navždy prázdné místo.
Vladimír Menšík už nikdy další nebude. A je to dobře, protože takto zůstane v paměti lidí napořád.
A pokud se jedná o zdánlivě neuctivou poznámku mé maminky a babičky v začátku textu, jsem za ni ráda. Vladimír Menšík tak pro mě od začátku nebyl modla ale člověk, který mě zaujal tím, že měl nějaké potíže a mě tehdy zajímalo, co se mu stalo. Jeho Silvestry mě nezajímaly. Zajímal mě pouze on jako člověk. Postupem let jsem se dostala k jeho skutečnému příběhu a ten je silnější než všechny jeho role.
Všechna čest, pane Menšíku. Snad se Vám tam nahoře už lépe dýchá. Ve všech významech těchto slov.
