Článek
Občasník
Když už jednou člověk žije bez lži, hrozně se mu uvolní mozková kapacita. Nemusíte si pamatovat detaily každého hovoru, aby člověk navázal a dál na sebe tkal pavučinu lží, do které se stejně chytí. Mě se uvolnila po tom, co jsem si dokázal přiznat, že žiju špatně. Že dělám lidi nešťastnými.
Pokud nikoho nemáte, teprve potom poznáte, co ve vás je. Člověk je tvor stádní. Když přijdete do stáda, chvíli trvá, než si na vás stádo zvykne, podvědomě vás odhání a testuje, jak moc mezi ně chcete. Tady se to láme. Tedy pokud se nechcete s ostatními navzájem ujišťovat, jak je na vás osud zlej, a že vy vlastně za to nemůžete, sedět na nádraží a čekat, než si přijde Zubatá.
Nebo je druhá cesta.
Vzdor.
Vzdor svému dosavadnímu já.
Vzdor proti vlastní blbosti.
Vzdor pohodlnosti.
Vzdor lžím.
Vzdor přetvářkám.
Navzdory sobě, zpívej konečně jinak.
Balada prostopášná.
Jak od Villona.
Metafora mého dosavadního bytí.
Ač falešně znáš v kostky hráti…
Zbavit se lži je bolest. Proces, při kterém je člověk sám obviněným, žalobcem, soudcem i katem.
A soudíš se sám.
Z nejtěžších zločinů.
Proti společnosti.
Proti víře.
Proti rodině.
V soudní síni se rozhostilo ticho. Popravte ho!! Řve lůza z balkonu.
Žalobce si vychutnává prchavý moment triumfu.
Soudce zavírá desky. Podívá se na porotu. A odchází. Gilotina se staví na náměstí.
A tvůj vnitřní Robespierre se vzpouzí popravě.
Revoluce požrala své dítě.
Dítě lži.
Dítě pohodlí.
Dítě sebeklamu.
Vnitřní Evu prosím o nové jablko poznání.
Skládá mi ho do rukou.
Ukusuji. Plod poznání mě vyhání popravou z Ráje lží.
Tady už není strach. Jaký si to uděláš, takový to máš.
Kdo lže, ten se bojí.
Následky si nesete. Svědomí, sebevědomí, sebeúcta. Všechno v prach.
To se blbě vykořeňuje a ještě hůř obnovuje.
Rád bych psal víc. Ale s časem je to horší.
Po letech flákání se snažím svou práci dělat poctivě. A flákám psaní.
Při psaní třetí kapitoly mi leze do hlavy tato část textu.
Asi ADHD, nebo prokrastinuju tím, že při tvorbě textu začínám škrábat jiný.
Napadlo mě věnovat jí svůj vlastní prostor. Jako nepravidelný sloupek.
Jsem nesmírně poctěn, že je tady 33 čtenářů, z toho jsou jen dva moje účty.
Bylo zábavné sledovat statistiky na Redditu a reagovat na komentáře. Z toho vznikl nápad založit si BuyMeCoffee.
Že bych vás trochu podojil…
Ale já vlastně za to žádné prachy nechci.
Ne že bych jich nechtěl víc, ale pravidelný příjem mám.
Na tenhle kolotoč se mi nechci úplně lézt.
Mám pocit, že si potom lidé kupují kousek ze mě. A já nechci.
Přečti si. Ulož. Pokud se ti to líbí, napiš.
Kdybych vybíral na knihu, tak se ozvu.
Rozhodnutí, že budu publikovat pouze na tomto médiu, bylo celkem jednoduché.
Slušný počet čtenářů v zádech je ten nejlepší motor.
A chci, aby to bylo poctivé, bez kompromisů na kvalitu textu.
To je od teď má hlavní metrika.
Žádné termíny.
Nejsem korporát.
Předpokládám, že ani moji čtenáři neuvažují jako korporát.
Pokud je to dobré, své čtenáře si to najde.
Pokud ne.
Ať to jde do kopru.
Jako všechno, co nestojí za nic.
Třetí kapitola bude, jen se mi dnes myšlenky zatoulaly jiným směrem. Nemohl jsem je usměrnit.
Proto ten sloupek.
Díky, že mě čtete,
Kolotočář.
