Článek
Když se řekne „jdeme na jedno“, co vás láká víc - lidé, se kterými jdete, nebo pivo na uhašení žízně?
Pro mě je pivo vždycky víc než pivo a hospoda víc než jen hospoda. Vždycky jsem tam chodil za lidmi a za příběhy. K tomu se hlásím. Hospodu mám tradičně spojenou s místem vyprávění. Už jako teenageři jsme v osmdesátých letech chodili do hospody. V Českém ráji tehdy nebylo moc jiných možností, kde se potkávat, a tam se probíralo úplně všechno, včetně literatury. To bylo skvělé.
Literatura se tam nejen probírala, ale možná i vznikala. Takže vás táhnou příběhy?
Je to tak. V hospodě jsme na gymplu založili naše první divadlo. Četli jsme si tam z Hrabala a ze Škvoreckého. Až do chvíle, kdy nám pan výčepní řekl: „Kluci, tohle je hospoda, ne knihovna.“ Ale i tohle mi přijde jako hezký obraz.
Napsal jste řadu knih. Jak vás napadlo psát právě o pivu?
Myslím, že pivo je součást našich příběhů. Říkám, že nás ve střední Evropě propojuje a vypráví zajímavé příběhy. I o nás. Mám ho rád, ale je to také něco starého, co vypráví příběhy o Evropě a velmi nás propojuje. Ve všech mých knížkách se pije pivo. Někdy víc, někdy míň, někdy docela hodně. Třeba Národní třída s Vandamem se celá odehrává v hospodě Severka na Proseku v Praze. Winterberga na cestě střední Evropou doprovází jeho pečovatel Kraus, velký milovník piva. Musí s tím ale být trochu opatrný, protože, jak Winterberg říká, pivaři nejsou hezké mrtvoly. Já k pivu taky přistupuju opatrně. Nejsemkaždodenní piják a někdy si dám skutečně jen jedno. Třeba dneska. Mám hrozně rád dát si jen jedno pivo, aby chutnalo.
Co byste řekl člověku, který by namítl, že vaše kniha může být reklamou na alkohol?
Myslím, že tohle není žádný návod k opíjení. Pro mě je to skutečně literární cestopis. Kulturněhistorická cesta Evropou, hodně tou střední, za pivem a příběhy, které vypráví. A to je fascinující. Potkávám spoustu lidí, kteří pivem žijí. Setkávám se se sládky i sládkovými, protože dnes vaří pivo řada žen, a nechávám si od nich vyprávět. Jejich příběhy jsou často čistá poezie. Můj kamarád, sládek Vašek Vomáčka z pivovaru Černý Potoka, se kterým u nás v Českém ráji vaříme piva společně s lomnickým pivovarem, říká, že z padesáti procent je to věda a řemeslo a z padesáti procent poezie. A to mi přijde jako umění. Je to nádherná definice toho, co pro nás pivo znamená. Ke knize jsme uvařili pivo Beer Time, tedy Pivní čas. Jde o ten společný čas, který strávíme u piva a vyprávění. Možná se to trochu propsalo i do mé knížky. Nejde jen o to, že se člověk dozví, jak se pivo vyrábí, jaké jsou jeho druhy a která místa by měl navštívit. Myslím, že píšu i o poezii, kterou pivo přináší a vyvolává v nás. O tom, k čemu nás jako kulturní nápoj inspiruje.
Procestoval jste spoustu evropských pivovarů a hospod. Vybavíte si nějaký výjimečný večer nebo zážitek, který vám zůstal v hlavě?
Je úžasné, když můžete navštívit třeba plzeňský pivovar s panem Berkou, jeho emeritním sládkem, který je zdrojem neuvěřitelných příběhů. V Plzni se zastavuju hned na začátku knihy. Je to dlouhá zastávka, protože plzeňské pivo je skutečně slavné po celém světě. Procházet s ním pivovar a jeho historii pro mě byl hodně velký zážitek. Takových zastavení je tam víc. Mým oblíbeným pivním městem jsou České Budějovice. Jsem velkým fanouškem Budvaru a myslím, že i ten je součástí našich příběhů. Nebo Bamberg ve Frankách, proslavený malými pivovary a nakuřovaným neboli kouřovým pivem. To už je čistá poezie. Hrozně rád tam jezdím za pivem i jeho příběhy. Mám tam pár kamarádů, se kterými vyrazíme na pivo někde v Bamberku a potom ještě na venkov do malých pivovarů. To mě hodně baví. Jedna z nejzajímavějších cest mě zavedla až do fjordu na severu Islandu, kde se vaří české pivo. Pivovar se jmenuje Kaldi a na jeho vzniku se podílel český sládek. Dodnes tam vaří pivo podle české tradice, z českých surovin a islandské vody. To mi přijde jako čistá poezie. Stojíte před pivovarem, díváte se na záliv a ledové kry a pijete pivo, které chutná velmi česky. Takový ten náš mírně nachmelený, plný český ležák. Zároveň jste na severu Evropy, na Islandu, kousíček od polárního kruhu. To je velký zážitek. A takových je
víc, teď jsem vypíchl jen některé.
Co mají české hospody, co ty ostatní evropské nemají?
Pořád mám pocit, že se v české hospodě prorážejí bubliny, ve kterých žijeme. Přisednete si ke stolu a dostanete se do kontaktu s lidmi, se kterými běžně nemluvíte nebo byste se s nimi vůbec nesetkali. To mě na tom baví. To propojování a naslouchání. Můžete se i pohádat, třeba si úplně nerozumíte, ale dozvíte se něco o světě, který je velmi barevný a různorodý, stejně jako příběhy, které se tam vyprávějí. Mám obavu, že nám tahle hospodská kultura trochu mizí. Podobné je to samozřejmě v celé střední Evropě. Hostince mají tuhle funkci: propojují světy a prorážejí bubliny. Stává se z nich ale trochu ohrožený druh. Některé mají otevřeno jen o víkendech a my žijeme ve svých bublinách. Myslím, že bychom se měli snažit hospodskou kulturu oživovat a držet při životě.
Když vejdete do hospody, co musí mít, abyste věděl, že to bude dobré?
Vždycky se nejdřív podívám na výčep. Jistou pivní zkušenost už mám, takže to umím odhadnout. Někdy je na první pohled vidět, jak se pivo čepuje a jak se o něj starají. Když hospodu neznám, pozoruju lidi při práci, protože pivo se skutečně musí hýčkat. Je to něco svatého. Jak říkám, pro mě je to mnohem víc než jen alkoholický nápoj.
Nespadne vám mezitím pěna?
První vypiju rychle. To je to nejkrásnější pivo, to první. Pak už jsem pomalý piják a spíš posluchač a zapisovatel. Kolik příběhů mě napadlo v hospodě! Třeba Národní třída se tam zrodila celá. Jeden kamarád mi vyprávěl svůj příběh, který mě inspiroval k postavě Vandama, smutného, sečtělého rváče ze Severního Města. Kdybych nešel do hospody, ten příběh nikdy nemám.
Kdyby někdo přemýšlel, jestli si má přečíst Na jedno, a vůbec netušil, co je uvnitř, co mu nabídnete?
Je to cestopis, opravdu literární cestopis. Podobně jako můj Návod k použití železnice se ta knížka dá skvěle objet. Člověk si ji může vzít do vlaku, vyrazit na cestu a navštívit některá pivní místa, která mám rád. Je to velmi osobní knížka. Všechny moje cestopisy jsou velmi osobní, takže je to hodně o mně. Člověk se podívá do Českého ráje, odkud pocházím, ale vyrazí třeba i do Amsterdamu nebo jídelním vozem s panem Petříkem do Německa. Ten mě dnes přivedl i sem za pivem. Podívá se do Bavorska, Rakouska nebo Švýcarska, které si s pivem úplně nespojujeme, ale i tam je skvělá pivní kultura. A najde tam příběhy, které pivo vypráví. Setká se se spoustou skvělých lidí, pro které je stejně jako pro mě mnohem víc než jen nápoj. Je to vášeň, umění a poezie. Podobně jako dobrá literatura.
