Článek
Insolvence a odpovědnost jsou dva klíčové pojmy, které spolu úzce souvisí a hrají zásadní roli v současném ekonomickém a právním prostředí. Insolvence neboli platební neschopnost, nastává v situaci, kdy dlužník není schopen plnit své závazky vůči věřitelům. V takových případech vstupuje do hry právě odpovědnost, která určuje, kdo a v jaké míře ponese důsledky vzniklé situace.
V dnešní provázané ekonomice, kde se firmy i jednotlivci potýkají s různými finančními výzvami, je téma insolvence a odpovědnosti více než aktuální. Ekonomické turbulence, ať už způsobené globálními krizemi, pandemií nebo jinými faktory, mohou snadno přivést i dříve prosperující subjekty do platební neschopnosti. A právě v takových chvílích je důležité mít jasně nastavená pravidla, která určují, jak se bude v případě insolvence postupovat a kdo za co ponese odpovědnost.
Představme si například příběh malého podnikatele Petr z Prahy, který se vlivem nepříznivých okolností dostal do finančních potíží a není schopen splácet své závazky. Petr čelí nelehkému rozhodnutí – má se snažit svou situaci řešit sám, nebo využít možností, které mu nabízí insolvenční zákon? A jaké budou důsledky jeho rozhodnutí pro něj samotného i pro jeho věřitele? To jsou otázky, na které musí nalézt odpověď nejen Petr, ale i mnoho dalších lidí a firem v podobné situaci.
Insolvence v českém právu
V České republice upravuje problematiku insolvence zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Tento zákon definuje úpadek jako situaci, kdy dlužník má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Insolvenční zákon také stanovuje způsoby řešení úpadku, kterými jsou konkurs, reorganizace a oddlužení.
Konkurs je způsob řešení úpadku, při kterém jsou zjištěné pohledávky věřitelů poměrně uspokojeny z výnosu zpeněžení majetkové podstaty. Reorganizace je naproti tomu postupné uspokojování pohledávek věřitelů při zachování provozu dlužníkova podniku. Oddlužení je způsob řešení úpadku, který se týká nepodnikajících fyzických osob a spočívá v osvobození dlužníka od placení zbylých dluhů po splnění určitých podmínek.
Odpovědnost dlužníka v insolvenčním řízení
S insolvencí úzce souvisí i odpovědnost dlužníka v průběhu insolvenčního řízení. Dlužník je povinen poskytovat insolvenčnímu soudu a insolvenčnímu správci součinnost a plnit řadu povinností stanovených insolvenčním zákonem. Mezi tyto povinnosti patří například povinnost podat insolvenční návrh v případě úpadku, povinnost zdržet se nakládání s majetkovou podstatou či povinnost poskytnout součinnost insolvenčnímu správci.
Porušení těchto povinností může vést k vyvození odpovědnosti dlužníka, a to jak odpovědnosti civilní (např. odpovědnost za škodu způsobenou věřitelům), tak i odpovědnosti trestní (např. trestný čin poškození věřitele). Dlužník tak musí v průběhu insolvenčního řízení postupovat s náležitou péčí a snažit se maximálně spolupracovat na řešení své tíživé situace.
Insolvenční právo a s ním spojená odpovědnost dlužníka i věřitelů tak představují důležitý právní rámec, který stanovuje jasná pravidla pro řešení úpadkových situací. Jde o komplexní a dynamicky se vyvíjející oblast práva, která reflektuje měnící se ekonomickou realitu a snaží se nalézt rovnováhu mezi ochranou práv věřitelů a poskytnutím „druhé šance“ poctivým dlužníkům. Pochopení principů insolvence a odpovědnosti je tak klíčové nejen pro právníky, ale i pro všechny účastníky ekonomického života.
Povinnost dlužníka jednat tak, aby předešel úpadku
Každý podnikatel by měl při výkonu své činnosti postupovat s péčí řádného hospodáře a činit vše pro to, aby předešel svému úpadku. Tato povinnost vyplývá nejen z obecných zásad poctivého obchodního styku, ale je také zakotvena přímo v insolvenčním zákoně.
Dlužník je povinen sledovat svou ekonomickou situaci a v případě hrozícího úpadku včas reagovat. Pokud dlužník včas nerozpozná blížící se krizi a nepřijme adekvátní opatření k odvrácení úpadku, vystavuje se riziku odpovědnosti za škodu způsobenou věřitelům, ale i trestněprávním důsledkům.
Mezi kroky, které by měl dlužník podniknout, patří např. restrukturalizace závazků, prodej nepotřebného majetku, ukončení ztrátových aktivit či vstup do jednání s věřiteli o možnostech řešení nastalé situace. V krajním případě, kdy je úpadek neodvratný, je dlužník povinen bez zbytečného odkladu podat insolvenční návrh. Nesplnění této povinnosti je sankcionováno a dlužník odpovídá věřitelům za škodu, která jim v důsledku opožděného podání návrhu vznikla.
Lze si představit situaci menšího podnikatele, který se dostane do přechodných potíží s cash-flow. Místo aby na nastalou situaci reagoval, dál pokračuje v provozu, čímž se jeho závazky nabalují jako sněhová koule. Když už je dluh neúnosný, podnikatel se snaží krizi oddálit tím, že upřednostní jednoho věřitele před ostatními. Tím se však dopouští trestného činu zvýhodnění věřitele. Pokud by navíc vyšlo najevo, že svou činností zavinil vlastní úpadek, hrozí mu trest odnětí svobody až na 2 roky za trestný čin způsobení úpadku. Kromě toho bude čelit žalobám poškozených věřitelů.
Z uvedeného příkladu plyne poučení, že „strkat hlavu do písku“ se nevyplácí. Dlužník by měl místo toho aktivně a zodpovědně řešit svou situaci hned v počátku. Jen tak lze minimalizovat negativní dopady insolvence na všechny zúčastněné.
Povinnost dlužníka poskytnout součinnost v insolvenčním řízení
Pokud se dlužník ocitne v insolvenčním řízení, ať už z vlastní iniciativy nebo na návrh věřitele, vznikají mu četné zákonné povinnosti. Jejich společným jmenovatelem je poskytnutí maximální součinnosti insolvenčnímu soudu, insolvenčnímu správci i věřitelským orgánům. Cílem je zajistit rychlý a transparentní průběh řízení a co nejvyšší uspokojení věřitelů.
Dlužník je především povinen zdržet se jednání, kterým by mohl zmařit či ztížit výkon rozhodnutí v insolvenčním řízení. Nesmí tedy například převádět majetek na třetí osoby či umožnit jeho poškození. Dále musí umožnit insolvenčnímu správci přístup do svých prostor a poskytnout mu potřebné doklady a vysvětlení. Pokud si správce vyžádá součinnost dlužníka, je dlužník povinen se dostavit na určené místo a spolupracovat.
Dlužník má také rozsáhlé informační povinnosti. Musí sestavit a předložit seznam svého majetku a závazků, pravdivě popsat okolnosti svého úpadku a na požádání poskytnout doplňující vysvětlení. Pokud dlužník některou z povinností poruší, může insolvenční soud rozhodnout o jeho vynucení, a to i opakovaně, dokud dlužník povinnost nesplní. V úvahu připadá i uložení pořádkové pokuty.
Představme si dlužníka, který po zahájení insolvenčního řízení převede lukrativní nemovitost na svého známého, aby ji vyvedl z majetkové podstaty. Insolvenční správce následně nemůže nemovitost zpeněžit a uspokojit z výtěžku věřitele. Pokud by se podařilo prokázat, že šlo o úmyslné jednání dlužníka, dopustil by se tím trestného činu poškození věřitele, za který hrozí trest odnětí svobody až na 8 let. Vedle toho by insolvenční soud mohl rozhodnout o prohlášení neúčinnosti převodu a nemovitost by se vrátila do majetkové podstaty. Dlužník by se nevyhnul ani pokutě za nesplnění povinnosti součinnosti.
Jak vidno, důsledky porušení povinností dlužníka mohou být velmi citelné. Dlužník by proto měl v insolvenčním řízení postupovat naprosto transparentně a korektně spolupracovat s insolvenčními orgány. Jen tak může očekávat hladký průběh řízení a vyvarovat se nepříjemných sankcí. Porušení povinnosti v insolvenčním řízení (§ 225).
Trestní sazby za trestné činy v oblasti insolvence
Trestní zákoník obsahuje několik skutkových podstat trestných činů, které postihují protiprávní jednání v souvislosti s úpadkem a insolvenčním řízením. Tyto trestné činy chrání majetkové zájmy věřitelů a řádný průběh insolvenčního řízení.
Nejzávažnějším trestným činem v této oblasti je Podvodný úpadek podle § 222 trestního zákoníku. Tohoto činu se dopustí ten, kdo byť i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že:
a) předstírá nebo uzná neexistující právo nebo závazek,
b) zaváže se bez souhlasu věřitele, že dluh splní dříve, než byl povinen,
c) zatají, zcizí, poškodí, zničí nebo učiní neupotřebitelnou část svého majetku,
d) předstírá nebo uzná neexistující pohledávku,
e) předstírá úpadek nebo svůj majetek jinak zdánlivě zmenšuje nebo předstírá jeho zánik, nebo
f) v řízení podle insolvenčního zákona maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce.
Trestní sazba za tento trestný čin je odnětí svobody na 6 měsíců až 3 léta. Pokud však pachatel svým činem způsobí značnou škodu (alespoň 500 tisíc Kč), hrozí mu trest odnětí svobody na 2 roky až 8 let. V případě škody velkého rozsahu (alespoň 5 milionů Kč) se trestní sazba zvyšuje na 5 až 10 let.
Příkladem z praxe může být případ podnikatele Pavla N., který se dostal do finančních potíží. Aby oddálil úpadek, začal si půjčovat peníze od různých věřitelů a sliboval jim, že dluhy splatí přednostně, ačkoliv věděl, že to není schopen dodržet. Když na něj byl prohlášen konkurz, zatajil část svého majetku a převedl ho na příbuzné. Způsobil tím věřitelům škodu přes 2 miliony Kč. Soud ho za podvodný úpadek odsoudil k trestu odnětí svobody na 3,5 roku.
Druhým významným trestným činem je Způsobení úpadku podle § 224. Spáchá ho ten, kdo byť i z hrubé nedbalosti přivede úpadek právnickou nebo fyzickou osobu tím, že: a) činí nadměrné výdaje nebo jinak špatně hospodaří s jejím majetkem, b) tuto osobu zatíží nadměrným dluhem, nebo c) poskytne této osobě půjčku nebo úvěr za nevýhodných podmínek.
Základní trestní sazba je odnětí svobody až na 1 rok. Při značné škodě se zvyšuje na 6 měsíců až 5 let a při škodě velkého rozsahu na 3 až 8 let odnětí svobody.
Jako odstrašující příklad může sloužit kauza bývalého majitele fotbalového klubu FC Viktoria Plzeň Miroslava Š. Ten klub zatížil dluhy ve výši téměř 200 milionů korun, které vznikly hlavně v důsledku předražených přestupů hráčů a nevýhodných smluv. Klub se dostal do úpadku a věřitelé přišli o značnou část svých pohledávek. Soud za to viníka potrestal 5 lety vězení.
Třetím trestným činem je Porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225. Dopustí se ho ten, kdo v insolvenčním řízení maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce. Trestní sazba je až 2 roky odnětí svobody nebo zákaz činnosti.
Jako příklad lze uvést případ dlužníka Tomáše K., proti kterému bylo zahájeno insolvenční řízení. Tomáš K. odmítal spolupracovat s insolvenčním správcem, neodevzdal mu požadované dokumenty a zatajoval informace o svém majetku. Za tento postup mu soud uložil trest odnětí svobody v délce 10 měsíců s podmíněným odkladem na 2 roky.
Je zřejmé, že trestní právo poskytuje účinné nástroje, jak postihnout nepoctivé jednání dlužníků, které poškozuje věřitele a narušuje průběh insolvenčního řízení. Přísné trestní sazby mají odrazující efekt a přispívají k tomu, že se účastníci chovají v souladu se zákonem. Zároveň ale musí být trestní represe používána uvážlivě a až jako poslední možnost, pokud selžou jiné prostředky ochrany.
Popis případu šestatřicetiletého muže z Plzně
Šestatřicetiletý muž z Plzně se dostal do velmi tíživé finanční situace. Jeho měsíční splátky úvěrů a půjček přesáhly 160 000 Kč, což bylo nad jeho finanční možnosti. Ve snaze vyřešit svou situaci se však dopustil osudové chyby – začal uzavírat další úvěrové smlouvy, přičemž úvěrovým společnostem lživě tvrdil, že je schopen dostát svým závazkům. Tím se však dostal do začarovaného kruhu, kdy se jeho finanční situace neustále zhoršovala. Nakonec na jeho jednání upozornily úvěrové společnosti a případ se dostal před soud.
Rozbor trestněprávních aspektů případu
Z trestněprávního hlediska se muž svým jednáním dopustil trestného činu podvodu dle § 209 trestního zákoníku. Tím, že při sjednávání nových úvěrových smluv uváděl nepravdivé a hrubě zkreslené údaje o své finanční situaci a schopnosti splácet, naplnil znaky skutkové podstaty podvodu. Vzhledem k výši škody, která v souhrnu přesáhla 100 000 Kč, mu hrozí trest odnětí svobody až na 5 let. Pokud by škoda přesáhla 1 000 000 Kč, trestní sazba by se zvýšila až na 8 let.
Je třeba zdůraznit, že trestní odpovědnost v tomto případě nastupuje bez ohledu na to, zda muž jednal v tísni či finanční nouzi. Rozhodující je fakt, že vědomě uváděl nepravdivé údaje s cílem získat další úvěry, ačkoliv si musel být vědom, že nebude schopen dostát svým závazkům. Trestní právo zde chrání nejen majetkové zájmy úvěrových společností, ale i řádné fungování úvěrového trhu.
Poučení plynoucí z případu
Případ plzeňského muže je varovným mementem pro všechny, kteří se ocitnou ve složité finanční situaci. Ukazuje, že snaha vyřešit problémy dalším nekontrolovaným zadlužováním a uvádění nepravdivých údajů věřitelům není řešením, ale naopak vede k prohlubování krize a může vyústit i v trestní stíhání.
Pokud se člověk ocitne v situaci, kdy není schopen splácet své závazky, prvním krokem by měla být otevřená komunikace s věřiteli a snaha dohodnout se na restrukturalizaci dluhů či jiném řešení. Zároveň je třeba zastavit další zadlužování a začít situaci aktivně řešit. Velmi důležité je vyhledat odbornou pomoc – ať už bezplatné dluhové poradenství či pomoc advokáta specializujícího se na oddlužení a insolvence.
Prevence úpadku a odpovědné řešení finančních problémů
Případu plzeňského muže šlo předejít, pokud by jednal více obezřetně a odpovědně. Základem prevence předlužení je zodpovědné přijímání závazků a pečlivé zvažování vlastních finančních možností. Je třeba si uvědomit, že půjčka není řešením finančních potíží, ale závazkem, který bude třeba v budoucnu splatit i s úroky.
Pokud se přesto člověk dostane do finančních potíží, je třeba jednat rychle a aktivně. Odkládání řešení problémů a snaha „zalepit díry“ dalšími půjčkami vede jen k prohlubování krize. Velmi důležité je vyhledat odbornou pomoc – bezplatné dluhové poradenství poskytují různé neziskové organizace, komplexní právní služby pak advokáti zaměření na oddlužení a insolvence.
Cílem oddlužení (tzv. osobního bankrotu) je umožnit dlužníkům nový start a motivovat je k aktivnímu řešení své situace. Při splnění zákonných podmínek může soud rozhodnout o tom, že stačí uhradit jen část dluhů a zbytek bude dlužníkovi odpuštěn. Tím se předchází tomu, aby se z dluhu stala past, ze které není úniku.
Odpovědné řešení finančních potíží, využití možností oddlužení a obezřetnost při přijímání závazků jsou cestou, jak předcházet osobním bankrotům i trestněprávním následkům předlužení Případ z Plzně ukazuje, jak důležitá je v této oblasti finanční gramotnost, odpovědnost a včasná odborná pomoc. Věřme, bude varováním i poučením pro ty, kteří se ocitli v podobné situaci.
Odpovědnost v insolvenčním řízení je komplexní a mnohovrstevnatá problematika, která se dotýká všech zúčastněných stran – dlužníků, věřitelů i insolvenčních správců. Jak jsme si ukázali v tomto článku, důsledky porušení povinností stanovených insolvenčním zákonem mohou být dalekosáhlé a citelné.
Dlužník, který včas neřeší svou nepříznivou finanční situaci a nezodpovědně se zadlužuje, riskuje nejen civilněprávní odpovědnost vůči věřitelům, ale v krajním případě i trestní stíhání za trestné činy poškozování věřitele či způsobení úpadku. Věřitelé zase musí dbát na to, aby své pohledávky přihlašovali řádně a včas, jinak se vystavují riziku odpovědnosti za škodu způsobenou ostatním věřitelům. A konečně insolvenční správci, jako odborní garanti celého procesu, nesou vysokou míru profesní odpovědnosti za řádný průběh řízení a maximalizaci uspokojení věřitelů.
Insolvence je vždy nepříjemná a stresující situace pro všechny zúčastněné. O to důležitější je přistupovat k ní zodpovědně a s respektem k právům ostatních. Pokud se ocitnete v úpadku, neváhejte vyhledat odbornou pomoc, ať už od advokáta, neziskové dluhové poradny či přímo podáním insolvenčního návrhu. Jedině tak můžete minimalizovat negativní dopady na sebe i své okolí.
Věřím, že tento článek přispěl k lepšímu pochopení složité problematiky odpovědnosti v českém insolvenčním právu. Je to téma, které si zaslouží pozornost odborné i laické veřejnosti. Protože jen zodpovědným přístupem a respektováním pravidel můžeme předcházet zbytečným škodám a zmírňovat dopady ekonomických turbulencí na celou společnost.
Autor: Mgr. Petr Janša, MBA, LL.M.
