Článek
Ticho po nehodě protíná zvuk padajícího šroubku. Několikrát se odrazí od asfaltu, končí na poli u silnice vedle blatníku. Auto povalené na střechu pomalu doutná. Druhé auto je obtočené kolem stromu. V dálce řidič vypadá jak kdyby spal. Zblízka bys viděl, jak mu volant zdeformoval žebra. Snad už o tom nevěděl. Nestažený pás naznačuje, že to byl mžik. Rychlej konec.
Náraz.
Světlo.
Tma.
Smrt.
Najednou si tuhej. Copak asi řekne máma, až jí to přijdou říci? Co bude dělat?
Nejspíš si z toho sedne na zem.
Dá ruce přes pusu.
Ne, to nemůže bejt pravda, to bude nějakej omyl. Okamžitě si vybavíš její zoufalý hlas.
Do chodby přichází otec. Na sobě trenky, na tílku svačinu z fabriky. Dívá se do dveří a vidí policisty. Na zemi plačící žena.
Co se tady děje? Sleduje policisty, kteří mají strnulé, účastné tváře. Plačící žena se v sedě obrací, nekontrolovatelně pláče. Mírně roztáhne prsty, aby jí bylo rozumět. Zoufale cedí jméno zemřelého. Matka se zajíká, mlátí pěstí do podlahy. Došlo mu to. Přikleká si k ní, objímá ji, utěšuje, slzy mu tečou po bradě, do tílka přidávají další fleky. Policajtka neví, jestli chce obejmout nebo panáka. Kouše se do rtu při pohledu na plačící spletenec těl. Kolega už to párkrát viděl. Vždycky stejná reakce.
O dva bloky domů dál se Hanka snaží dovolat příteli.
Volaný účastník je dočasně nedostupný.
Zkouší tchána. Telefon vyzvání, nikdo ho nebere.
Rodiče už stojí na nohou a vstřebávají první vlnu šoku. Někdo z nich musí na identifikaci těla. Otec bere bundu, nechává matku s policistkou a odchází s jejím kolegou. Začne zvonit telefon. Bere ho z botníku a jde k výtahu. Při pohledu na displej se mu sevře hrdlo. Volá Hanka. Položí ho. Ve výtahu následuje další zvonění. Hanka nervózně přešlapuje, do hlavy se jí vkrádá tušení něčeho zlého. Plyšový medvěd z jejich první schůzky se směje na nočním stolku.
Znovu volá, stále je nedostupný.
Po druhém zvonění otec bere telefon. Mluví hlasem, co nezná. Po slovech nehoda a smrt pokládá telefon na prsa. Drží ho křečovitě. Mobil místo medvídka.
A potom.
Rakev.
Opona.
Dohraje písnička, co si nechtěl.
Účastníci pohřbu otřou slzy.
Podají ruku na důkaz účasti.
Medvídek se směje.
Otec s policistou míří na patologii.
Zvoní na zvonek, dveře zabzučí. Otec se nadechne. V místnosti jsou tři pitevní stoly. Zašedlé kachličky se lesknou a do nosu mu vleze nepříjemná sladká vůně kombinovaná dezinfekcí. Doktor odhrne bílé prostěradlo. Zírá na syna, má klidný výraz. Jako kdyby spal. Drží slzy, potvrzuje identitu a chce pryč z toho pekla. Policista ho podpírá a odvádí pryč.
Hanka v pokoji pláče.
Myslí na poslední společný večer. Vidí ho, jak odcházel, v ruce klíče od auta. Plánovali dovolenou u moře, chtěla se vdávat.
Medvídek se směje.
