Život s vypnutým zvukem očima ohluchlého hudebníka

Kráti se ptá Spocklidem, matka dítěte, které neslyší od narození.

Ve svém nejbližším okolí mám zkušenosti jen s vrozenou sluchovou ztrátou. Pokud už se týkala získané, proběhla v tak nízkém věku, že se na věci nic moc nemění. Při vrozené ztrátě je člověk s tou skutečností odjakživa konfrontován a nezná jinou alternativu. Jaké to je celý život slyšet, být na to zvyklý a spoléhat se na to, a pak o sluch přijít?

Je to docela šok. Nejen pro toho, kdo přijde o sluch, ale rovněž pro jeho okolí, nejvíc pro rodinu. I když jsem věděl, že nebudu slyšet a snažil se na to nějak připravit, tak na takovou věc se připravit nedá ani náhodou. Najednou jeden vůbec nikomu nerozumí, nemůže dělat věci, které dosud dělal a také se ocitne v jakémsi ‚informačním vakuu‘, protože přichází o přirozené zdroje informací, jako jsou rozhovory, rozhlas či hlášení v dopravě.
Pokud někdo neslyší od dětského věku, seznamuje se se svým životním partnerem s tím, že partner a případně rodina partnera s jeho sluchovou vadou počítají. Při volbě povolání vybírá takové, které bude moci vykonávat i se svou sluchovou vadou atd. Kdežto u ohluchnutí ve středním věku, nikdo při námluvách nepočítá s tím, že partner nebude za třeba 15  let slyšet, že se ze živitele rodiny stane rázem osoba živená, jelikož nemůže vykonávat své povolání (o to totiž přijde), a než se přeorientuje na něco jiného (pokud se vůbec přeorientuje), tak to chvíli trvá. Navíc je i ve velké nevýhodě. Například člověk, který neslyší od dětství, si zvolí povolání grafika. Vystuduje několik let grafiky a ve 40 letech má v  oboru nejen vzdělání, ale i dvacetiletou praxi.
Pokud někdo přijde o sluch ve 40 letech a pracoval jako řidič tramvaje, což už nemůže, absolvuje třeba jen tříměsíční rekvalifikaci na grafika. Když potom nějaká firma shání grafika a rozhodne se zaměstnat někoho s postižením sluchu, nemá ten s rekvalifikačním kurzem a bez praxe šanci, že by mu dali přednost před někým, kdo má odborné vzdělání a roky zkušeností.
Prostě je to o tom, že kdo má sluchovou vadu vrozenou, o nic nepřijde, kdežto ten, kdo ohluchne ve středním věku, přijde o mnohé (sluch, práce, přátelé, koníčky a další), přičemž vyrovnat se s tím vším někdo ani nedokáže a třeba chlap jako hora „zaleze do kouta“.

Setkal ses do té doby s neslyšícími a znakovým jazykem? Nebo bylo prvotním impulsem, proč se osvětou ohledně sluchových vad vůbec zabývat, až tvé ohluchnutí?

Nesetkal. Bydlím v malém městě a u nás o nikom znakujícím nevím. Pouze v mládí, když jsem několik let bydlel v Praze, jsem občas zahlédl, jak si lidé znakují v MHD, nebo před tím v Plzni během učení.

Když jsem se snažil na ztrátu sluchu připravit, hledal jsem informace na internetu, ale byly strašně roztříštěné, což mě přivedlo k tomu, udělat vlastní web (když jsem webotvůrce) a soustředit je na jedno místo. Dnes jsou takových webů „tuny“. Tenkrát (rok 2003) bylo jen pár webů, které se zabývaly Neslyšícími a ani jsem netušil, že to neznamenát všemi, kdo neslyší. Komunikací v češtině se moc nezabývaly a mě to vůbec nepřišlo divné, protože jsem netušil, jak to je. Ostatně jako další spousta lidí, kteří slyší. K tomu mám historku.
Když jsem po operaci a tříměsíční rekonvalescenci poprvé vyšel ven, potkal jsem svého kamaráda kapelníka, se kterým jsme se v té době znali 30 let, hráli spolu v kapelách, chodili „na pivo“ a mnohé další.
On na mě začal něco znakovat a já mu říkal, že nevím, co mi chce sdělit a podával mu blok s tužkou, aby mi to napsal. A on to ale zopakoval. Zase jsem ho poprosil o napsání a zase mi to znakoval. Až potom, když jsem mávl rukou a jakože jdu dál, mi vzal blok a tužku z ruky a napsal:
„To je ve znakové řeči „ahoj, jak se máš“, naučil jsem se to kvůli tobě a ty tomu nerozumíš?“
V tu chvíli mi to zapálilo a začal jsem na něj také něco „jakoznakovat“. On na mě vytřeštěně zíral a napsal mi: „Já ti nerozumím.“ Na to jsem mu odpověděl, že jsem mu také nerozuměl a že to je 1:1.
Jo, jsem docela cvok. Možná bych se měl podepisovat s titulem „Dc. Kráťa“.

V oblasti osvěty jsi velmi aktivní. Založil jsi web kochlear.cz. Byl jsi jedním z iniciátorů simultánního přepisu v České republice. Na téma komunikace a jaké je to neslyšet i přednášíš. Píšeš články. Řešíš skryté titulky. Jsi redaktorem na portále Helpnet…na co všechno jsem zapomněla? Co z toho ti slupne nejvíc času a co ti přináší největší pocit zadostiučinění?

Jsem takový Ferda mravenec a těch věcí, kde se třeba jen mihnu, je tolik, že bych to asi ani nedal dohromady. Za zmínku myslím, stojí, že jsem jedním ze zakladatelů a moderátor počítačové poradny zadarmiko (která dávno není pouze počítačová) https://pc.poradna.net/. Díky tomu se na mě často obracejí lidé se sluchovým postižením s prosbou o radu, a jelikož se hodně zabývám tím, jak využít moderní techniku v oblasti postižení sluchu, obvykle mívám nějaký ten návrh k řešení.

Největší mi přináší to, že web kochlear.cz archivuje Národní knihovna ČR jako kvalitní zdroj, který by měl být uchován do budoucna a stát se součástí českého kulturního dědictví. Stránky jsou archivovány několikrát ročně a jejich záznam je součástí České národní bibliografie a katalogu NK ČR. To pro mě znamená víc, než kdyby mi tehdy, když začali archivovat, poslali milion. Taková ta velká jednorázová jsou, když se povede něco, co dlouhodobě prosazuji, nebo když pomohu vyřešit nějaký ten problém, případně, když je někde realizován můj nápad. Poslední třeba je, tištěný český průvodce na památkách.

Býval jsi hudebník. Hrál jsi v několika kapelách. K zaměstnání jsi dokonce vystudoval konzervatoř. Ve svých článcích zmiňuješ, že se ti hudba stala lhostejnou a že kytary na hřebíku příliš nelituješ. Moc ti gratuluju k  vnitřnímu klidu, ke kterému jsi dospěl, a nechci ho příliš pokoušet, ale nezkoušel jsi to pak ještě někdy? Hrát? Ostatně Beethovenova díla z  doby po ohluchnutí jsou paradoxně ceněna více než ta z doby, kdy slyšel.

Kromě toho, že neslyším, mám potíže s motorikou. Píšu například jen jednou rukou – levou se netrefím do klávesy. Má to ale i výhodu: můžu se o ni opírat a při psaní lenošit. Navíc mám ochrnuté lícní nervy. Jasně, že zkoušel. Ale většina hudebních nástrojů se ovládá dvěma rukama a ty, co jednou rukou, jsou zase třeba dechové, a to mi „uchází foukání“, takže jde do nástroje třeba jen desetina výdechu (neumím semknout rty, aby to neucházelo okolo).

Beethoven, Smetana a další, byli „kovaní noťáci“. V té době to bylo zcela běžné, a když měli „v hlavě tón“, uměli ho zapsat do not. Při nich existovali takoví ti muzikanti, co nikdy noty nepoužívali (třeba v cimbálovce) a k těm bych se spíše přirovnal já. Býval jsem rocker, folkáč, jazzman a tam se z not nehraje, nýbrž „od srdce“. Noty jsem používal, pouze když jsem hrál na záskocích s tanečním orchestrem na zábavách a plesech, jako nápovědu, jelikož někde bylo třeba specifické sólo na baskytaru (třeba začátek písně Sandokan – https://www.youtube.com/watch?v=04g_EPd9DGg), které bylo potřeba zahrát precizně.

Spíše bych tedy, kdybych trochu slyšel (třeba s kochleárním implantátem) dělal hudbu na počítači, což by mě i děsně bavilo. Když jsem nejvíc aktivně hrál, bylo natáčení v profesionálním studiu strašně drahé a dnes má funkce profesionálního studia (hlavně vrstvení stop) kdejaký software, co je i zadarmiko. V hlavě mi totiž stále něco hraje a třeba věci, co jsme je hráli ve dvou, nebo ve třech, mi zní pro deset stop, takže bych něco nahrál na klávesy jednou rukou, zvuk bych předělal třeba na hoboj (nebo to už i umí ty klávesy), další stopa, zase jednou rukou na klávesy, předělat na zvuk baskytary a tak dále až k celé „vymakané“ skladbě. Potom ještě nazpívat (to dokáži i teď), upravit hlas, aby nebyl „hovězí“ a song je na světě. K tomu nějaké to publikování na Youtube etc… Fakt se nám o tom před 30 lety, kdy mě hudba i hodně živila, ani nezdálo.

V hlavě mi stále hraje jedna Beethovenova skladba (myslím, že je to pátá fuga – ale nevím), v podání Jethro Tull, zahraná jako je od nich Bourée (https://www.youtube.com/watch?v=pqxwXla3-Bw) a tím bych začal. 🙂

Je v tvém případě možná nějaká kompenzace (např. kochleární implantace)? Byla ti nabídnuta? Kdyby ano, uvažoval bys o tom?

Kochleární implantace u mě možná není, protože nemám v kebuli ty šneky, do kterých se zavádí. Odplazili se kdovíkam, zároveň s tím sluchem. Mám však ABI (kmenový implantát – https://medium.seznam.cz/clanek/kochlear-cz-rozdil-mezi-implantaty-kochlearnim-ki-a-kmenovym-abi-89317).

S ním jsem však nikdy neslyšel „ani ň“. První tři měsíce jsem i poctivě nosil vnější část, chodil na nastavování a stále nic. Po půl roce mě poslali na vyšetření BERA a zjistili, že mám posunutý nějaký práh čehosi a že se musí poradit v zahraničí. V roce 2003 bylo v celé Evropě jen 50 lidí s  ABI a já byl sedmý v ČR. Když jsem byl na sále, asistovali dokonce dva experti ze zahraničí. Už to je 20 let a nikdo se neozval, tak se asi ještě radí.

Jaké bylo to, že jsi přišel o sluch, pro tvé okolí? Měl jsi v tom pochopení a  podporu? Jak jste museli upravit vzájemnou komunikaci? A jak vlastně teď primárně komunikuješ? Učil ses znakový jazyk?

Teď už to trochu jde. Ale v době, kdy mě opustil sluch (kde se courá, nevím  – snad se mu nic nestalo) neexistovalo něco jako strojové rozpoznání mluvy s převodem do textové formy a vše se mi muselo psát. Doma jsme měli krabici plnou popsaných papírů a pořád jsme kupovali nové bloky a  tužky. Dnes máme na stole tablet, a pokud mi někdo něco chce, nadiktuje to. Ženuška mi už snad 5 let nepíše, ale jen diktuje.

Dcery, tehdy ještě školou povinné, nakreslily obrázky a nalepily je na dveře pokoje, kde sedím u počítače (téměř zády ke dveřím). Když odcházely na kroužek nebo na skauta, jen blikly lustrem, já se otočil a ukázaly mi, kam jdou. Když jsem byl v kuchyni na notebooku, psaly mi zase přes Skype ze stolního PC v obývacím pokoji.

Nejhorší ze všeho ale byly (a dodnes nic moc) rodinné návštěvy. Znáš to. Rodinka se sejde, všichni si něco vykládají (mají si co říci půl roku se neviděli), něčemu se smějí a hluchota s nimi sedí, jako páté kolo u vozu. To jsem asi po deseti letech vyřešil tak, že jsem propojil stolní PC a televizor. Na PC jsem spustil Word, zobrazoval to na televizoru a psalo se na bezdrátové klávesnici. On je ten televizor v pokoji takový dominantní prvek. Všichni viděli, co je mi psáno (na papír to působí jako šeptání do ucha), a dokonce to mělo i efekt, že si říkali o klávesnici, aby mi také něco napsali.

Dnes to máme tak, že spustím na tabletu to strojové rozpoznání a obrazovku tabletu promítáme na televizor. Minule jsem přišel na to, že na stůl stačí položit externí bluetooth mikrofon (zabírá to méně místa).

Znakový jazyk jsem se nijak cíleně neučil, nemám s kým ve znakovém jazyce pokecat, Všichni lidé v mém okolí normálně mluví a slyší a já normálně mluvím a pouze neslyším. Občas se dostanu mezi lidi, kde se znakuje (třeba na schůzi ASNEP).

Před třemi sty lety muselo být náhlé ohluchnutí hrozné. Papír a psací potřeby byly drahé, lidé byli často negramotní… Vůbec si to nedovedu (a ani nechci) představit.

Dnešní neslyšící mají výhodu, že technologie se hodně posouvají a dost usnadňují vzájemnou komunikaci. Vznikají nejrůznější aplikace na titulky a přepis mluvené řeči. Tuhle schopnost má i většina chytrých telefonů. Co nového se na tomto poli děje? Co jsi měl sám možnost vyzkoušet?

Vyzkoušel jsem toho tuny. Já se o takové věci dost aktivně zajímám. A udělal jsem třeba i návod pro amatérská videa, aby to bylo pokud možno bez práce, za pomoci AI a zadarmiko (https://www.helpnet.cz/aktualne/titulky-za-pomoci-ai-pro-zvyseni-zhlednuti-vasich-videi-zdarma).

Líbilo by se mi totiž, kdyby tvůrci nepodléhali módním trendům a nedělali titulky, které nejsou vhodné (1-2 slova na řádku u videa nastojato), nebo které jsou spíše určeny k výuce jazyků, případně ke karaoke zábavě, například se zvýrazněním právě vysloveného slova, ale dělali titulky, když už jsou od té dobroty, že své video otitulkují, aby to byly titulky vhodné ke čtení a celé své úsilí nezabili nějakou blbostí, takže v rámci mých možností, aby se těm „kill captions“ vyhnuli.

Jedna z těch nových věcí totiž je, že vznikla spousta služeb, kde se nahraje video a ona to „otitulkuje“. A právě je zneužíván termín „titulky“ k něčemu, čemu se snad ani titulky říkat nedá (např řádky 75 znaků – to čte jen masochista.

Když se vrátím ke skrytým titulkům. Ostatně tak jsme na sebe i poprvé narazili. Byl jsi to právě ty, kvůli komu jsem všechna svá videa začala poctivě titulkovat. Jak to u nás momentálně s titulky vypadá? Když si člověk s vadou sluchu zapne televizi, jak dlouho musí projíždět kanály, než si může pustit něco, čemu bude rozumět? Zlepšuje se to?

Nevím jak kdo, třeba někdo projíždí kanály, půl hodiny přepíná mezi padesáti, mezi tím je to, co by se mu líbilo a co má titulky už v polovině (např. Všechnopárty). Ale tak to asi dělá pouze blbec. Normální je, podívat se do programu, nebo programového průvodce (EPG), kde je označeno, jestli je pořad titulky opatřen (symbol ST). S titulkováním to je tak, že komerční televize mají ze zákona povinnost titulkovat 15 % a veřejnoprávní má povinnost 75 %. Komerční se snaží zákon co nejvíce obcházet, protože je děravý a o jeho novelu usilujeme snad víc než 10 let. Například nikde není řečeno, jestli 15 % vysílacího času, nebo 15 % pořadů, takže má (když se počítají pořady) otitulkované pětiminutové počasí stejnou hodnotu, jako otitulkovaný film 90 minut. Komerční televize (zejména Barrandov) však zákon obcházejí ještě jinak. V  noci od jedné do pěti ráno, kdy skoro nikdo nesleduje televizi, reprízují dvacet let staré otitulkované seriály a tím si splní zákonnou povinnost. „Soukuppov“ tak od změny vlastníka neotitulkoval jediný nový pořad. Přitom dříve titulkovali výrazně nad rámec zákona.

Já to mám ještě jinak. Odmítám v programovém průvodci nebo na internetu rozklikávat detail pořadu, protože označení ST v hlavním přehledu u názvu pořadu má jen Prima. Z toho totiž vzniká zklamání. Dávají nějaký děsně atraktivní film, jsou na něj upoutávky, jeden se těší, rozklikne detail pořadu a ono to titulky opatřeno není. Já se tomuto rozklikávání a zklamání vyhýbám tak, že se koukám pouze na ČT. 4 kanály mi stačí – vždy si vyberu. ČT totiž titulkuje téměř vše (kromě baletu atd.) a pouze mrknu, co kde dávají, nebo to i vím (pravidelné pořady).

Už pět let sleduji pouze ČT. Samozřejmě, v rámci práce pro expertní komisi občas kontroluji titulky i  na jiných stanicích – asi tři hodiny měsíčně. A jak jsem si zvykl na ČT, děsně mě ubíjí sledování reklam, mezi kterými běží kousky filmu.

Co bys poradil lidem, kterým do života vstoupí vada sluchu? Ať už třeba rodičům neslyšícím dětí, na kterých to v prvních letech života bude ležet nejvíc, nebo lidem, kteří o sluch přijdou?

Podle mě záleží především na tom, zda vada nastane postupně, nebo náhle. Mám kámošku, která začala ztrácet sluch v době, kdy mě opustil zcela. Tenkrát nosila jedno sluchadlo. Potom dvě a po deseti letech žádné, protože už neslyšela ani ránu z děla. Za tu dobu se však naučila obstojně odezírat a já neuměl ani čtvrtinu toho, co ona. Ona tedy měla obrovský náskok, co se týče odezírání, ale já zase náskok v různém praktickém použití výpočetní techniky ke kompenzaci sluchu.

Rodičům si radit netroufám – tam také hodně záleží na tom, zda dítě už umí česky. Snad tedy jen trpělivost a přizpůsobení se potřebám dítěte. Ale to všechno ty sama víš lépe než já, když máš dceru, která neslyší. A vlastně to ani není rada, nýbrž jakési povzbuzení, protože nejhorší asi je „hodit flintu do žita“.

Co se týče dospělých, tam bych něco měl. Vykašlat se na psaní na papírky, kterých je za chvíli všude plno a musí se i luštit škrabopis. Navíc lidé neradi píší (třeba se stydí za rukopis nebo chyby) a mají tendenci zkrátit dlouhé souvětí do holé věty. Pořídit si zařízení, na kterém se dobře čte (jdou třeba zvětšit písmena a číst bez brýlí) a nainstalovat si nějaké ty aplikace na převod řeči do písemné podoby.

Rovněž je bezva, když si to nainstaluje „mládež“ do svých mobilů a nadiktují babičce, která přichází (nebo už přišla) o sluch své sdělení, místo řvaní na nedoslýchavé. Manželka, dcery, vnučky a majitel obchodu, kam chodím, to mají a kolikrát za mnou přijdou s již nadiktovaným. Navíc babička kolikrát ani nemá mobil a je zbytečné, jí vnucovat, aby se s ním učila. To potom chce sama, když vidí, jak pěkně se komunikuje.

Je něco, na co jsem se nezeptala a byl bys rád, aby zaznělo?

Nezeptala ses, jestli má neslyšení také nějaké výhody. Jasně, že má. Namátkou:

Samozřejmě, existují i nevýhody, například:

Nevýhoda je, že neslyším, když si čtu knihu. Ono se to nezdá. Ale já jsem tam s nimi v té knize a najednou, když se třeba děsně apartně a potichu plížíme s Old Shatterhandem k banditům, najednou mi jeden skočí na záda. Já se děsně leknu, rozhlédnu se, čím bych ho majznul, a ona to je vnučka, která právě přijela a plácla mě na pozdrav. 🙂

Ještě trocha filosofie. Neslyšet vůbec a skoro neslyšet je velký rozdíl. Přirovnal bych to k mobilnímu telefonu s poruchou. Když bude mít někdo rozbitý mobil, bude to v něm jenom chrchlat, display bude poškrábaný, že ani nepůjdou pořádně číst písmena, bude z toho jenom otrávený a bude toužit po dobrém. Ten, kdo nebude vůbec mobilní telefon vlastnit, bude těchto starostí ušetřen.
Nejhorší tedy podle mě je to, když někdo nosí naslouchadlo. Před domem mu kutají, ono mu v něm píská, že mu div neupadne hlava, u těch pouťových atrakcí zrovna tak, přitom pořádně neslyší to, co potřebuje… No, musí to být otrava, ani potom nemůže relaxovat při hudbě, jelikož tu pro změnu slyší špatně.
A jsme u toho. Sám, jako vystudovaný konzervatorista jsem měl k hudbě velmi kladný vztah, teď k ní nemám žádný. Často vtipkuji, že ti, kdo slyší, se potom (nebo při tom všem) celodenním rambajzu musí trochu uklidnit hudbou a částečně se touto cestou trochu vzpamatovat (ale oni o  tom neví). Já ten celodenní hluk – „zvukový smog“ nevnímám, tudíž ani netoužím po tom, abych se hudbou, či jinými příjemnými zvuky rehabilitoval.

Co ti momentálně dělá největší radost?

Že u nás v New Bubu konečně dokončili rekonstrukci vnitřních prostor Pivária a dá se tam i sednout ke stolu. Dřív se dalo sednout jen na lavičku u pokladny, jak ve filmu „U snědeného krámu“. Chodím tam nakupovat snad 10 let (není to hospoda) a mají tam 200 druhů piv.

Mějte se moc prima a nebuďte smutní, z každé blbosti. Kráťa
(a blbost je i to, když vás opustí sluch, nebo cokoli jiného)