Neplatnost úvěrových smluv z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele

Výsledkem naprosté většiny meritorních rozhodnutí finančního arbitra je konstatování neplatnosti uzavřených úvěrových smluv, které jsou u finančního arbitra napadeny.

Výjimku představují ty případy, kdy je řízení před arbitrem uzavřeno smírnou cestou, na základě dohody mezi poskytovatelem úvěru a spotřebitelem. Bohužel musíme konstatovat, že dohody jsou poskytovateli úvěrů uzavírány především z důvodů ochrany vlastní reputace a nikoli uznání nesprávného právního postupu. Z této situace pak těží skupina právních kanceláří, které si na řízení před finančním arbitrem, pod zástěrkou ochrany práv spotřebitelů, založili velmi výnosný byznys, který je ne vždy ve prospěch jejich klientů. Finanční arbitr jim v tom svou rozhodovací praxí, která je založena na ryze formálním výkladu práva, bez zohlednění jakýchkoliv konkrétních okolností případu, velmi napomáhá.

V budoucnu by důsledkem tohoto postupu mohlo být narušení celého trhu s bankovními i nebankovními úvěry, který se po výrazném omezení lichvářských praktik v nedávné minulosti velmi stabilizoval a stal se pro spotřebitele, při zachování dostatečné opatrnosti, relativně bezpečným a transparentním. Naopak by mohla posílit šedá zóna nikým nekontrolovaných a v podstatě nelegálních poskytovatelů úvěrů, faktických lichvářů, kteří půjčují peníze bez jakékoli regulace a pravidel. Na tento fakt dlouhodobě upozorňují nebankovní instituce, které naopak musí splňovat přísná pravidla a regulace jejich podnikání se neustále zpřísňuje.

Klíčovou otázkou v rámci současných sporů před finančním arbitrem se stává posouzení otázky správnosti postupu při prověřování úvěruschopnosti spotřebitele ze strany poskytovatele úvěru. Prověřování úvěruschopnosti spotřebitele je jedním z prostředků, jak dosáhnout principu odpovědného půjčování, který je zakotven ve směrnici 2008/48/ES[2] (dále jen „Směrnice“). Smyslem odpovědného půjčování je pak dosáhnout situace, kdy úvěry budou poskytovány způsobem, který současné chrání jak spotřebitele, tak i finanční instituce poskytující úvěry před nadměrným rizikem a nežádoucími dluhovými závazky.

Cílem směrnice není tedy jen jednostranná ochrana spotřebitelů, ale také zajištění stability a zdraví finančního systému, což přispívá jak k prevenci finančních krizí, tak i k nadměrnému zadlužení jednotlivců. Jen tak může být vytvořen finanční trh, který poskytne dostatečné konkurenční prostředí, který je vždy prospěšný spotřebitelům.

Současná rozhodovací praxe, nehledě na diskutované případné legislativní změny mají velký potenciál trh s bankovními i nebankovními úvěry opět rozvířit, což jak ukazuje praxe ze zahraničí, nemusí být vždy pozitivní ve vztahu ke spotřebitelům.

Situace u našich nejbližších sousedů na Slovensku jednoznačně demonstruje, jak neúměrné zpřísnění podmínek na úvěrovém trhu vede ke snížení konkurence na trhu, následné zdražení úvěrových produktů a vytvoření podmínek pro vznik neregulovaného trhu lichvářů. Přehnanou snahou o ochranu spotřebitelů se naopak podmínky pro spotřebitele mohou výrazně zhoršit, a to paradoxně právě pro ty nejchudší, a tedy lichvou nejohroženější. Příliš přísně nastavené podmínky, tak výrazně omezují přístup k úvěrům.

Základem pro posuzování úvěruschopnosti je čl. 8 Směrnice, v němž je zakotvena povinnost členských států zajistit, aby věřitel před uzavřením úvěrové smlouvy posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to jednak na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele anebo na základě informací vyhledaných v příslušné databázi.

Čl. 8 Směrnice je pak do českého právního řádu transponován prostřednictvím § 86 zákona o spotřebitelském úvěru[3], dle kterého má poskytovatel úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

Ani jedno z těchto ustanovení nedává poskytovatelům úvěru dostatečně konkrétní a přesný návod, jak při prověřování úvěruschopnosti postupovat. Bohužel tento postup nevyplývá ani z bohaté rozhodovací činnosti finančního arbitra, který ve svých rozhodnutích nevymezuje příklady dobré praxe a správných postupů, ale naopak pouze k negativnímu hodnocení kroků učiněných poskytovateli úvěrů. Nedávají tedy poskytovatelům úvěrů žádné vodítko, jak mají správně postupovat v budoucnu, což je u takto neurčitě uchopených norem, jako je právě čl. 8 Směrnice i § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, velký problém.

Důsledkem konstatovaných porušení těchto neurčitých pravidel ze strany poskytovatele úvěru je následně konstatování neplatnosti uzavřené smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. V rozhodovací praxi finančního arbitra je pak neplatnost konstatována nejen u smluv běžících, ale také v případech, kdy jsou napadeny smlouvy již splněné.

Touto otázkou se zabýval soudní dvůr Evropské unie ve svém rozhodnutí C-755/22[4] kde potvrdil, že čl. 8 a čl. 23 (sankce za porušení čl. 8) Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.

Na první pohled tak dal Evropský soudní dvůr spotřebitelům potažmo finančnímu arbitrovi do rukou velmi nebezpečnou zbraň, kterou je bez větších problémů možno zpochybnit téměř kteroukoliv uzavřenou smlouvu o spotřebitelském úvěru, a to nejen ty, které jsou nebo by měly být plněny, ale i ty, které již splněním zanikly.

U splněných smluv, u kterých bude rozhodnuto o neplatnosti, může spotřebitel žádat vydání bezdůvodného obohacení, tedy všech finančních prostředků, které byly poskytovatelem úvěru od spotřebitele přijaty nad rámec poskytnuté jistiny (např. úroky, úroky z prodlení, náklady na uplatnění pohledávky, smluvní pokuty atd.). Bezdůvodné obohacení může být požadováno[5] maximálně za 10 let, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo. Potenciálně se tak otevírají stavidla obrovskému počtu návrhů a obrovských finančních ztrát bankovních i nebankovních institucí, které se musí zcela logicky promítnout do přístupnosti a ceny úvěru.

Výše uvedené závěry však nelze interpretovat takto zjednodušeně. Není možné, bez dalšího, z nedostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele automaticky dovodit neplatnost úvěrové smlouvy. Vždyť i samotný § 86 zákona o spotřebitelském úvěru hovoří o tom, že poskytovatel úvěru neposkytne spotřebiteli úvěr tehdy, pokud z výsledku posouzení vyplývá, že jsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet. Z této formulace Nejvyšší soud České republiky dovodil[6], že pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel v procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Pokud tedy například spotřebitel úvěr splatí a vyjde-li následně najevo, že věřitel při procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

Z uvedeného pak jednoznačně vyplývá, že ze samotné skutečnosti, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele, nelze dovodit takové porušení povinnosti ze strany poskytovatele úvěru, které by automaticky vedlo k neplatnost smlouvy o úvěru. Naopak podle citovaného rozhodnutí musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (resp. že mu neměl být poskytnut). Právní posouzení věci odvolacím soudem, který neplatnost smlouvy založil výlučně na porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost, aniž vzal v úvahu, zda byl schopen splatit úvěr (což nebylo nijak zpochybněno), je neúplné, a proto nesprávné.

Hlavním důvodem neplatnosti není tedy nedostatečné prověření úvěruschopnosti jako takové, ale skutečnost, že v důsledku nedostatečného prověření úvěruschopnosti byl tento poskytnut někomu, komu poskytnut být neměl. Cílem zjištění neplatnosti smlouvy totiž nesmí být sankcionovat poskytovatele úvěru, ale především chránit spotřebitele před nadměrným zadlužováním. Je-li spotřebitelem úvěr řádně splacen a není-li v jeho důsledku spotřebitel zatažen do dluhové pasti, je prohlášení neplatnosti splacené úvěrové smlouvy pouhou sankcí pro poskytovatele úvěru, že nesplnil nekonkretizované povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru. Spotřebitele takový výklad žádným způsobem nechrání. Naopak se stane pouze a jen dalším nástrojem, který naruší úvěrový trh a potvrdí dlužníkům, že smlouvy se dodržovat nemusí. To ale zcela jistě nebylo záměrem ani zákonodárce evropského ani českého.

Spojením výkladu čl. 8 a čl. 23 Směrnice Soudním dvorem[7] a výkladem ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ze strany Nejvyššího soudu České republiky[8] docházíme k závěru, že není vyloučeno, aby byla na základě nedostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele prohlášena za neplatnou také smlouva, která již byla spotřebitelem splněna, ale pouze za předpokladu, že bude postaveno na jisto, že spotřebitel v době uzavření takové smlouvy nebyl schopen úvěr splácet.

Nejvyšší soud České republiky se tak přiklání k materiálnímu chápání pojetí principu zkoumání úvěruschopnosti, který bere v potaz skutečný účel ochrany spotřebitelských práv, kdy je spotřebitel chráněn tehdy, pokud mu byl poskytnut úvěr, ač mu poskytnut být neměl, na rozdíl rozhodovací praxe finančního arbitra, která naprosto formálně kontroluje dodržování nejednoznačně stanovených postupů a pravidel při posouzení úvěruschopnosti, bez ohledu na individuální posouzení osobnosti klienta a konkrétní situace, za které je úvěr poskytován.

Neplatnost úvěrových smluv se již také stává předmětem rozhodovací praxe soudů, které posuzují pohledávky v rámci incidenčních sporů během insolvenčního řízení[9]. Prvostupňové soudy zde přebírají rozhodovací praxi finančního arbitra.

Uvedený postup však může velmi rychle narazit právě na aktuální výkladovou praxi Nejvyššího soudu České republiky, který se přiklání k materiálnímu pojetí úvěruschopnosti a zpochybňuje tak dosavadní, čistě formalistickou rozhodovací praxi finančního arbitra. Jednoznačně tak hrozí, že budou v insolvenčních řízeních narůstat neúspěšné incidenční spory, které nejen, že způsobí nedůvodné průtahy v insolvenčních řízeních a neodůvodněné prodlení v uspokojení oprávněných pohledávek věřitelů. Současně může vyvolat také značnou nejistotu ve stanovení očekávané míry uspokojení věřitelů, což se ve svém důsledku může promítnout v komplikacích s posuzováním řádného splnění podmínek v oddlužení ze strany dlužníků. Je totiž nutné vzít v úvahu, že incidenční spory mohou trvat výrazně déle než samotné plnění splátkového kalendáře.

Autor: Lukáš Pachl

Zdroje: