Skutečně může zůstat odměna insolvenčního správce v insolvenčním řízení neuhrazena?

Odměny insolvenčních správců jsou častým předmětem diskusí mezi odbornou veřejností. Celý systém výkonu činnosti insolvenčních správců je dlouhodobě katastrofálně podfinancovaný, řada správců reálně uvažuje, že ukončí svou činnost. Většina insolvenčních správců již v tuto chvíli není schopno se živit pouze výkonem této činnosti a hlavním zdrojem jejich příjmů, které dotují výkon činnosti insolvenčních správců se stává jiná odborná činnost, zejména v advokacii.

To vše je důsledkem mnohaleté stagnace výše odměny. Odměna insolvenčních správců v oddlužení se od roku 2008 nezměnila, zatímco kumulovaná inflace od té doby dosáhla téměř 50 %. Dlouhodobě tak výrazně rostou nejen náklady na výkon činnosti insolvenčních správců, ale především povinnosti, které jsou v rámci oddlužení na insolvenční správce kladeny.

Zástupci Ministerstva spravedlnosti České republiky prosazují profesionalitu a odpovědnost insolvenčních správců při výkonu jejich činnosti, stanovili nároky nejen na kvalifikaci samotných správců, ale také jejich zaměstnanců, nároky na vybavení kanceláří, přenesli na správce řadu povinností, které dříve plnily insolvenční soudy. Odměny insolvenčních správců se však v této době nijak zásadně nezměnily.

Bylo-li původním úmyslem státu vybudovat profesionální kvalifikovaný sbor insolvenčních správců, tak se mu to sice povedlo, ale také je nutno říct, že v poslední době dělají vše pro to, aby tuto myšlenku pohřbili.

Skutečně došlo ke zvýšení odměn insolvenčních správců?

Odměn insolvenčních správců se také dotkla poslední novela insolvenčního zákona, která nabyla účinnosti 1.10.2024. Na jednu stranu sice novela přinesla zvýšení odměny insolvenčních správců za přezkoumání přihlášky pohledávky v oddlužení na částku 1000 Kč, čímž formálně došlo ke srovnání výše odměny za přezkoumanou přihlášku pohledávky s dalšími způsoby řešení úpadku konkurzem a reorganizací.

Na druhou stranu došlo ke zkrácení celkové doby trvání oddlužení z pěti na tři roky, což povede k celkovému snížení odměny insolvenčnímu správci až o 40 %, protože odměna správce je závislá právě na délce trvání oddlužení. Tento výpadek ani navýšení odměny správce za přezkoumané přihlášky pohledávek nenahradí.

Správci mají pracovat zadarmo?

Na rozdíl od konkurzu a reorganizace insolvenčním správcům výplatu odměny za přihlášku právní úprava nijak negarantuje, a to ani v minimální, zákonem stanovené výši. V praxi tak teoreticky může nastat situace, že odměna správce za přihlášené pohledávky zůstane zcela neuhrazena například v situaci, kdy soud rozhodne o neschválení oddlužení a následně insolvenční řízení zastaví.

Pracnost přezkoumání přihlášek pohledávky v oddlužení není méně náročná než ve zbylých způsobech řešení úpadku, naopak v poslední době se v praxi stává mnohdy výrazně náročnější, protože je nutné sledovat dynamicky se měnící trendy v posuzování závazkových vztahů u spotřebitelů, jako byla dříve problematika rozhodčích doložek, nebo nyní aktuální problematika posuzování úvěruschopnosti dlužníků.

Na první pohled tak sice došlo ke zvýšení částky, která má insolvenčnímu správci pokrýt náklady vznikající v souvislosti s první fází oddlužení, která je pro insolvenční správce administrativně velmi náročná. Zákonodárce však insolvenčním správcům negarantuje, že by takto stanovená odměna měla být v insolvenční řízení uhrazena.

Tento závěr je v příkrém rozporu s tezemi, které sám zákonodárce formuluje v důvodové zprávě, kterou provázel schválenou novelu. Předkladatelé zákona zde konstatují, že „je nevhodné připustit, aby insolvenční správce při řádném výkonu své činnosti v úvodní fázi řízení nesl tíži nákladů insolvenčního řízení“.

Bohužel tento původní záměr zákonodárce rozmetaly, jako už mnohdy dříve, zcela nekoncepční pozměňovací návrhy.

Skutečně vyplacená odměna za přihlášky nemusí pokrýt ani průměrnou výši nároku insolvenčního správce

Podstatu právní úpravy úhrady odměny správce z přihlášených pohledávek najdeme v prováděcím právním předpise.

V souladu s § 2a vyhlášky o odměně insolvenčního správce[1] náleží insolvenčnímu správci odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů, která činí za každou přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele částku 1000,- Kč.

Dle §7a odst. 1 vyhlášky o odměně insolvenční správce činí nejvyšší přípustná výše srážky ze mzdy dle § 136 odst. 3 insolvenčního zákona[2] a nejnižší výše zálohy podle § 136 odst. 5 insolvenčního zákona[3] 1800 Kč měsíčně a v případě oddlužení povoleného na základě společného návrhu manželů 2700 Kč měsíčně. Zákonodárce tedy ani nepřipustil, aby výše srážky byla vyšší než 1800,- Kč měsíčně, a to bez ohledu na reálnou výši příjmu dlužníka.

Dle odst. 2 pak v období po skončení plnění splátkového kalendáře činí nejvyšší přípustná výše srážky podle § 406 odst. 3 písm. g) insolvenčního zákona[4] 10.000, - Kč měsíčně a v případě povolení oddlužení na základě společného návrhu manželů 15.000, - Kč měsíčně.

Zákonodárce tak předpokládá, že se odměna insolvenčního správce za přihlášky uhradí ze záloh hrazených dlužníkem ve fázi mezi povolením oddlužení a schválením splátkového kalendáře a ze dvou záloh, které budou stanoveny nejčastěji jako 37. a 38. splátka a které by měly následovat po zprávě insolvenčního správce pro osvobození dlužníka.

S ohledem na celkový koncept oddlužení, který přinesla novela, a který umožňuje dlužníkům se oddlužit i při minimální výši příjmů, která může postačovat pouze na úhradu základní odměny insolvenčního správce, je velmi pravděpodobné, že odměna insolvenčního správce, která má kompenzovat propad jeho příjmů, z důvodu zkrácení oddlužení, zůstane velmi často zcela nebo alespoň z větší části neuhrazena.

Vzhledem k tomu, že mezifáze mezi povolením oddlužením a jeho schválením je jen velmi zřídka kdy delší, než 6 měsíců bude částka připadající na odměnu insolvenčního správce za přezkoumané přihlášky pohledávky činit 6* 1800 Kč, tedy 10.800 Kč, což v případě insolvenčních správců, kteří jsou v drtivé většině plátci DPH znamená úhradu za přezkoumaných 11[5] přihlášek pohledávek. Obvyklá výše přezkoumávaných přihlášek pohledávek podle oficiálních statistik dosahuje počtu 14, ale mnohdy musí insolvenční správce přezkoumat i více než 30 přihlášek pohledávek. V takovém případě je však skutečná odměna za přihlášenou pohledávku méně než poloviční. Tuto situaci nevyřeší ani případná 37. a 38. splátka, protože je velmi naivní představa, že by se dlužníkům z jejich příjmů dalo reálně srazit celých 10.000,- Kč, spíše bude výše této srážky odpovídat částce 1800 Kč, které je možné srážet před schválením oddlužení. Srážky tak odměnu správce mohou dokázat pokrýt, tak do výše 15 přezkoumaných přihlášek.

Insolvenční správce si bude sám vymáhat svou odměnu od dlužníka

Zákonodárce sice zařadil neuhrazenou část odměny insolvenčního správce a neuhrazené hotové výdaje mezi pohledávky, od kterých není dlužník, ani v případě úspěšného splnění oddlužení osvobozen[6] staví tak však insolvenčního správce do pozice, kdy bude muset po skončení insolvenčního řízení po dlužníkovi neuhrazenou část pohledávky vymáhat na své vlastní náklady. Skutečně si toto insolvenční správce zaslouží, aby pro stát, věřitele i dlužníka odvedl kvalifikovanou práci a nedostal za ni zaplaceno. Tuto situaci nelze nazvat jinak, než zásadní selhání, které však ohrožuje celý systém.

Nutno podotknout, že se nebude jednat o jednotlivé nároky, ale o stovky či tisíce pohledávek ročně, při jejichž vymáhání vzniknou další nároky. To, že se zde opět roztočí kola pohledávkového byznysu je nasnadě. Zákonodárce opět připravil prostor pro případy, kdy z několika tisícových pohledávek stanou pohledávky desetitisícové, které vzhledem k tomu, že jsou přiznány rozhodnutím soudu, jsou přímo vykonatelné. Toto skutečně zákonodárce zamýšlel? Na koho se pak ukáže prstem, na správce, kteří vymáhají své legitimní nároky na odměnu, obvykle mzdu svých zaměstnanců, jež jim stát nedokázal zabezpečit. Uvidíme, co takový politický ústupek dokáže v budoucnu způsobit.

Nárok na odměnu má být uhrazen v rámci insolvenčního řízení

Domnívám se, že výše uvedený postup vyloučení nároků na odměnu insolvenčního správce mimo insolvenční řízení nekoresponduje s principy a zásadami insolvenčního zákona. Z § 38 odst. 1 insolvenčního zákona jednoznačně plyne právo správce na úhradu jeho odměny a hotových výdajů, jejíž výše je stanovena prováděcím právním předpisem. Dle § 5 insolvenčního zákona, který upravuje základní zásady insolvenčního řízení věřitelé, kterým je v tomto případě i insolvenční správce, mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti.

Nárok na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce je dle § 168 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona pohledávkou za majetkovou podstatou, má tedy stejné postavení jako například pohledávky výživného ze zákona. Je tedy v rozporu se základními principy insolvenčního řízení, aby nároky věřitelů na výživném se musely v oddlužení uhradit v celém rozsahu, ale pohledávky se stejným pořadím zůstaly neuhrazeny, a přesto mohlo být oddlužení řádně ukončeno.

Z § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona je důvodem k zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, že dlužník nebude schopen splácet v plné výši ani pohledávky podle § 168 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona, tedy právě odměnu insolvenčního správce. Insolvenční zákon v tomto nečiní žádný rozdíl, jestli se jedná o odměnu za přezkoumanou přihlášku pohledávky nebo paušální odměnu za oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. To jsou pouze dvě složky, které v celkovém součtu stanovují výši nároku insolvenčního správce na odměnu. Skutečnost, jestli bude dlužník schopen uhradit plný nárok na odměnu insolvenčního správce bude s největší pravděpodobností mnohdy zřejmá již před schválením oddlužení dlužníka. V takovém případě má insolvenční soud postupovat podle § 405 odst. 1 insolvenčního zákona a má přistoupit k rozhodnutí o neschválení oddlužení, protože vyšly najevo skutečnosti, které by jinak měly vést k zamítnutí návrhu na povolení oddlužení.

Insolvenční soud by tedy měl vyčkat se schválením oddlužení až na okamžik, kdy bude zřejmé, že odměna insolvenčního správce může být v rámci oddlužení skutečně řádně uhrazena. Zákonodárce sám v důvodové zprávě uvádí, že neuhrazení zálohy na odměnu a hotové výdaje v minimální výši stanovené v § 136 odst. 5 brání schválení oddlužení; není však nezbytné v této fázi řízení uhradit zálohy na pohledávky insolvenčního řízení náležící za období do schválení oddlužení v plné výši. Z této formulace však nelze dovodit, že by nároky insolvenčního správce nemusely být v oddlužení uhrazeny vůbec, pouze to, že nemusí být zcela zaplaceny před schválením splátkového kalendáře, pokud je z průběhu insolvenčního řízení, zejména z očekávané výše příjmů dlužníka zřejmé, že tyto nároky budou uhrazeny nejpozději v rámci předpokládané 37. a 38. splátky.

Původním záměrem zákonodárce dokonce bylo, aby plné neuhrazení odměny insolvenčního správce do 1 roku od pravomocného přiznání osvobození vedlo k odejmutí osvobození, úhradě dlužné odměny ze strany státu a jejím následném vymáhání po dlužníkovi. Takto vstřícný zákonodárce nakonec k insolvenčním správcům nebyl.

To však nic nemění na tom, že na odměnu má insolvenční správce zákonný nárok, čehož by si dlužník měl být vědom již v době, kdy mu je bráno na vědomí splnění oddlužení a její nehrazení by ze strany dlužníka mělo být i tak považováno za podvodné jednání, které vede k odebrání osvobození.

Autor: Lukáš Pachl