Článek
Tfuj ty vole. To bylo o fous.
Balím si věci z charity.
Jogín dostává slíbenou částku, natáhl ruku jak Cháron. Jenže z týhle lodičky já utíkám.
Tak s bohem Jogíne, ty převozníku přes řeku marnosti.
Jogín zírá, neslýchá to často. Radši se neotáčím.
Po cestě potkávám Miss s Kolouškem.
Mlčky se pozdravíme. Každý pokračuje vlastní cestou.
Zrychluju krok. Jako sprinter. Po obrně. Krotím svou touhu po běhu, vědom si své důstojnosti bezdomovce. Tady se běhá jen za žrádlem.
Ostrou chůzí krotím emoce.
Přes šero všechno hraje barvami.
Na zastávku přichází babizna.
Vše měří pohledem domovní důvěrnice a ukládá do hlavy, co vidí.
Šmíračka, co smrdí kočkama, na vlasy použila šampon z vyjetýho oleje.
Popojde houpavou chůzí, špinavá sukně, kabát od ptačích hoven.
Čarodějnice.
Hypnotizuje víko kanálu jako kdyby něco hledala.
Klíče?
Bydlení?
No co. Je tam teplo, můžeš přijít nalitej, smrad menší jak v charitě, pravidla tam nejsou. Občas spadne drobák, klíče, vajglů co hrdlo ráčí a nájem platit nemusíš.
Dostupný bydlení pro všechny. Ještě to zkoušet nebudu, radši ubytovnu.
Silnice má lepší repertoár. Fabie, Oktávka… Autobus.
Sotva vstoupím, řidič zavře dveře. Autobus sebou trhne a odjíždí. Přemýšlím nad trasou, novým bydlením a prací. V ruce žmoulám lístek.
To nejhorší je snad za mnou.
Pane Bože, prosím dej mi sílu to neposrat.
Rouhač se modlí.
Jak jsem pohrdal.
Teď je mi dobrej.
Autobus kodrcá k ubytovně, je to kostka uprostřed sídliště.
Hilton to nebude, ale vypadá čistě. Žádnej Jogín. Ani Packa.
Občanku! Houkne vrátná z okýnka. Opíše si údaje, podá klíč a ukáže cestu.
Jinej vesmír.
Čtyři stěny.
Stůl a židle.
Vlastní postel.
Vybalovat ještě nebudu. Lehám si na postel.
Hezkej strop.
V pondělí do práce.
Konec první části
