Porušení zákazu cese a jeho důsledky v exekučním řízení

Tyto otázky jsou v současnosti předmětem živé diskuze v právnické obci, a to především v návaznosti na změny v občanském zákoníku z roku 2014. Začneme předchozí právní úpravou, abychom pochopili, jak se tato problematika vyvíjela. Poté se podíváme na současnou právní úpravu a budeme se snažit identifikovat možné způsoby řešení následků porušení zákazu cese. V závěru se zaměříme na dopady do exekučního řízení.

Abychom lépe porozuměli současné situaci, musíme se nejprve vrátit do minulosti a připomenout si, jak byl institut zákazu cese upraven v předchozí právní úpravě.

Za účinnost obchodního zákoníku bylo soukromé právo v oblasti závazkových vztahů upraveno na dvou kolejích – obchodní zákoník a občanský zákoník. Tato dvojkolejnost v řadě případů vyvolávala aplikační nejasnosti ohledně použitelnosti konkrétního předpisu. Zejména u právních jednání uzavřených mezi podnikateli, kdy právní režim byl podřízen občanskému právu, mohly nastat nejasnosti.

Obchodní zákoník neobsahoval speciální úpravu postoupení pohledávek, a proto bylo nutné použít právní úpravu obsaženou v občanském zákoníku. Podle § 524 občanského zákoníku mohl věřitel postoupit pohledávku na třetí osobu i bez souhlasu dlužníka.

Občanský zákoník však v § 525 upravoval případy, kdy bylo postoupení pohledávky zakázáno. Jedním z těchto případů byl zákaz cese pohledávky, pokud by postoupení odporovalo dohodě mezi dlužníkem a věřitelem. Zákaz cese bylo možné sjednat na dobu určitou či neurčitou, anebo postoupení pohledávky podmínit souhlasem dlužníka.

Porušení zákazu mělo za následek absolutní neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky podle § 39 občanského zákoníku. Tento závěr nečinil pochybnosti o právní teorii ani soudní praxe. V ostatních případech se z pohledu dlužníka prosazovala spíše platnost postoupení před jeho neplatností.

Ačkoli za účinnosti občanského zákoníku nepanovaly žádné pochybnosti ohledně následků porušení zákazu cese, v obchodních závazkových vztazích se objevil určitý názor, který vyvolal jisté pochybnosti. Konkrétně šlo o rozsudek Nejvyššího soudu z roku 2009, ve kterém soud připustil možnost aplikace § 267 odst. 1 obchodního zákoníku. Tím nastolil otázku, zda v případě, že by došlo k porušení neplatnosti absolutní, nebo pouze porušení obchodních podmínek.

Následná judikatura se k této otázce vyjadřovala různě. Zatímco některá rozhodnutí trvala na konci o absolutní neplatnosti, jiná se přikláněla k relativní neplatnosti. Tato nejednotnost v judikatuře vyvolává značné nejasnosti v této oblasti.

Zásadní změny v právní úpravě přinesla účinnost nového občanského zákoníku od 1. ledna 2014. Pojďme se podívat, jak se tato reforma promítla do úpravy zákazu cese.

S účinností nového občanského zákoníku byla odstraněna dvojkolejnost závazkového práva. Nová právní úprava sjednotila závazkové vztahy mezi podnikateli i nepodnikateli pod jednotnou právní úpravou. Rozdíly mezi B2B a B2C vztahy jsou nyní reflektovány především prostřednictvím ustanovení o spotřebitelském právu.

Institut postoupení pohledávky je v novém občanském zákoníku upraven v § 1879 (Věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi) a násl. Pohledávka je primárně koncipována jako postupitelná, s vybranými výjimkami, mezi které patří i ujednání o zákazu cese dle § 1881 odst. 1 písm. 1. (Postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje).

Na rozdíl od předchozí právní úpravy nový občanský zákoník nevyřešil otázku následků porušení zákazu cese. Tato změna představuje značné nejasnosti v právní teorii i praxi. V úvahu přicházejí tři možná řešení: absolutní neplatnost, relativní neplatnost nebo platnost postoupení s následnou odpovědností.

Zastánci závěru o absolutní neplatnosti vycházejí z toho, že sjednání zákazu cese dle § 1881 odst. 1 písm. 1 občanského zákoníku strany odebírají předmětné pohledávce její postupitelnost. Pohledávka tedy vzniká jako nepostupitelná a její postoupení by bylo v rozporu s tímto zákonným zákazem.

Tato argumentace naráží na problém posuzování tzv. počáteční právní úprava plnění, která však v režimu občanského zákoníku působí spíše neplatnost relativní. Navíc Nejvyšší soud v judikatuře preferuje závěry o relativní neplatnosti v případech porušení zákona.

Zastánci závěru o relativní neplatnosti odkazují na zásadní změnu koncepce neplatnosti v novém občanském zákoníku. Zatímco dříve převažovala neplatnost absolutní, nyní je zákonodárcem preferována neplatnost relativní. Argumentem ve prospěch relativní neplatnosti je také skutečnost, že zákaz je upraven jako ochrana práva dlužníka. Pokud by tedy došlo k jeho porušení, bude se jednat o neplatnost stanovenou na ochranu pouze jedné strany, tedy relativní neplatnost dle OZ § 586 (Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné).

Posledním možným řešením je závěr o platnosti samotného postoupení pohledávky a vzniku odpovědnosti mezi postupitelem a postoupeným dlužníkem. Tato koncepce vychází z toho, že zákaz má povahu smluvního ujednání s relativními účinky, jehož porušení nezakládá neplatnost, ale pouze odpovědnost. Zastánci této teorie argumentují, že zákon stanoví zákaz postoupení, nikoliv neplatnost takového právního jednání. Porušení zákazu cese by tedy mělo zakládat pouze odpovědnostní vztah, nikoliv neplatnost postoupení.

Vedle otázky následků porušení je třeba se zaměřit také na dopady do exekučního řízení. Klíčovým tématem zde je vztah mezi místní příslušností exekutora a právem na spravedlivý proces.

Ustanovení § 28 exekučního řádu (Exekuci vede ten exekutor, kterého v exekučním návrhu označí oprávněný a který je zapsán v rejstříku zahájených exekucí. Úkony exekutora se považují za úkony exekučního soudu) upravuje volbu pro určení místní příslušnosti exekutora. Tato pravidla poskytují oprávněnému možnost volby exekutora nejen v rámci obvodu krajského soudu, v němž se nachází obecný soud povinného.

Právo na spravedlivý proces představuje možnost každého jedince obrátit se na nezávislý a nestranný soud a domáhat se u něj ochrany svých práv. Toto právo je garantováno způsobem výběru a jmenování exekutora, jeho nezávislostí, povinností a státním dohledem.

Místní příslušnost orgánu a právo na spravedlivý proces jsou dvě odlišné a nezávislé na sobě. Právo na spravedlivý proces je nadřazeno pravidlům místní příslušnosti a musí být ctěno bez ohledu na způsob jeho výběru.

Skutečnost, že oprávněná osoba má možnost volby exekutora v rámci obvodu krajského soudu, neznamená porušení práva na spravedlivý proces. Toto právo je státem chráněno jinými mechanismy, jako jsou zákonné povinnosti exekutora, možnost vznášet námitky podjatosti, podávat opravné prostředky či iniciovat dohled.

Bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva i vnitrostátních soudů potvrzuje, že ani u místně příslušného soudu nebo správního orgánu nelze plně vyloučit porušení práva na spravedlivý proces. Nejčastějšími důvody jsou průtahy v řízení a nezákonná vazba. Z toho vyplývá, že místní příslušnost nemůže sama o sobě sloužit k zajištění rovnosti účastníků nebo práva na spravedlivý proces. Tyto principy jsou dostatečně chráněny jinými mechanismy v rámci exekučního řízení.

Problematika následků porušení zákazu cese a jejich dopadů do exekučního řízení je v současnosti předmětem živé odborné diskuze. Přestože předchozí právní úprava v této oblasti nevyvolávala výraznější pochybnosti, nová úprava v občanském zákoníku přinesla značné nejasnosti.

Analýza tří možných řešení – absolutní neplatnost, relativní neplatnost a platnost s odpovědností – ukazuje, že nejpravděpodobnějším závěrem je relativní neplatnost. Toto řešení je v souladu se změnou koncepce neplatnosti v novém občanském zákoníku a odpovídá také zákazu cese jako ustanovení chránícího práva dlužníka.

Tato problematika si jistě zaslouží další pozornost a diskuzi.

Autor: Mgr. Petr Janša, MBA, LL.M.