Dno

Kapitola I

ODPUSŤ NÁM NAŠE VINY

Půl sedmé ráno. Zaměstnanec přichází a rozsvěcí. Nasazuju brýle a koukám na mobil – pár vyčítavých esemesek, co už stejně nic neřeší. Žaludek prázdný, hlava plná otázek: „Jak zaplnit den? Jak se z toho dostat?“

Obličeje kolem – bezkrevné, tupé. Vyzařují jen beznaděj. Někdo žebrá cigaretu, jiný si obléká smrduté ponožky a dává jim další cyklus. Balím jen to nejnutnější. Všechno, co mám, zamykám ve skříňce. Snídaně? Čaj a osahaná houska z Albertu. Co zbyde, jde prasatům.

Jarda vypráví, jak skončil na ulici. Přikyvujeme, aby měl klid, aby měl pocit, že někdo poslouchá. Pak se otočí a začne znova. U jiného stolu sedí důchodkyně s dospělými dvojčaty – jsou zhruba v mém věku. Kromě Jardova žvatlání je ticho. Groteskní drama existence, servírované bez ostychu.

Víra v sebe sama? Mrtvá. Dno společnosti přijalo svůj status. Neodporuje. Stačí pár pofidérních jistot: milodary, humanita, teplá postel za trochu pokory. Když se jeden z tisíce zvedne – slaví se to jako zázrak.

A já? Jsem tu. Vlastní vinou, bez alibi. Bez přátel, s batohem plným lží. Hlavně těch, co jsem si nakecal sám sobě. Dráha bezdomovce završena. Olymp dna dosažen.

Mám mobil. Na nádraží je Wi-Fi. Vypadám normálně, batoh ze mě dělá jen dalšího cestujícího. Potřebuju práci. A střechu. Je mi zle. Mám žízeň. Nemám prachy. Plazmu můžu darovat až zítra. Telefon nabitý. Peněženka prázdná. Kouřil bych. Nemám co. Možná najdu vajgla. Vysypu ho do Vážky. Je to hnus. Ale když chceš kouřit a nemáš nic – kompromisy nejsou slovo, ale způsob života.

Spařené seno chutná jako malborka.

Březen. Počasí šedé jak moje nálada. Jel bych autobusem, ale lístek nemám. Na černo? Radši ne. Když jsi v hajzlu, lidi to poznají. Z očí. Z postoje. I když nesmrdíš. Směju se hořce.

Jdu pěšky. Času mám dost. Možná najdu drobný, špačka. Pak mi to docvakne – popelník u magistrátu, plný vajglů. Cíl číslo jedna.

V batohu pár housek z charity. Voda z hajzlu – přežití zajištěno. Můžu řešit jiný sračky.

Volá Vašek. Peníze žádné, ale plný rad. Mám jít do oddlužovací poradny. Udělat si datovou schránku. Kývu, doufám, že z něj vypadnou aspoň dvě kila. Nevypadnou.

U kasáren nacházím první vajgl. Předstírám zavazování boty. V parku druhý. Mám, co potřebuji. Vážka je připravena. Kouřím jako pán. Před pár dny bych si to nedal ani do pusy. Teď? Sladká výhra.

Časy se mění.

Nádraží. Sedím, sleduju tabuli odjezdů. Hraju si na cestujícího. Fízlové? Nikde. Jen cikáni, co tu vládnou. Prodávají trávu, perník. Sem tam na mě kouknou. Vědí svoje.

Symbióza.

Já jejich prostor neruším, oni můj taky ne.

Hledám práci. Mobil funguje, dokud je Wi-Fi. Kredit nemám. Volat nemůžu. Čekám, že zavolají oni. Jedna ženská se ozve. Nabízí jatka s ubytováním, někde v díře světa. Kývnu. Slíbím, že přijedu. Doufám, že to najdu něco lepšího. Ale i tak – je to nějaká možnost. Radši jatka než charita.

Dneska poprvé losuju o postel. Krk se svírá. Pokud nevyhraju, půjdu do jiné noclehárny. Je kurevsky daleko. Není jistota, že tam něco bude. Spousta lidí jde rovnou tam. Nechce se mi bloudit v mrazu po městě.

Zintenzivňuju hledání. Každá nabídka s postelí je světlo na konci kanálu. Modlím se.

Vaška jsem nechal být. Nedal mi nic, i když jsem splnil svoje úkoly. Nesnáším ho. Posraný dvě kila. Pro něj hovno. Pro mě poklad. Čekám na zítřek. Jdu darovat plazmu. Jestli do té doby nezmrznu.

Hrál jsi si s ohněm. Tak tady máš peklo. Bez slitování.

„Když z tebe padá maso, dívej se, kdo tě porcuje.“ Řekl mi cikán ve frontě na postel. Dal mi cigáro. Dalo se s ním mluvit.

Témata rozhovorů? Počasí. Postel. Hlad. Cigareta. Nic víc.

Jatka života rvou další kus z těla. Já jen přihlížím. Hlavou mi běží jediná věc – postel. Jestli vytáhnu kartičku s písmenem pokoje a číslem postele, jsem zachráněn. Jinak ne. Fronta je dlouhá. Výherci přibývají. Nervy na skřipci. Každej se v duchu modlí. Stačí i gumová matrace. I když na ní někdo chčije, někdo ji posere. Někdo na ní umře. Pak vyženou celý pokoj.

Lepší předstírat, že chrápe. Nahlásit to ráno.

Přijedou fízlové. Sanitka. Funebráci. Drží tě tam pár hodin, pak tě vypustí zpátky na ulici. A říká se, že mrtvej bezdomovec není k ničemu.

Jdu k okýnku. Cikán, co mi dal cigáro, nevytáhl nic. Prázdná karta. Je mi ho líto. Ale ne tolik, abych mu dal tu svoji.

Stojí opodál a sleduje mě. Sahám do pytlíku. Tep mám dvěstě dvacet. V duchu se křižuju, volám mámu, babičku, všechny svaté.

Pane Bože, prosím, stůj při mně.

Papírek v ruce. Písmeno. Číslo postele. Mám ji. Vyhrál jsem. Díky, Bože. Teplá večeře. Spaní v teple. Díky. Díky.

Cikán přistupuje. Mlčky podává další cigáro. Loučí se. Odchází zkusit štěstí v jiné noclehárně. Slyšel, že tam mají ještě pět volných postelí.

Po večeři se rozkoukávám. Sleduju ostatní. Atmosféra je jiná než ráno. Připomíná večery v blázinci. Televize. Čaj. Klábosení. Občas cigáro. Tlak je pryč. Vypadá to skoro jako běžnej večer po práci.

Někdo dneska vybíral kontejnery, někdo kradl, někdo celý den hrál cestujícího.

Cestující hrajou ti s lepším oblečením. Musíš na to vypadat. Nesmíš být vágus už na první pohled. Vágus obvykle somruje. Vydělá možná víc, ale je unavenej. Teplo střídá mráz. Čekárna střídá chodník. Ostraha střídá soucit.

Popelnice jsou jistota. Děti občas vyhodí svačinu. Někdy najdeš něco prodatelného. Trochu jídla, trochu naděje.

A ti nejodvážnější kradou. Ale to už je o hubu. Smrdí to průserem.

Postel v base nechci.

Sedím. Dívám se do mobilu. Další zpráva od K.

Nemá smysl ji číst. Bla. Bla. Bla. Lhal si. Dlužíš mi prachy. Seš hajzl. Neměl si práci. Lhal si. Takhle pořád dokola.

Tyhle výčitky. No jo, ženský.

Chlap za mnou. Kouká mi do mobilu. Ucuknu. Vlastně je mi to jedno.

„Jo, ženský,“ řeknu napůl pro sebe.

Lhal jsem jí. Říkal jsem, že mám prachy. Říkal jsem, že mám práci. Nemám nic. Živila mě. Konec. Jednoduchý. Tečka.

Chlap se dívá. Mlčí.

„Seš v prdeli,“ řekne nakonec. Otočí se. Je pryč.

Koukám, kde je.

Věnuju se mobilu. Snažím se odpovědět. Radši jsem vůbec neměl psát.

Bla. Bla. Bla.

A už mě sere!

Do prdele, já vím, že jsem to posral!

Co by měla říkat moje bývalá žena? Tam jsem to posral taky.

O kluka jsem přišel. Lhal jsem jí. Stejně jako K. Stejné lži. Vymyšlené práce. Lidi. Dokumenty. Celý svět vystavěný na podvodu.

A přitom… co to dalo práce.

Cukne mi koutek. Cynický smích.

Jsem dobrej. Ale asi ne dost.

Vždycky to prosákne. Nakonec.

Duševní meltdown.

Nemám sílu psát zprávy. Nakonec napíšu jen: „Dobrou noc.“

Přichází další chlap.

„Máš cígo?“

„Nemám.“

„Jsem Josef.“

„Honza,“ odpovídám.

„Dluhy? Basa?“ ptá se.

„Dluhy.“

„Ty máme všichni,“ říká Josef.

Josef odchází na pokoj.

Jdu si pro čaj.

Hrozná jídelna. Umakart kam se podíváš.

U jednoho stolu chrápe ženská. Bezďácká miss. Stará prostitutka. Blond. Kozy po třech dětech. Zuby jak noty na buben.

Vedle ní mladík. Asi její koloušek.

Když stará stodola chytí…

Trochu se usměju.

V televizi běží sračky. Lidi ztichli. Uvolnění střídá tupost. Výrazy prázdné. Únava. Beznaděj. Umakart.

Vrznutí židle. Někdo vstává. Mumlá.

Zvedla se miss.

Takhle dopadnu?

To už je konec?

Smrdí tu stará polívka. Smrdí to jak sračky.

Špinavý talíře. Posraný hajzly. Uklízečka si prozpěvuje.

Lepší tam nechodit.

Koukám na miss. Koloušek zmizel.

Po flašce vodky by byla hratelná.

Houmlesácká mrdačka. To by bylo terno.

Na venerologii jsem ještě nebyl.

Na zdi pravidla.
Desky na vysvědčení.
Symbol úspěchu.

Čte to vůbec někdo?

Nemáš chlastat.
Nemáš fetovat.
Máš bejt čistej.
Nemáš krást.
Nemáš ponocovat.

Máš právo odejít.
Nemáš právo na postel.
Když nemakáš.

Kdo nepracuje, ať nejí.

Uklízečka skončila.
Hajzly jsou čistý.

Spíš metaforicky.

Dej mi šanci.
Chci to napravit.
Odpusť mi moje viny.

Prosím Boha. V posteli.

Okolo smrdí další muži.

Byl jsem ve sprše.
Nemám ručník.
Půjčili mi takovej ten z fabriky.
Co býval vždycky u umyvadla.
Na kohoutku.
Síťka s mýdlem.

Vlhkej vzduch ze sprch.
Zamlžený zrcadlo.

Na hajzlu se válí buchna.
Použitá.
Mrdka feťácká.
Nic nenechal.

V duchu se směju.

Při usínání myslím na matku.
Co by mi asi řekla?
Nebo babička.

Na dědu radši nemyslím.
Ten by se jen hořce zasmál.
„Tak to vidíš, Jéňo…“

Je mi do pláče.
Krotím se.
Tady se slzy nenosí.

Ze tmy se ozve tuberácký chrchel.
Snad má ještě kyslík.

Spánek nepřichází.
Snažím se myslet pozitivně.

Postel mám.
Hlad ne.

Vidím dům.
Tučný konto.
Plnou lednici.
Žádné problémy.

Sny jsou svině.