Článek
Půlnoc. Koukám do stropu. Vedle mě spí manželka. Nemůžu zabrat a myslím na dokončení rukopisu. Nakonec vstanu a mířím do kuchyně. Jsem nahý.
Lednice je maják v temnotě.
V kuchyni ji máme hned za dveřmi. Pomalu ji otevřu a ohlédnu se za sebe. Za stolem sedí chlap. Něco píše. Buřinku má na stole, kolem něj se povaluje hromada papírů.
Kafka.
Přešel mě hlad. Je to tady. Prdlo mi v kouli. Kafka zvedne hlavu od papíru, podívá se na mě a do ticha se zeptá:
„Nemáte sirky?“
V šoku se zmůžu jen na: „Nemám. Na co je chcete?“
„Já něco dokončil a chci to spálit.“
„A proč?“
„Nepřijde mi to dobré. Něco napíšu a radši to spálím.“
„Jo, to nám říkali na střední.“
„Nevím, co je střední. Prostě to chci spálit. Bojím se ostudy.“
„Ostudy?“
„Ostudy a výsměchu. Co to píše? Ať radši dělá něco jiného. Takhle o mně smýšlí.“
„Taky píšu. Znám to,“ odpovídám mu. „Nejradši bych smazal všechno, nikdy to není dost dobrý. Desetkrát všechno přepisuju.“
„A vy doma nemáte sirky?“
„Já to nepálím ani nemažu. Jen to dopíšu. Pak na to nekoukám. Bublá ve mně zlost že jsem napsal kravinu. Pár dní o tom dumám. Nesnáším ten text. Po chvilce mi to nedá. Otevřu ho a na každém řádku něco je. Ubírám a zase ubírám. Zavřu to a za pár dní znova.“
„Já to napíšu a pálím. Mám tuberkulózu a je mi zima.“
Pomyslím si něco o nízké výhřevnosti textů a vytáhnu topení na větší stupeň. Radši zatopit než vyhořet. Chci si vzít z lednice pivo. Tohle bude na dlouho. Otevřu lednici.
Hašek.
Vyházel celý obsah lednice na podlahu a dere se ven. V ruce má moje pivo, chrastí sirkama a jde ke Kafkovi.
„Tak to spal, když se tak bojíš ostudy,“ natahuje ruku se sirkami. „Tak honem. Udělej s tím rychlej proces.“
Kafka si je bere. Než k němu dojdu, škrtne. Zapálí všechny papíry a zmizí s nima.
Hašek se otočí na mě.
„A je pryč. Já z ostudy žiju celej život,“ podává mi rozpité pivo a pokračuje: „Tak ty říkáš, že jsme stejná krevní skupina?“
Vytáhne z kapsy láhev rumu. Sotva ji otevře, přihne si a podá mi ji.
„A rysku, kamaráde,“ ukazuje kam až mám upít. Vůbec se mi do toho nechce. Komu smrdí rum, tomu smrdí práce.
„Já už to mám za sebou. Nechci dopadnout jak ty. Nebo jak ten Pocmrda z Nesvačil. Jeho žena byla dcerou hajnýho a měla ráda vůni borovičky. Její táta ji pálil v hájovně a ona tu vůni měla odmalinka ráda. Sama nepila. Vždycky nechala otevřenou láhev v kuchyni a Pocmrda jí na to chodil. Celej život si myslela, že se vypařuje. Jednou ulehl a nebyl. Játra.“
Hašek se směje na celou kuchyň.
„To je dobrý, to si musím napsat,“ vytáhne blok a tužku. Rum položí na stůl. Sotva udělá první čárku, začne se ztrácet. Z jeho mlhy se vynořuje stín. Kocour skočil na linku a sleduje.
Stojí přede mnou. Mýtus. Legenda. Uhrančivě mě pozoruje. V úžasu přicházím o řeč. Podává mi ruku.
„Hemingway.“
„Kolotočář,“ představím se. Nadechuji se k další řeči, ale on mě zarazí.
„Nemluv. Moc slov škodí.“
Začne procházet po místnosti. Přijde ke kocourovi. Bere ho do náruče. Hladí ho. Vypadá jako padouch z bondovky. Kocour spokojeně přede. Na co asi myslí?
Noční ticho. Z okna jsou vidět hvězdy. Pod stromkem dárky. Hemingway přivře oči stejně jako kocour a otočí se k oknu. Náhle promluví:
„Vánoce. Všude klid. Proč nespíš?“
„Nemůžu usnout. Moc myšlenek.“
„Moc myšlenek. Moc slov,“ vynese mantru.
Kocour mu seskočí z náruče a odběhne do ložnice.
Hemingway dojde ke stromku.
„Stále dokola. Vánoce. Koledy. Ticho. Další rok znovu. Celoroční cesty ke stejnému cíli. Cesty a prach na nich.
Špína ulpí na všem.
Není úniku.
Oprašíš se.
Jdeš dál.“
Sáhne do kapsy. Vyndá propisku a položí ji na stůl.
Cukne koutkem na místo úsměvu, vezme si láhev po Haškovi a zmizí.
Kocour se vrátil a tře se mi o nohy.
Vedle v ložnici spí žena.
Je hodina po půlnoci.
Padají mi oči.
Chci spát.
Veselý Vánoce
