Článek
Půl sedmé ráno. Budíček jako vždy.
Koukám do rohu, odkud v noci zněl tuberácký kašel.
Ty vole – on žije. Mokrá peřina vylučuje, že by blil na hajzlech; tenhle by se odchodem nezdržoval.
V koupelně pár čistějších týpků, podle hovoru jdou na brigádu.
Mezi nima smažka – žlutej svetr, zuby ještě žlutější. Teda, co z nich zbylo.
Hnáty mu smrděj víc než zdejší čaj; občas mám pocit, že v tom čaji louhujou mrtvolu. Pachuť je příšerná, ale když máš žízeň…
Smažka si sedne vedle mě. Hrabe se v iPhonu, marně shání nabíječku.
Tady? V charitě? Radši to schovej, někdo by tě pobodal jen za kryt.
Z umakartovýho stropu upadne kus barvy a skončí v čaji starší ženský.
Cukne mi koutek. Ten čaj už nejde zkazit.
Baba ale spouští hysterii – řve na personál, listuje igelitkou, jako by v ní hledala nápovědu. Chvilka ticha, pak další výpad. Nenávistná charitní kobra.
Zdejší zoo má pochybnou úroveň. A já mezi nima. Snídaně šampionů ze včerejšího večera.
Mám na spěch. Zběžná kontrola skříňky. Zapínám bundu.
„Máte chvilku?“ ptá se charitní jogín. Neodporuju.
„Dlužíte čtyřicet korun za tuhle noc.“
Slíbím, že dluh uhradím. V ruce drží mokrou peřinu od tuberáka. Snad to aspoň vypere.
Ve dveřích do mě vrazí Miss s Kolouškem. Drží se za ruce, jemu raší chmýří na bradě.
Venku zima, šedivo, housky a voda v kapse, bez cigár, děravá ponožka.
Všichni mě serou. Tohle umakartový království je vrchol mý zpustlý existence – ale furt lepší než pod mostem. Tady se tuberák pochčije do peřin; pod mostem by pochcal tebe.
„Ty sráči! Koště jedno zkurvený!“
Před charitou se hádají dva invalidi. Sourozenci to nebudou. (Dík, Bondy.)
„Vrať mi, kurva, to cigáro!“ huláká Packa.
Packa nemá ruku od zápěstí – kdysi si hrál s výbušninou. Menší, světlý vlasy, dvoudenní strniště.
Druhej je vozíčkář. Packa ho přetáhne pahýlem po hlavě.
Zaduní to, jak když klacek trefí sud. Vozíčkář couvá: jednou rukou svírá lebku, druhou se marně odráží.
Groteska jak vystřižená z Chaplina.
Nechtěl bych Packovi dlužit. Kukuč vraha, rána na dosah.
Na zastávce Miss s Kolouškem. Koloušek telefonuje. Chci zaslechnout hovor, ale přijíždí autobus.
Sednu si úplně dozadu: všechny mám jak na dlani a krytá záda, to já rád.
Nikdy nevíš, kdo tě sejme – revizor, exekutor, věřitel. Věřitel – od slova věřit. Cynický škleb místo smíchu.
Pobav sebe. Na ostatní ser.
Stará ženská dobíhá, autobus už se rozjíždí. Zuřivě mává holí – smůla.
Řidič: bezvýrazný čtyřicátník, řídké vlasy, košile umaštěná od svačiny. Na palubce fotky dvou dětí.
Z repráků mu hraje Ode to My Family od Cranberries.
Taky jsem měl rodinu.
Hudba mi přetne žaludek a vytáhne vzpomínku, jak jsem o ni přišel.
Listopad. Hraju si se synem, čekáme na ženu ze služebky.
Na zátylku pálí divný pocit. Tlak v břiše, jak před premiérou.
Snad se dneska nebude hrát Bouře.
Auto zarachotí na dvůr. Vidím ji z okna: květované šaty. Klíče chrastí, kroky na schodech počítám jako metronom.
Dech se krátí, hlava tepe.
Sedne si k nám, pohladí syna. Podívá se mi do očí:
„Honzo, já vím všechno.“
Ticho.
Premiéra.
Premiéra sráče.
Kostky byly vrženy.
„Mám se sbalit a odejít?“
„Jo. Bude to lepší pro všechny.“
Vyrovná přede mne poslední dva litry.
Jo, dva litry. Hodily by se.
Písnička dohraje, vzpomínka pořád běží dokola. Bla bla bla v hlavě.
Radši čumím na cestu. Za dvě zastávky výstup.
Miss s Kolouškem asi mířej na nádraží.
V uličce matka, co nezvládá vlastní potomstvo: její bipolární expres právě jebe děcko za píčovinu.
Holčička sedí a brečí.
Matka spokojená – může zpátky čumět do mobilu.
Zavřu oči. V hlavě se perou poslední dny: lži, dluhy, charita.
Myšlenky se usadí jak žiletky – a rozřežou mozek na krvavej koktejl.
Ty vole, já se z toho zcvoknu.
Zahnat to? Říká se, mysli na něco trapnýho.
Trapný? Stačí celej můj život. Koutek mi škubne.
Bus sykne ke stanici. „Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají.“
Vyskočím ven dřív, než mě ten pojízdnej ústav semele i s kostma.
Cesta do plazma centra nudí.
Spořádaní, slušní. Jasně – teď už seděj v kanclu a budujou lepší zítřky.
Pro sebe, pro šéfa, pro děcka.
Všichni mají doma sračky.
Vybereš si program „přetvářka“ a na sockách vypadáš jak ideální rodina.
Nikdo neřeší, že jsi ženu před focením preventivně proplesk‘, aby nevyskakovala.
Ona pak tajně chlastá a drží to jen kvůli dětem.
Vítězí forma nad obsahem.
Doba postfaktická – mor, co nakazil i mě.
Taky jsem hrál šťastnýho otce. Otce roku.
U každý fotky jsem si říkal – jak dlouho mi to ještě projde.
Lhát, že chodíš do práce, je stejně náročný jako do ní chodit.
Každej večer padneš nervama na hubu.
Celej den žiješ ve strachu, kdy to praskne.
V posteli si říkáš – uf, dneska to vyšlo.
Nevěřit fotkám. Jen pozlátko.
Falešný pozlátko pro ostatní.
Jako tohle plazma centrum.
Krev za cash. To by si mohli dát na ceduli venku.
Všichni dělají, že to tak není.
Čekárna: dvě sestry a pět hladových kšeftařů – dva studenti, matka na mateřský furt na telefonu, plačící paní a já.
Pohled na plačící ženu mě z míry nevyvede. Asi chtěla „pomáhat“.
Pomáháš?
Hovno.
Vem plazmu.
Vrať krev.
A zaplať.
Hodina nepohodlí za devět stovek.
Nebo prostě nedala dost plazmy. Teď bude mít asi hlad.
Snad tuhle nemoc nechytím – je to páteř mojí ekonomiky.
„Jste napitej?“ zasyčí sestra.
„Jo.“
V břiše jen voda. Močák drží silou vůle.
Usměje se a zapíše mě do pořadníku.
Odběr je jak kolbenka na dobro.
Sedneš do křesla.
Velká dutá jehla.
Protne kůži.
Protne žílu.
Au.
Dneska to sestře moc nejde.
Zapne separátor a otupěle odejde.
Připojí se jako mravenec k ostatním.
Někdo pouští telefon nahlas a má potřebu sdílet s ostatními své nevšední zážitky.
Sestry kmitají, dělnice plazmatickýho mraveniště.
Místo vajíček – infuze a pytle odebraný plazmy.
Je to jako v DM. Tady jsem člověkem.
Žádný losování o postel.
Žádná charita.
Žádnej Packa, kterej chce svý cigáro.
Žádnej jogín, co chce čtyři pětky za nocleh.
Jen ty.
Hezký sestry.
Jiný lidi.
Čistý hajzly.
Ale znáš to.
V kočáře jako za vozem.
V hlavě si radši skládám plán.
Oběd.
Nádraží.
Hledání práce.
…Práce?
